Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - zprávy očitých svědků  [kap. 6]
.....................................................................................................................

Utrpení Otce Pia byla jen jednou čelistí svěráku, který ho svíral. Na druhé straně to byli lékaři. „Lépe je myši mezi dvěma kočkami než Otci Piovi mezi dvěma lékaři,“ žertoval Otec Pio. Když ale viděl, že někteří lékaři ho berou úplně doslova, vtipně je popichoval: „Ta myš může aspoň utéct.“ Jeho stigmata, pravda, nemohla zůstat neodhalená. Spolubratři si všimli, že kulhá, rukávy měl spuštěné přes ruce. Otec Paolino, jeho místní představený, naléhal, aby mu Otec Pio vyprávěl, co se stalo. Byl prvním člověkem, který slyšel tu ohromující zprávu. Svého provinciálního představeného uvědomil o tom, co se dozvěděl. Rány Otce Pia poprvé vyfotografoval Otec Placido, další kapucínský kněz, který s ním bydlel. 30. září řekl Otci Piovi, že má povolení od Otce Paolina vyfotografovat ho, a pozval ho, aby s ním sestoupil do zahrady. V rukávu měl už dopředu zaostřený fotoaparát a požádal Otce Pia, aby si překřížil ruce. Dřív než si Otec Pio uvědomil, co se děje, Otec Placido bleskově vytáhl fotoaparát a udělal snímek. Otec Pio to bral jako žert, jednou se zbožně díval dolů, potom si zase přeložil ruce, jako by před sebou držel jehňátko, tak jak ho Otec Placido požádal. Otec Paolino nemusel přikazovat Otci Piovi, aby na těch snímcích pózoval, jak nás chtějí přesvědčit někteří romantičtí autoři. Ani jeho spolubratři s ním nezačali zacházet jako s malým Bohem. Život v kapucínském klášteře pokračoval normálně, i když tam byl stigmatizovaný člověk. Otec provinciál to ale nebral úplněna lehkou váhu. Pověřil Dr. Luigi Romanelliho, přednostu městské nemocnice v Barlettě, aby vyšetřil Otce Pia. Před tímto vyšetřením se Otec Pio zoufale pokoušel zastavit krvácení a zahojit si rány. Několik měsíců si do nich dvakrát týdně dával jód. Ani mu to nepomohlo, ani neublížilo. Dr. Romanelli udělal v průběhu patnácti měsíců pět vyšetření. V listopadu 1920 předložil tuto zprávu: „Otec Pio má velmi hlubokou řeznou ránu v pátém mezižebrovém prostoru na levé straně, sedm až osm centimetrů dlouhou, rovnoběžnou se žebry. Hloubka je velká, ale je velmi těžké ji určit. Na rukách má velké množství arteriální krve. Okraje ran nejsou zapálené. Jsou velmi citlivé na sebemenší tlak. Rány v jeho rukách jsou okryté tmavočervenou membránou, ale není tam ani edém, ani zápal. Když jsem mu stlačil dlaň o hřbet ruky, ucítil jsem prázdný prostor. Při tomto stlačení se nedá říci, zda jsou rány (na horní a spodní straně rukou) spojené, protože tento silný tlak způsobuje vyšetřovanému prudkou bolest. Přesto jsem opakoval tento bolestný pokus několikrát, ráno i večer, a musím přiznat, že jsem pokaždé dospěl ke stejnému závěru. Rány na nohách mají stejné charakteristické rysy jako rány na rukách, ale protože mají větší velikost, bylo těžké postupovat při vyšetření nohou se stejnou přesností jako u rukou. V průběhu patnácti měsíců jsem vyšetřil Otce Pia pětkrát, a i když jsem si občas všiml v ranách určitých změn, nikdy jsem je nedovedl klasifikovat podle nějakého klinického zatřídění.“ 26. července 1919, měsíc po tom, co doktor Romanelli začal s vyšetřeními, pověřili tímto případem dalšího lékaře, a tentokrát ho vybral Vatikán. Byl jím doktor Amico Bignami, profesor patologie na Královské univerzitě v Římě. Velmi si zakládal na tom, že je ateista a pozitivista. To znamená, že jeho východiskem bylo popření všeho, co se nedalo vědecky dokázat. Doktor Bignami navštívil Otce Pia jen jednou a potom zveřejnil tuto podivnou zprávu: „Fyziologický stav nemocného muže je normální. Rány v toraxe (hrudníku), na rukou a nohou mohly být vyvolány mnohonásobnou neurotickou nekrózou kůže (tj. odumíráním živého tkaniva, způsobeným jeho nervozitou). K jejich symetrii mohlo dojít podvědomým procesem autosugesce a mohlo ji uměle udržovat působení kyseliny jódové tinktury, kterou si pacient sám dávkoval, i když někteří lékaři popírají, že to by mohlo způsobit to žíravé a dráždivé znamení!“ Doktor Bignami pokládal svou práci za ukončenou. neměl důvod pokračovat ve vyšetřeních. Otci Piovi dal na ruce mast, obvázal mu je a řekl mu, aby si je tak nechal několik dní. Myslel si, že rány zmizí. Pro doktora Bignamiho byl případ Otce Pia uzavřen. Generální představení kapucínského řádu v Římě nebyli se zprávou doktora Bignamiho spokojení. Pověřili dalšího lékaře, který byl zároveň chirurgem, Giorgia Festu, aby vyšetřil Otce Pia 9. října 1919. Na základě výsledků jeho lékařského působení v Římě ho mnoho lidí pokládalo za jednoho z nejlepších lékařů ve městě. Kromě jiných povinností byl i hlavním lékařem a chirurgem pro kapucíny v jejich městském domově v Římě. Doktor Festa žasl nad tím, jak povrchně vypracoval doktor Bignami svou zprávu. Rozhořčilo ho tvrzení doktora Bignamiho, že podráždění ran na chodidlech mohlo být způsobeno opakovaným používáním jódové tinktury. Doktor Festa byl toho názoru, že to fyzicky není možné. Navíc, Otec Pio po vyšetřeních doktora Bignamiho už ani jednou jód nepoužil. Doktor Festa po vyšetření napsal: „Na dlani jeho levé ruky, víceméně souběžně se středem třetí záprstní kosti, jsem zpozoroval anatomickou lezi (ránu) okrouhlého tvaru se zřetelně ohraničenými vnějšími okraji. Její průměr je o něco víc než dva centimetry.“ Lékař potom trochu obšírně popisuje, jak je „rána pokrytá červenohnědým strupem, který se objevuje na každé normální ráně. Při kontaktu se vzduchem krev obvykle začíná koagulovat, a to je vlastně počátek procesu hojení. Ale v případě Otce Pia se kraje strupu oddělí a začínají se loupat směrem ke středu rány. Nakonec odpadne celý strup. Rána je neustále krvavá a znovu a znovu se na ní vytváří tento typ strupu.“ Lékař pokračuje: „Oblast leze v dlani, kterou jsem právě popsal, má jasně zvýrazněný okraj, takže na okolní kůži, když jsem si ji prohlédl silným zvětšovacím sklem, nebyly žádné stopy edémů, žádné znaky zčervenání, žádné znaky infekce a ani nejmenší náznak úderu. Na záprstní kosti nelze zjistit žádnou anatomickou diskontinuitu; i když je ve střední části mírně rozšířená, zdá se, že její zbytkové partie mají normální rozměry. Na opačné straně té samé levé ruky, jasněji v souběžné linii se záprstní kostí třetího prstu, a proto ne celkem shodně s tou dlaňovou stranou, je také rána podobná té druhé tvarem i vzhledem, která vypadá jako více ohraničená a je na ní uměleji působící strup. Rány na obou stranách pravé ruky je možné popsat úplně podobně. Během mého vyšetření nepřetržitě vytékaly z ran drobné kapky krve. Když jsem požádal, aby sevřel ruku v pěst, nemohl úplně zavřít dlaň. Pouze s velkou námahou se mu podařilo ohnout konečky prstů směrem k dlani své ruky. Během mé návštěvy jsem mu sám pomohl svléci ponožky, abych mohl lépe pozorovat rány na jeho nohách. Jasně jsem viděl, že jsou poseté krevním sérem. Na vrchní části obou chodidel, úplně souběžně s druhou záprstní kostí, jsem si všiml okrouhlé rány červeno-kaštanově hnědé barvy, pokryté měkkým strupem toho samého charakteru a původu jako rána na ruce, kterou jsem popsal. Tyto rány byly možná poněkud menší a méně hluboké než ty na ruce. Ani zde nebyla záprstní kost zlomená po celé délce. Na kůži kolem rány nebyla ani stopa po infekci, nebyl tam edém ani zápalová reakce. I z tohoto místa pomalu, ale nepřetržitě vytékalo krevní sérum. Na chodidlech, v jejich nejvyšším bodě, jsem zpozoroval dvě další léze, po jedné na spodní straně každé nohy, se zřetelně ohraničenými okraji, dokonale se shodujícími s ranami na horní části chodidla, a obě dvě krvavé. Když bylo každé z těchto tkaniv vystaveno přímému tlaku, ať už na ruce nebo na noze, a ať byl tlak jakkoli jemný, vždy to vyvolalo pocit velmi silné bolesti. Pocit bolesti se ozýval i v oblasti obklopující lézi, ale tady nebyla bolest tak silná. Kdyby ode mě mí nadřízení žádali odpověď na tuto konkrétní otázku, musel bych jim říci a potvrdit to přísahou - natolik jsem přesvědčený o tom, co jsem viděl na vlastní oči - že kdyby byl za rukou nějaký předmět nebo něco napsaného, viděl bych to a mohl bych to přečíst.“ Paní Sanguittiová, manželka bývalého osobního lékaře Otce Pia, která ještě žije v San Giovanni Rotondo, řekla, že si pamatuje časy, kdy Otec Pio sloužil mši svatou u oltáře svatého Antonína ve starém kostele. Za oltářem je okno, a když Otec Pio pozdvihl ruce, viděla, jak mu skrze ně proniká paprsek světla. Doktor Festa namísto toho, aby uzavřel svoji diagnózu na základě jedné návštěvy, jako to učinil doktor Bignami, se rozhodl udělat další vyšetření. Dohodnul si další návštěvu v doprovodu doktora Romalliho a provinciálního představeného na 15. června 1920. Doktor Festa vyzul Otci Piovi sandále a všichni tři si ihned všimli velké okrouhlé skvrny, vlhké a červenavé, na spodní části obou ponožek. Skvrny byly zřetelně od krve a ta mohla pocházet jen z jedné rány. Bylo zřejmé, že rány nebyly výsledkem neustálého používání jódu, ale že to byly skutečné, zjevně skutečné rány. Doktor Festa nadále ve značném rozsahu vyvracel hypotézu doktora Bignamiho, že vznik ran zapříčinil nějakým způsobem jód. „Opakované používání jódu," řekl doktor Festa, „by určitě nemohlo způsobit velmi zřetelné ohraničení mezi červenou kulatou ránou a bílou kůží kolem ní.“ „Mám vizuální dokumentaci o skutečné existenci těchto lézí,“ napsal doktor Festa. „Mám uložené dvě bílé vlněné ponožky, které Otec Pio nosil pouze velmi krátce. Na každé z nich je velká krvavá skvrna okrouhlého tvaru, stále ještě červenavá, s drobnými krevními sraženinami přilepenými na ně. Tyto skvrny jsou na stejných místech jako ty čtyři rány na nohách: jedna na svrchním bodě levé nohy, jedna na svrchním bodě pravé nohy, jedna na spodní části levého chodidla a jedna na spodní části pravého chodidla.“ O ráně v boku Otce Pia doktor Festa napsal: „Na levé straně hrudní oblasti je poslední rána ve tvaru obráceného kříže. Svislá část měří asi sedm centimetrů. Řez začíná přibližně u pátého žebra a klesá dolů k chrupavkovitému okraji žeber. Vodorovná část kříže má asi čtyři centimetry. Řezy se neprotínají v pravém úhlu, ale v šikmém směru, v bodě asi o pět centimetrů níže od místa, kde začíná svislý řez. Čím blíže k spodnímu konci, tím více se řez rozvírá a je rovnější. Tento tvar kříže se nachází pouze na povrchu. Tyto dvě čáry jsou silné asi jeden centimetr. Jejich barva je stejná jako u ostatních ran. Střední část je pokryta tenkým a malým strupem. Ani zde nenacházíme na okolním tkanivu žádné náznaky zčervenání, edému nebo infekce. I když se tyto rány zdají být povrchní, na vlastní oči jsem viděl kapky krve ve značném množství, jako na ostatních ranách. Když jsem si je prohlédl poprvé kolem deváté večer, odstranil jsem z povrchu jedné rány plátno asi o velikosti normálního kapesníku, úplně prosáknuté krevním sérem. Položil jsem na ránu čistý, bílý kapesník, abych si mohl ráno prohlédnout krev, která do něj nasákne. Tento pokus jsem zopakoval asi v sedm ráno, to znamená přibližně deset hodin po prvním vyšetření. Našel jsem na ráně svůj kapesník a ještě další kus plátna stejné velikosti, jež si tam v noci přiložil Otec Pio, a oba dva byly skrz naskrz prosáknuté tím samým krevním sérem. Tato ztráta krve je značná, nepřetržitá a trvá už dlouho. Toto všechno, co jsem tu popsal, v dlaních, na hřbetech ruk, na spodní části a na nártech chodidel, v hrudní oblasti na levé straně, toto jsou v době zápisu jediné rány, existující na těle Otce Pia. Zbývající kůže má normální bílou barvu se všemi normálními, bezvadnými charakteristickými vlastnostmi kůže.“ Během této návštěvy byli lékaři svědky nejen zázračné existence stigmat. Ucítili i velmi nápadnou vůni, něco, co se mělo stát ochrannou známkou Otce Pia. Postupně tisíce lidí ucítily různé vůně. Jejich svědectví uvedeme ve zvláštní kapitole. Jeden ze spolubratrů Otce Pia popsal rány na nohách Otce Pia. „Jsou stále opuchlé,“ řekl, velmi opuchlé, jako melouny, pravá noha víc než levá. Často jsem si myslel, že jsou jako nohy našeho Pána na kříži. Pravou nohu měl zřejmě překříženou přes levou a více opuchlou, protože pravá noha tlačila levou a zmírňovala opuchlinu na ní.“ Roku 1935, když Otec Pio ještě stále sloužil mši svatou déle než dvě hodiny, jedna duchovní dcera se ho zeptala: „Otče, vy nejste nikdy unavený, když tak dlouho stojíte na nohách s těmi ranami?“ „Nestojím na nohách,“ odpověděl. Tato odpověď ji zmátla. „Ale, Otče, vždyť vidím, že stojíte na nohách. Když nestojíte na nohách, potom musíte být na kříži.“ „A to sis uvědomila až nyní?“ dodal. Dokud Otec Pio mohl, umýval si rány sám. Ale téměř tři poslední roky života potřeboval pomoc. Otec Onorato pociťoval přímo děsivou úctu, když mu umýval rány na nohách. Ale mnoho jiných kapucínů, Otec Alessio, Otec Pellegrino, bratr Modestin a Otec Giuseppe Pio (Bill Martin z Brooklynu ve státě New York), tito všichni mu pomáhali se vším, co potřeboval, a měli možnost vidět, jak se mu rány zacelují, stále znovu a znovu. Několik měsíců před smrtí Otce Pia nebyly už jeho rány takové jako předtím. Vytékalo z nich spíše sérum než krev. Vypadalo to tak, jak by se v jeho těle zásoby krve vyčerpaly. Celé dva měsíce před smrtí si Otec Pio vůbec nemusel čistit rány. V naší kapitole věnované jeho smrti popíšeme, co se stalo s jeho ranami, když zemřel. Jednou večer začátkem roku 1968 Otec Alessio pomáhal jako obvykle Otci Piovi s přípravami na spaní. Otec Pio postupoval podle zažitého řádu. Když se uložil, počkal osm až deset minut a potom zavolal Otce Alessia zpět do svého pokoje stisknutím zvonečku. Ale ten večer se zvonek neozýval. Přešlo deset, dvanáct, čtrnáct minut. Otec Alessio se polekal. Zaklepal na dveře Otce Pia a zeptal se: „Mohu vejít?“ „Jen pojď, synu můj,“ odvětil prosebně Otec Pio. „Jen pojď a pomož mi.“ Otec Alessio ho našel nataženého napůl na posteli a napůl na dlažbě. Rukavice a obvazy, jež tehdy také používal pod rukavicemi, byly rozházené po zemi. Otec Alessio ho zvedl na postel. Potom si Otec Pio sedl na pelest a dovolil Otci Alessiovi, aby mu umyl rány. „Viděl jsem jeho rány,“ řekl Otec Alessio, „a vyčistil jsem mu je obvazy, které používal pod rukavicemi. Musel jsem použít to, co bylo po ruce. Rány byly velmi hluboké a pokryté částečně sraženou krví. Utřel jsem krev velmi rychle,“ pokračoval Otec Alessio. „Pokaždé, když jsem se ho dotkl, jsem se velmi bál. Rány na dlaních rukou byly úplně zacelené zaschlou krví. Hřbety ruk měl celé krvavé. Očistil jsem mu je.“ Tito očití svědkové vyprávějí o Otci Piovi klidně a nevzrušeně, ale nedovedou úplně zatajit svou psí věrnost muži, kterého nazývají svým otcem. Pomalá a nejistá chůze Otce Pia naznačovala, jakou mučivou bolest mu způsobovaly rány. Spíše kulhal než kráčel. Možná by vůbec nebyl mohl chodit, kdyby pro něj nevyrobili speciální sandály. Tvarem se podobaly bačkorám, ale byly pružné a částečně zhotovené z plátna. Poslali mu je jako dar přátelé ze Švýcarska. Jednoho dne navštívil Otce Pia jistý muž z Indie. Naplňovala ho taková bázeň, že padl na kolena k nohám Otce Pia. Když sepjal ruce a typickým indickým způsobem sklonil hlavu téměř k zemi, dotkl se kapucínových nohou v ponožkách. Neuvědomil si, že ty nohy jsou probodené těmi samými otevřenými ranami, jaké měl Otec Pio na rukách. Otec Pio nejprve vykřikl bolestí, ale potom se ovládl a usmál na svého obdivovatele, který za ním přijel s dobrými úmysly. Kromě těchto tří lékařů, jejichž zprávy jsme už uvedli, i další lékař nám nabídl několik cenných lékařských podrobností ze života Otce Pia. Je jím doktor Giuseppe Sala, osobní lékař Otce Pia po deset roků a starosta města San Giovanni Rotondo. Zeptal jsem se doktora Saly, zda Otci Piovi někdy dělali krevní zkoušku. Lékař odpověděl kladně. Když jsem se ho zeptal, jaké byly výsledky, zdvořile odrazil moji nevyzrálou a příliš důvěrnou otázku tím, že se zeptal, který z těch mnoha výsledků mě zajímá. Lékař mi řekl, že od roku 1958 do roku 1959 udělali v Casa Sollievo několik krevních zkoušek. Své nálezy pro mne zjednodušil takto: „V jeho krvi jsme zjistili normální charakteristické vlastnosti s normálním počtem červených i bílých krvinek. Když byl Otec nemocný, v jeho krvi se objevily změny, jaké by se projevily v krvi každého normálního člověka. Přesto, že ztratil krev, nebyla u něj zjištěna anémie. Každý by zřejmě předpokládal, že je chudokrevný a úplně bez krve. Absolutně ne! Skutečnost je taková, že jeho krev byla normální. Jediné, co se nedalo pochopit, byla povaha ran, které nebyly ani zapálené, ani infikované. Byly to normální rány, ale nebyly způsobené žádným nástrojem, výstřelem atd. Byl to zvláštní druh ran, protože neměly schopnost hojit se tak, jako normální rány. Měly charakteristické vlastnosti, jež jsou pro lékaře důležité. Lékaře zajímá, zda se rána hojí anebo jestli se nechce hojit. Rány Otce Pia se vymykaly z každé anatomické klasifikace. Byly unikátní (sui generis).“ Využil jsem příležitosti, a zeptal se doktora Saly i na jiné lékařské otázky, například na vysoké teploty Otce Pia, díky nimž praskaly lékařské teploměry. Doktor Sala, vycházejíc ze svých osobních pozorování, poznamenal: „Když se cítil dobře, měl normální teplotu. Někdy měl z různých důvodů horečku a teplota mu vystoupila na třicet osm nebo třicet devět a půl stupně. Osobně jsem nikdy nebyl svědkem teploty vyšší než čtyřicet stupňů. Jestli máte na mysli zprávy jiných, kteří říkali, že teploměr praskal, nikdy jsem něčeho takového nebyl svědkem.“ Nejdůležitější otázka, již jsem položil doktoru Salovi, se vztahovala na hysterii jako možnost vysvětlení existence stigmat. Doktor Sala odpověděl okamžitě a důrazně: „Rány vůbec nebyly výsledkem hysterie. Nezpůsobilo je ani žádné podráždění. Ve své podstatě byly fyziologické, ale pokud šlo o příčinu jejich vzniku, vymykaly se každému fyziologickému vysvětlení. Je vyloučeno, aby si hysterická osoba udělala díry v rukách nebo v hlavě. Existence ran je nezávislá na povaze Otce Pia, který byl jemným a klidným člověkem, a ani zdaleka nebyl hysterický. Jeho rány byly skutečné a pravé a nezpůsobilo je podráždění. Nebyly ničím zanícené a nevznikly bodnutím. I když měl na obličeji škrábance a modřiny, které si mohl udělat sám, stigmata nebyla jeho vlastním dílem.“ Zeptal jsem se doktora Saly na jeho osobní názor na lékařské zprávy doktora Festy. „Z těch tří lékařů, kteří vyšetřovali rány Otce Pia, doktor Festa byl nejskeptičtější a nejpraktičtější,“ odpověděl. „Jeho vyšetření a testy byly přísné. Byly celkem přiměřené, a nemám co dodat k tomu, co řekl. Mohl bych vyslovit nějaké poznámky jako pozorovatel větší osobnosti očima menší, ale v konečném důsledku by moje poznámky byly stejné jako ty od doktora Festy.“ Mimořádný zájem vzbudilo u doktora Saly to ohromné pracovní zatížení, které měl Otec Pio na bedrech od rána do noci celých padesát roků, bez jediného volného dne nebo dovolené. Nedovedl pochopit, jak mohl Otec Pio vydržet takové tempo. Také nedovedl z lékařského hlediska pochopit tělesnou schopnost Otce Pia udržet se při životě s necelou polovinou minimálního příjmu kalorií, potřebného k přežití. Lékař řekl: „Otec Pio přijímal průměrně 500 až 600 kalorií denně, protože za mé péče jsme mu přidávali do kávy několik kapek whisky nebo brandy. Normální člověk potřebuje nejméně 1400 až 1600 kalorií denně.“ Když nedostával těch pár kapek brandy, jeho denní kalorický příjem byl asi 100 kalorií! Lékaři odhadovali, že ze stigmat vytéká přibližně jeden šálek krve denně, někdy i víc. Přesto Otec Pio nebyl nikdy chudokrevný až do posledních měsíců svého života. Od roku 1965 mu krev z ran už nevytékala. Rány mu už jen mokvaly. Toto krvácení nikdy nepřestalo, ani rány se nikdy neinfikovaly, i když tmavé vlněné ponožky a palčáky těžko mohly přispívat k dobré hygieně. Jediná možnost, kdy bylo možné rány Otce Pia vidět na veřejnosti, byla během oběti mše svaté, když odložil svoje palčáky. I tehdy bylo těžké vidět stigmata, protože se snažil je mít stále co nejvíc přikryté dlouhými rukávy hábitua alby. Když si však přede mší stáhl rukavice, sražená krev se z nich vysypala na stůl v zákristii. Lidé se hnali, aby si vyprosili ostatky. Viděl jsem strupy z jeho ran, silné asi tři milimetry. V noci si umýval rány sám a potom je zakryl bílými rukavicemi bez prstů. Do rána byly ty rukavice prosáknuté krví. Přes den nosil hnědé rukavice, také bez prstů. Přes hrudník nosil širokou šerpu od pasu až do podpaždí, kterou si vyměňoval dvakrát až třikrát denně. Těmito materiály ho zásobovali jeho laičtí přátelé. Po použití je kapucíni zabalili do plastových obalů a uložili, neboť si uvědomovali jejich hodnotu v budoucnosti. Občas se dostala jeho rukavice i do rukou laika. Před mnoha lety přinesly jisté noviny článek o skandálním odhalení v San Giovanni Rotondo, v němž se tvrdilo, že se mafie podílí na výrobě falešných ostatků s kuřecí krví. Pokud se tento novinový článek i zakládal na pravdě, kapucíni ze San Giovanni Rotondo se na nic podobného nepamatovali. Lékaři sami dávali neskrývaně najevo údiv nad stigmaty. Záhadou pro ně byly i operace, které Otec Pio podstoupil, nejdříve kýla, potom cysta. Rány po těchto operacích se zahojily normálně, ale stigmata se nezahojila nikdy. První operace proběhla 5. října 1925, osmý rok po tom, co se mu stigmata zjevila na těle. Doktor Festa nám obšírně vyprávěl nejen o této operaci, ale i o tom, co se odehrálo před ní: „1. října jsem byl s Otcem Piem v jeho pokoji a trochu jsme spolu žertovali, když mě najednou ten dobrý mnich přerušil a řekl: „Chci se vás na něco zeptat... Udělejte mi tu laskavost a vyšetřete mě... Už několik roků pociťuji občas ostré bolesti, které mi pronikají do střev. Teď se ty bolesti ohlašují velmi často a jejich síla je ukrutná. Když vystupuji na stupně oltáře, musím vynaložit mimořádné úsilí, abych neomdlel. Prosím vás, vyšetřete mne a předepište mi nějaký lék, který mi přinese úlevu a dovolí mi pokračovat v kněžských povinnostech.“ Důkladně jsem ho vyšetřil a zjistil rozsáhlou kýlu v oblasti pravého třísla... Přidal se k tomu zápal pobřišnice, který byl velmi bolestivý a způsoboval mu nevolnost a zvracení. Funkce jeho srdce, ledvin a dýchacího systému se nyní jevila celkem normálně, přibližně stejně jako před několika roky, když jsme ho vyšetřovali s doktorem Bignamim. ... věděl jsem, že nejlepší, co bych mu mohl doporučit, byla operace. Dobrého Otce to nerozrušilo. Uvítal mé rozhodnutí. Pouze prostě poznamenal: „Je to velká škoda, že jsem vás nepožádal už dříve, abyste mě vyšetřil. Možná bych vás byl už tehdy poprosil, abyste mě operoval.““ Casa Sollievo ještě neexistovala, a tak všechny zúčastněné strany souhlasily, aby se operace uskutečnila v klášteře. Když doktor Festa přišel o týden dříve do kláštera, spatřil jednoho bratra, jak bílí stěny pokoje, a zažertoval s ním, že by to byl dobrý operační sál. „Ani ve snu mě nenapadlo,“ řekl doktor Festa později, „že tu místnost připravovali pro operaci Otce Pia.“ Přítel doktora Festy mu přivezl z Říma chirurgické nástroje a doktor Angelo Merla mu přijel asistovat. Otec Rotunato, který byl za války ve zdravotnickém sboru, taktéž pomáhal. Laik Emanuele Brunatto stál u dveří jako stráž. Všechno bylo připraveno k operaci - všechno kromě pacienta. To ráno přišlo ke zpovědi mnoho lidí. Sloužil i zpívanou mši svatou za zemřelé dobrodince kapucínského řádu a uděloval požehnání Nejsvětější svátostí. Konečně se k poledni odebral do kláštera. „Viděli jsme ho, jak se velmi pomalým krokem blíží,“ vyprávěl doktor Festa. „Byl bledý únavou, již musel překonat v to dopoledne, a tělesnou bolestí, kterou mu způsobovaly kýla a stigmata. Když Otec Pio vešel do toho provizorního operačního sálu, důrazně odmítl jakákoli anestetika. „Když mě uspíte,“ řekl vyzývavě doktoru Festovi, „jak vám budu moci zabránit, abyste si prohlížel ránu v mém boku? Tak vidíte, mám důvod odmítnout anestetikum. Nebuďte smutný. Až skončíte, najdete mne na tom samém místě, kde jste mě položili na počátku.“ Aby se Otci Piovi aspoň trošičku ulevilo, doktor Festa mu nabídl benediktinku. Otec Pio si upil přímo z láhve. „Vypijte trochu víc,“ naléhal doktor. „Ne, to stačí,“ odpověděl Otec Pio. „V opačném případě riskujeme rvačku mezi benediktinem a kapucínem v mých útrobách.“ Operace trvala téměř dvě hodiny. Otec Pio si za celou dobu ani jednou nepostěžoval. „Pouze jednou jsem si všiml,“ vyprávěl doktor Festa, „že mu po tváři stékají dvě slzy, když tam ležel a vzdychal: „Ježíši, odpusť mi, že nedovedu trpět tak, jak bych měl.““ Během operace bylo slyšet v místnosti bzučet nějaký hmyz, a všichni pobíhali kolem dokola, aby ho našli. „To není moucha,“ řekl Otec Pio. „Je to komár, tam, tam nahoře, v koutě u okna,“ a ukázal na něj. Když lékař po operaci zašíval ránu, do místnosti se pokoušel vstoupit místní zvěrolékař doktor Alessandro Giuva, ale zavalitý strážce Brunatto ho zastavil. Podrážděnost na obou stranách se stupňovala a oba na sebe křičeli. Otec Pio zaslechl ten rozruch a zavolal: „Jestli se chceš se mnou vyměnit, Alessandro, můžeš vejít. Stůl je ještě teplý.“ Giuva se začervenal. I on měl kýlu, ale styděl se za to a nikdy to nikomu neřekl. Po operaci odvedli Otce Pia nazpět do jeho pokoje. Tam omdlel a zůstal v bezvědomí. Nyní se naskytla příležitost pro doktora Festu. „Přiznávám, že jsem využil tohoto jeho přechodného stavu,“ vyznal lékař, „a prozkoumal jsem ránu nad jeho srdcem, o níž jsem podal zprávu pět roků předtím. Zjistil jsem ty samé charakteristické rysy jako tehdy. Z lásky k pravdě a přesnosti musím dodat jen tolik, že měkká kůže strupu, jež při předcházejícím vyšetření pokrývala ránu na levé straně asi pět centimetrů pod prsní bradavkou, mezitím odpadla. Tato rána vypadá nyní jako čerstvá, je rumělkově červené barvy a má tvar kříže s krátkými, ale nápadnými paprsky, které se rozšiřují z okrajů rány.“ O dva roky později doktor Festa znovu operoval Otce Pia, tentokrát to byla cysta na krku. Opět mu asistoval doktor Merla. „Už jsme věděli, jak smýšlí,“ řekl doktor Festa, „a tak jsem netrval na žádné formě anestézie.“ Cysta byla asi tak velká jako holubí vejce. Operace a zašívání trvalo půl hodiny. Pacient vůbec nijak nereagoval. Na konci se ho doktor Festa zeptal: „Necítil jste žádnou bolest?“ „Ale ano, cítil jsem,“ odvětil Otec Pio. „Proč jste tedy nepohnul hlavou nebo něco neřekl?“ „Jak by mi to pomohlo, kdybych hýbal hlavou anebo křičel? Jen bych vás zneklidnil, práce by vám trvala déle a moje bolest by byla větší. Tak vidíte, tím, že jsem si nestěžoval, jsem sledoval vlastní zájmy.“ Přes pooperační bolesti si Otec Pio nevybral ani jeden volný den ve své kněžské službě. Druhý den ráno sloužil mši svatou a zpovídal, jako by se nic nebylo stalo. Doktor Festa starostlivě sledoval jeho tělesný stav. „Pátý nebo šestý den,“ oznámil, „stejně jako po operaci kýly, byl řez perfektně srostlý, a vyndal jsem mu stehy. Ale těch pět ran na rukách, nohách a v boku se za minulých čtyřicet pět roků nikdy nezahojilo. Tato skutečnost je rébusem, který musí vyřešit racionalisté, psychologové a zastánci hysterie.“ < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >