Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - bilokace  [kap. 12]
.....................................................................................................................

Na svátek Božího Těla, 12. června 1952, ležela Lucie Bellodiová na smrtelné posteli. Pojednou se usmála, otevřela oči, posadila se na posteli a začala mávat rukama, jako by ji přemohla radost. „Otec Pio mi řekl, že jsem ve Jménu Božím uzdravena,“ vykřikla. „Řekl mi, abych hned vstala a hned přijela do jeho kláštera, protože mi chce požehnat a spolu se mnou děkovat Bohu.“ Lucie byla dcerou rolníka z Mirandoly v Itálii. Ve čtrnácti letech ji postihla zhoubná cukrovka. Čtyři roky s ní rodiče jezdili z jedné nemocnice do druhé, ale nedokázali jí pomoci. Její stav byl den ze dne kritičtější. Protože ji nechtěli přijmout ani do jedné nemocnice, dali ji do starobince, který spravovaly sestřičky. Břicho se jí postupně strašně zdeformovalo. Trápila ji neuhasitelná žízeň. Vedle postele měla konev s dvaceti pěti litry vody, kterou během čtyřiadvaceti hodin vyprázdnila. Odvykla si mluvit. Pití bylo její jedinou úlevou, ale vyléčit ji nebylo v lidských silách. Na svátek Božího Těla asi v šest odpoledne najednou přestala pít vodu, zavolala matku představenou a řekla jí, že velmi touží jít do kaple a pomodlit se. Matka představená se lekla, že děvče blouzní. Lucie však na ni naléhala a poprosila ji, aby jí vzala jen jeden pohár vody. „Otec Pio mě přišel navštívit,“ řekla té řeholnici. „Řekl mi, že brzy zemřu, protože mě nikdo nemůže vyléčit.“ Lucie Otci Piovi špatně rozuměla. Řekl jí jen to, že ji nemohou vyléčit lékaři. Sestřičky ji vzaly do kaple. Když tam byly, Lucie vůbec nepila vodu. Dokonce odmítla i dotknout se poháru, který s sebou vzala matka představená. Chvíli se modlila a potom zemdlela. Odnesly ji zpátky do jejího pokojíku a zavolaly kaplana. Všechny si myslely, že umírá. Potom se však probrala a vyskočila z postele, úplně vyléčená. Sedmnáctého června navštívila se dvěma sestřičkami San Giovanni Rotondo. Když se setkalas Otcem Piem, usmíval se na ni, požehnal jí a řekl: „Čekal jsem na tebe.“ Otec Dominic Meyer, sekretář Otce Pia, mi vyprávěl o jiné paní, Rakušance, kterou Otec uzdravil. Sedm roků předtím ji tak uchvátil život a duch Otce Pia, že se přestěhovala do San Giovanni Rotondo. Přestěhování ji však něco stálo, ani ne tak v penězích, jako v obětování sebe samé. Byla úplně sama a velmi sklíčená. Navíc měla šest týdnů opuchlé rameno, že si nemohla ani přitáhnout židli anebo ustlat postel. Jedné noci se jí Otec Pio zjevil ve snu. Zatlačil jí palec do ramene. Ráno měla rameno zcela uzdravené. Po několika měsících se po zpovědi ptala Otce Pia, jestli se jí to on zjevil a vyléčil ji. „Si,“ odpověděl.„Ano.“ Během druhé světové války, v období tažení do severní Afriky, spojenecká vojska prudce ostřelovala italský pluk. Jeden italský voják se ukryl za velkou skálu. Najednou stál vedle něj nějaký„mnich“, jak ho nazval, zlehka ho potáhl za rukáv a řekl mu, aby vyšel spod té skály. Voják odsud odmítl odejít, protože to pokládal za bezpečné místo. „Mnich“ ho chytil za rukáv silněji, ale voják se stále nehýbal. Nakonec ho „mnich“ chytil za rameno a násilím ho odtáhl. Vtom přesně na místě, kde předtím stáli, vybuchl granát a zpustošil celé okolí. Voják byl v bezpečí. „Mnich“ zmizel. Po několika dnech voják vypravoval příhodu kamarádovi. Ten mu ukázal obrázek Otce Pia, který nosil stále s sebou. „To je ten mnich, co mi zachránil život,“ zvolal voják. Nikdy předtím Otce Pia neviděl ani o něm neslyšel. Jedno z duchovních dětí Otce Pia, jistá markýza z Říma, se rozhodla jít ke zpovědi do baziliky svatého Petra. Bylo už dost pozdě a dozorce jí řekl, že všichni zpovědníci už odešli. Markýza však stejně vešla do kostela s úmyslem pomodlit se. V polovině cesty bazilikou potkala kapucína, který se jí zeptal: „Signora, chcete jít ke zpovědi?“ Markýza přijala jeho pozvání. Když vycházela z baziliky svatého Petra, dozorce jí navrhnul, aby se vrátila druhý den brzy ráno. „Ne, už jsem se vyzpovídala,“ řekla. „Jak?“ zeptal se a učinil posunek, kterým naznačil, že asi není úplně normální. Přešlo mnoho roků. Markýza navštívila San Giovanni Rotondo se dvěma přítelkyněmi. Otec Pio vykročil přímo k ní a řekl: „Znám vás.“ „Otče, vždyť já jsem tu poprvé v životě,“ odpověděla. „Nepamatujete se na mne z baziliky svatého Petra, když jsem vás tam potkal?“ zeptal se jí. Další z duchovních dcer byla Matka Teresa Salvadoresová, představená z Escuela Medalla Milagrosa v Montevideu. Měla ukrutné bolesti a stála na hranici života a smrti, protože měla rakovinu žaludku a poruchu srdeční tepny. Sestřičky z její komunity napsaly Otci Piovi a úpěnlivě ho prosily o pomoc. Podle jejich výpočtů v ten samý den, kdy od nich Otec Pio dostane dopis, jistá paní, příbuzná monsignora Damianiho, generálního vikáře diecéze Salto, se vrátí z Itálie a dá Matce Terese jednu z rukavic Otce Pia. Ať Matka Teresa sama vypráví svůj příběh: „Rukavici mi přiložily na bok, kde jsem měla opuchlinu velkou jako pěst, a na krk, kde jsem cítila, že se dusím. Potom jsem usnula. Ve snu jsem viděla Otce Pia, jak se mi dotknul boku, kde jsem měla bolesti... Je pravda, že jsem se po třech hodinách vzbudila. Požádala jsem o hábit, abych mohla vstát z postele, kde jsem ležela několik měsíců. Vstala jsem bez cizí pomoci a sešla do kaple. V poledne jsem šla do jídelny. Celé měsíce jsem se nepokusila jít, ale tehdy jsem snědla nejvíc ze všech mých společnic. Od toho dne jsem žádné bolesti necítila.“ Ihned se pustila do obvyklých činností, úplně uzdravená. Doktor Gianbattista Morelli, profesor na univerzitě v Montevideu, byl jejím ošetřujícím lékařem. Po šesti měsících ji s dvěma dalšími lékaři vyšetřil a prohlásil, že je úplně vyléčena. Sám generální vikář monsignor Damiani též zakusil pomoc Otce Pia prostřednictvím bilokace. Podrobnosti tohoto příběhu vyprávěl kardinál Barbieri, v současnosti kardinál-arcibiskup na odpočinku v Montevideu. Monsignor Damiani byl častým návštěvníkem v San Giovanni Rotondo. „Chci tady zemřít,“ řekl Otci Piovi. „Chci tu žít po dobu výslužby a zemřít tady, abyste mohl být u mé smrtelné postele.“ „Ne,“ odpověděl mu Otec Pio, „zemřete v Uruguayi. Vaší povinností je vrátit se do své diecéze.“ „Tak mi slibte,“ požádal ho monsignor, „že budete u mne v hodině mé smrti.“ Otec Pio chvíli váhal, zdánlivě pohroužený do myšlenek, a potom řekl: „Ano, slibuji.“ V roce 1941 se monsignor Damiani zúčastnil schůzky v Saltě s papežským nunciem a biskupy z Uruguaye. Všichni bydleli v biskupské rezidenci, kde sídlil i monsignor Damiani. Jedné noci vzbudilo kardinála Barbieriho zaklepání na dveře. Když se už docela probral, všiml si, že dveře do pokoje jsou napůl otevřené a po chodbě prošel nějaký kapucín. Do obličeje mu ale neviděl. Kardinál vstal, oblékl se a šel do pokoje monsignora Damianiho. Monsignor dostal záchvat anginy pectoris a umíral. Kardinál zavolal ostatní biskupy a všichni se vrátili do pokoje monsignora Damianiho. Zůstali u něj, dokud nezemřel. Na monsignorově stolku našel kardinál kousek papíru, na který monsignor Damiani italsky napsal: „Otec Pio přišel.“ Kardinál Barbieri si sám pro sebe žádal ověřit totožnost té osoby, jež ho vzbudila ze spánku. Při nejbližší návštěvě San Giovanni Rotondo se zeptal Otce Pia, zda to byl on. Otec mu dal vyhýbavou odpověď. Kardinál od něho vymáhal přímou odpověď, ale Otec Pio nechtěl říci, že to byl on, ale ani to nepopřel. Kardinál se zasmál a řekl: „Rozumím.“ Otec Pio souhlasně přikývl. Potom se kardinál zeptal Otce Pia, zda bude u jeho smrtelné postele. Otec Pio řekl, že on, Otec Pio, zemře dřív než kardinál, ale že mu bude asistovat z nebe. Dar bilokace u Otce Pia nastoluje víc otázek, než je zvědavý životopisec schopen zodpovědět. Co se vlastně stalo? Jak si to můžeme vysvětlit? Jak to vysvětlil Otec Pio? Podle Pietruccia, slepého duchovního syna Otce Pia, kterého v San Giovanni zná každý, Otec Pio vícekrát „zmizel“ ze zpovědnice. Potom ho viděli, tak asi o hodinu později, v klášteře nebo v kostele, jako by se nestalo nic mimořádného. Zpovědnice Otce Pia byla nápadná a Otec Pio byl nápadný v ní. Navíc, stále ji obklopoval zástup jeho oddaných kajícníků. Otec Pio nemohl odejít ze zpovědnice tak, aby si toho nikdo nevšiml. A přece ze zpovědnice zmizel. Jednou se přátelé zeptali, kam jde. „Přeletěl jsem vám nad hlavami,“ odpověděl jim. „Možná žertoval,“ řekl mi Pietruccio, „ale neviděli jsme odcházet a ani já jsem ho neviděl odcházet. Lidé si myslí, že odešel pomocí bilokace.“ Otec Pio řekl Petrucciovi, že odchází proto, že nemůže dýchat. Pietruccio oslepl až roku 1925. Takže znal Otce Pia už osm roků předtím, než oslepl. Vědci z Duku University by v studiích o mimosmyslovém vnímání a o zvláštních jevech souvisejících s ním mohli udělat rozhovory s lidmi, kteří byli očitými svědky těchto událostí, a dát dohromady fyzické jevy, jež se skutečně staly během bilokace Otce Pia. Žel, nyní je už skutečně pozdě udělat rozhovor na toto téma s Otcem Piem. Otec Onorato a Otec Alberto jednou viděli Otce Pia, jak se vyklání z okna, a slyšeli, jak říká slova rozhřešení při zpovědi: „Dávám ti rozhřešení...“ Po několika dnech přišlo několik lidí z Morconydo San Giovanni Rotondo, aby poděkovali Otci Piovi za to, že přišel k umírajícímu muži, a to právě ve chvíli, kdy vyřkl ta slova rozhřešení. Ale Otec Pio vůbec z kláštera neodešel. Otec Alessio, který zajišťoval pro Otce Pia všechno od rána do večera, řekl, že nikdy neslyšel Otce Pia vyprávět o bilokaci. Vyprávěl mi však jeden zvláštní případ, jehož byl svědkem a jenž byl podobný tomu, co zažili Otec Onorato a Otec Alberto. „Jednoho dne jsem seděl v křesle v jeho pokoji,“ řekl otec Alessio. „Otec Pio ležel v posteli. Oba dva jsme byli při plných smyslech. Slyšel jsem, jak se modlí růženec. Potom najednou přestal a slyšel jsem ho, jak říká: „Pojď sem. Co chceš?“ Po chvíli opět řekl: „Pojď sem. Co chceš?“ Potom naléhavějším tónem zopakoval: „Pojď sem. Co chceš?!“ Nato jsem ho slyšel vyřknout slova rozhřešení: „Rozhřešuji tě z tvých hříchů... Za pokání se pomodlíš pětkrát Otče náš, pětkrát Zdrávas Maria a pětkrát Sláva Otci.“ Potom ztichl. Jindy se ho Otec Alessio žertovně zeptal, kdy pojedou do Lurd. Otec Pio odpověděl:„Nemusím jezdit do Lurd. Chodím tam každý večer. Pannu Marii Lurdskou vidím každý večer.“ Spolubratři, kteří žili s Otcem Piem, nebyli lehkověrní. Jeden z nich mi vyprávěl, jak byl jednous Otcem Piem a ten pojednou začal někoho zpovídat. „Nikoho jsem neviděl,“ řekl mi ten jeho spolubratr, „ale potom dal někomu rozhřešení. Myslel jsem si, že ztrácí rozum.“ „Nikdy jsem to nedovedl pochopit,“ pokračoval spolubratr, „dokud jsem neslyšel vysvětlení, že v bilokaci odešel někoho vyzpovídat. Zároveň se mi však zdálo, že s někým vede velký zápas. Jaksi se nazdvihoval a obracel, a zároveň vedl tento dialog: „Jak dlouho.. a co ještě... a co dalšího...““ Den po smrti Otce Pia kráčel Otec Fortunato po chodbě kláštera v San Giovanni Rotondo, když tu náhle před sebou uviděl Otce Pia. „Otče Pio, počkejte na mne,“ zavolal. Otec Pio však zmizel. V tomto případě určitě nešlo o záměnu osob. Tito dva muži totiž bydleli spolu v jednom domě po mnoho roků. Kdyby byl Otec Fortunato doopravdy viděl někoho jiného, kam by se ten člověk poděl? Jistý muž z Říma, jehož si mniši velmi vážili, jim vyprávěl, že když jednou prožíval hluboký žal, navštívil ho Otec Pio v jeho domě v Římě. Znovu však opakuji, že od roku 1918 až do smrti v roce 1968 Otec Pio ani jednou neodjel ze San Giovanni Rotondo. Když Otce Eusebia poprvé přidělili do San Giovanni Rotondo, vůbec na něj nezapůsobila prohlášenío stigmatech, bilokaci a zázracích Otce Pia. Rozhodl se však, že si tato tvrzení prověří. Zeptal se Otce Pia, jestli je pravda, že navštívil toho muže v Římě. Otec Pio mu odpověděl: „Jak je to možné? Vždyť jsem z kláštera už mnoho roků nevytáhl ani paty. A Řím? Vždyť jsem v něm nebyl od té doby, co jsem vyprovázel sestřičku, když se stala řeholnicí.“ „Ale, Otče,“ naléhal na něj Otec Eusebio, „vždyť on tvrdí, že jste byl v jeho domě. Říká, že vás viděl.“ Otec Pio si uvědomil, že se nemůže vyhnout tomuto druhu výslechu. „Ach, to je něco úplně jiného,“ řekl. „Když se něco takového stane, Pán dovolí jediné osobě, aby to viděla, a jen na jediný okamžik. Nikdo jiný to nemůže vidět. Kolik zázraků by jinak musel Pánu činit?“ Jednou večer pomáhal Otec Eusebio Otci Piovi připravit se do postele a řekl mu: „Bon voyage, Otče.“ Otec Pio mu odpověděl: „Děkuji.“ Otec Eusebio dodal: „Měl byste mě požádat o dovolení, když si jdete v noci zalétat.“ Otec Pio odpověděl: „Jednou jsem už o to požádal osobu, již jsem o to měl požádat. To stačí.“ „Ale, Otče,“ pokračoval Otec Eusebio, „proč mě nevezmete s sebou? Přiváži své cingulum k vašemu a poletíme spolu.“ Otec Pio mu odpověděl: „A co uděláš, když budeme vysoko ve vzduchu a cingulum se ti uvolní?“ Otec Eusebio už v rozhovoru nepokračoval. Můžeme uvést i další důležitá zjištění o daru bilokace u Otce Pia, a to z otázek, jež mu položil doktor Sanguinetti. „Když Bůh pošle světce, například svatého Antonína, na jiné místo prostřednictvím bilokace, uvědomuje si ten světec, co se děje?“ Otec Pio mu odpověděl: „Jednu chvíli je tu a v následujícím okamžiku je tam, kde ho chce mít Bůh.“ „Je to skutečně naráz na dvou místech?“ „Ano.“ „Jak je to možné?“ „Prodloužením jeho osobnosti.“ Nyní to už přenechám odborníkům na parapsychologii, aby podle vlastního zájmu přezkoumali nadpřirozené dary Otce Pia. Církev vždy vítala a používala vědecké výzkumy, dřív než učinila jakákoli rozhodnutí v takovýchto záležitostech. V případě bilokace vědecké zkoumání nemůže učinit nic víc, než potvrdit, že Otec Pio byl skutečně současně přítomen na dvou místech. Pokud jde o jakékoli další poznání, ať už s ohledem na výrok Otce Pia o „prodloužení osobnosti“, vědci musí přiznat,že mají co činit se skutečností, již nejsou schopni ani zkoumat, ani vysvětlit. V tomto bodě zůstává Církev sama a má právo a schopnosti posuzovat fakta. Jako dovětek k této kapitole bych rád přidal slovo o svém pokusu navštívit kardinála Mindszentyho v červnu 1971. V té době žil na velvyslanectví Spojených států amerických v Budapešti. V roce 1956 ho tam přivedli maďarští bojovníci za svobodu, kteří získali své město nazpět od komunistů a několik hodin je měli pod kontrolou. Chtěl jsem se přímo u kardinála Mindszentyho ověřit příběh, který jsem slyšel z druhé ruky z velmi spolehlivého zdroje ve Vatikánu. Doslechl jsem se, že když byl kardinál ještě v komunistickém vězení před svým propuštěním na svobodu v roce 1956, Otec Pio mu přinesl vodu, víno, hostie a kalich na mši, a dokonce tam zůstal, aby mu při mši přisluhoval. Na velvyslanectví mi nedovolili mluvit s kardinálem. Nedovolili mi dokonce ani poslat mu vzkaz po někom, kdo měl k němu přístup. Mou poslední zoufalou prosbou bylo, aby požádali kardinála, ať i napíše na lístek jediné slovo, Ano nebo Ne, a ať mi je pošlou poštou v případě, že by se situace změnila. I tuto žádost mi zamítli. Když kardinál odešel z ochranné vazby na velvyslanectví a usadil se ve Vídni, napsal jsem mu a zeptal se ho, zda je ten příběh o něm a o Otci Piovi pravdivý. Odpověděl mi dopisem obsahujícím jednu větu: „Nemohu o tom nic říci.“ < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >