|
Když jsem se jednou připravoval na mši v kryptě v San Giovanni Rotondo, vyrušila mě jedna mladá, španělsky mluvící matka. Právě přijela z Guyaquilu v Ekvádoru a já jsem byl prvním knězem, kterého potkala. Protože si myslela, že patřím do kláštera, vychrlila na mě svůj příběh. Její syn zahynul při automobilové nehodě a Otec Pio ho znovu přivedl k životu. Měla kompletní svazek důkazů od lékařů a od faráře.
Právě tehdy, když se mnou hovořila, jsem se chystal obětovat mši svatou za jednu skupinu z Irska. Skupina měla velmi nabitý program, a tak jsem nemohl s tou paní mluvit déle. Požádal jsem ji, aby šla do poschodí k bratrovi, který měl službu a jenž ji mohl zavést k Otci Linovi, aby mu vyprávěla svůj příběh.
Hned po mši jsem spěšně vyšel na poschodí, abych se dozvěděl všechny podrobnosti jejího příběhu. Představte si můj šok a zklamání, když jsem nemohl najít ani jednu osobu, která by se dovedla rozpomenout na to, že s ní mluvila. Přehnaná reakce na údajný zázrak by byla jedním extrémem, pomyslel jsem si, ale lhostejnost vůči písemně doloženým důkazům byla nepochopitelná. Tento příběh nemá a nikdy nebude mít pokračování.
Druhý den jsem potkal kněze, jeho matku, sestru a bratra, všichni byli z Vídně. Ten kněz mi řekl, že jeho bratr přežil „beznadějnou“ operaci ledvin a nyní přejel autem sedm set kilometrů, aby Otci Piovi poděkoval.
Takovéto příběhy byly a ještě stále jsou v San Giovanni Rotondo téměř na denním pořádku. Tamější kapucíni by mohli uvést údaje i o senzačních příhodách, ale i když to učiní, těžko si na nich všimnete sebemenšího náznaku vzrušení nebo dojetí.
Neskladují ani dopisy, a pokud ano, tak pouze ty, jež pokládají za důležité. Jako příklad nedůležitého dopisu cituji úryvek z dopisu, který přišel z Mozambiku, když jsem byl v San Giovanni Rotondo:
„Drahý Otče Lino, někteří zdejší lidé mě požádali, abych vám napsal o milostech, jimiž jsme byli obdařeni. Děvčátko, které mělo v žaludku hlísty, nemohli lékaři dva roky vyléčit, a tak se jeho matka pomodlila k Otci Piovi a děvčátko je dnes úplně zdravé.
Jistý chlapec byl velmi nemocný. Jeho otec je lékař, ale nemohl zjistit, co chlapci je, a tak poslední možností byla operace. Chlapcova babička se však modlila o pomoc k Otci Piovi, a když se vnuka dotknula růžencem, operace už nebyla potřebná.
I další osoba, již měli operovat, se modlila k Otci Piovi, aby ji uzdravil. Brzy se uzdravila bez operace.“
Kapucíni měli z tohoto dopisu radost, přečetli si ho, ale dál se s ním už nezabývali. Denně dostávají asi sedmdesát dopisů jen z anglofonních zemí a jejich pisatelé vyjmenovávají jednu milost za druhou, jichž se jim dostalo údajně zásluhou Otce Pia. Málokterému z těchto dopisů věnují kapucíni větší pozornost.
Množství lidí žijících v San Giovanni Rotondo, možná většina, přijala od milovaného Otce Pia milosti, velké i malé. Pro mne však bylo nesmírně těžké dozvědět se jejich příběhy. Jsem kněz a lidé ode mne chtěli, abych jim říkal, jak se mají modlit růženec zbožněji, anebo jak se mají co nejvíce uzavírat do sebe při půlhodinovém děkování po svatém přijímání. Tak s nimi mluvil Otec Pio a to samé očekávají od kněze, který s nimi mluví nyní. Neviděli žádný důvod, aby mluvili s knězem o svých zázracích.
Kněží i laici v San Giovanni Rotondo si uvědomují, že Otec Pio se nestal svatým díky svým zázrakům, tak jako se nestávají svatými ani lidé, kteří jsou zázraky obdařeni. Člověk se stává svatým svou láskou k Ježíši Kristu. Když se žádá o uznání zázraku, možná se celý případ bude zkoumat, možná ne. Konečné rozhodnutí však závisí na Vatikánu. V kanonizačním procesu, jenž nyní probíhá v případě Otce Pia, se nebude zkoumat žádný zázrak vyjma těch, které se staly po jeho smrti. Toto je typický postup Říma. Kanonizačnímu procesu budeme muset věnovat více pozornosti.
V této kapitole uvedu nejdůležitější části rozhovorů, jež jsem vedl s některými duchovními dětmi Otce Pia. Nechci si tím nárokovat rozhodující slovo v tom, zda ty údajné zázraky jsou autentické. Církev učiní konečné rozhodnutí, jestli a kdy je přezkoumá.
Tak či onak mám opodstatněné důvody věřit, že události popsané v této kapitole jsou pravdivé. I zúčastněné strany jsou spolehlivé. A za jejich autenticitu se zaručili i jiní lidé. Jejich slovo nakonec často potvrzují objektivní skutečnosti.
Každý z těchto příběhů je vyprávěním v první osobě, jež jsem si vyslechl v osobním rozhovoru se jmenovanými stranami.
interview s Giovannim Savinou
San Giovanni Rotondo, Itálie, 17. července 1971
Byly dvě hodiny odpoledne, 15. února 1949. Během prací na přístavbě jedné místnosti ke klášteru jsme položili pod obrovský balvan nálože dynamitu.
Ve dvanáct hodin v poledne jsem spolu s dalším členem třetího řádu svatého Františka uložil nálož a zapálil šňůru. Čekali jsme asi minutu. Žádná detonace. Čekali jsme dál, ale nálož ani potom nevybuchla. Šel jsem se podívat, co se stalo, a tu mi dynamit explodoval do obličeje. Všechno, i ten balvan, na němž jsem stál, vyletělo do vzduchu. Balvan utrhl kořen ze stromu a byl by mě býval rozsekl na dva kusy, kdyby mě byl zasáhl.
Do obličeje mě zasáhla sprška úlomků. Skála, na níž jsem předtím stál, spadla na mne. Ztratil jsem vědomí. Obličej jsem měl celý popálený. Všechnu kůži z obličeje jsem měl strženou. Přišel ke mně Otec Raffaele a dal mi první pomoc. Otec Pio se dozvěděl o nehodě a požádal bratra Jana, aby šel pro doktora Sanguinettiho. Lékař si všiml, že výbuch mi vyrazil pravé oko z oční jamky. Pravé oko jsem měl úplně zničené. Oční jamka byla zcela prázdná.
Vzali mě do Foggie a nechali v nemocnici. Tehdy začala nabývat smysl slova, která vyřkl Otec Pio tři dny před nehodou. Každý den po mši, dříve než jsem šel do práce, jsem si klekl u schodů na konci chodby a říkal jsem: „Otče Pio, dejte mi požehnání. Jdu do práce.“ Položil mi ruce na hlavu a žehnal mi.
Tři dny před tou nehodou, ráno 12. února, rozevřel Otec Pio náruča objal mě.
„Odvahu,“ řekl. „Budu se modlit k Pánu, aby ti to nezpůsobilo smrt.“ Potom odešel a vyšel do poschodí. Nevěděl jsem, o čem mluví.
To samé se opakovalo druhý den ráno, 13., 14. a 15. Požádal jsem ho o požehnání a Otec Pio mi pokaždé řekl to samé.
15. února šel kolem Otec Raffaele. Řekl jsem mu: „Dnes se mi stane něco zlého, neboť Otec Pio mi to řekl.“ Nedal jsem se slovy Otce Pia znepokojit. Vrátil jsem se do práce, nedbaje na to, co jsem slyšel, protože jen Bůh ví, co se má stát. Ale věděl to i Otec Pio. Možná se té nehodě dalo vyhnout. Možná se všechno muselo stát tak, jak se stalo.
Po výbuchu mě odvezli do Foggie. Tři dny jsem byl v šoku. Celou hlavu a tvář jsem měl obvázanou. Na záchranu mého levého oka nebyla velká naděje. Lékaři si mysleli, že by se možná dalo zachránit operací. Řekli, že pro pravé oko už nemohou udělat nic. Bylo jednoduše po něm.
Po třech dnech jsem uslyšel, že do pokoje vchází lékař. Řekl jsem mu: „Pane doktore, nechci postavit Otce Pia do nějakého divného světla, ale když jsem ležel v posteli, ucítil jsem jeho tabák. Řekl jsem Otci Piovi: „Pošlete mi trochu tabáku“ a ucítil jsem jeho vůni.“
Za týden, deset dní po mém příchodu do nemocnice, jsem se vzbudil asi o půl jedné nebo v jednu hodinu v noci. Slyšel jsem dýchat dva nebo tři muže, kteří spali vedle mě. Cítil jsem, jak mě někdo zlehka plácnul po pravé straně tváře, kde mi chybělo oko.
„Kdo se měto dotknul?“ zeptal jsem se. Nebyl tam nikdo. Znovu jsem ucítil vůni Otce Pia. Byla nádherná.
Ráno mě zavedli na vyšetření k očnímu lékaři. Odstranil mi obvazy z hlavy a obličeje. Na celém obličeji jsem měl novou pokožku. „Vidím vás!“ řekl jsem lékaři.
„Obraťte se doprava, abyste mě mohl vidět levým okem,“ přikázal mi lékař.
„Ne,“ odvětil jsem. „Já vás vidím pravým okem. Levým okem nevidím nic.“
„Zbláznil jste se?“ zvolal. „Říkám vám, že pravé oko tam už vůbec nemáte. Léčím vám levé oko.“
„Pane doktore, já jsem se nezbláznil,“ řekl jsem mu. Chtěl jsem mu říci: „Možná vy jste blázen. Vidím jen pravým okem, levým nevidím nic.“ Lékař byl ateista a nevěřil ničemu. A nic nechápal.
Zakryl mi levé oko a zeptal se mě: „Kolik prstů mám zvednutých?“
„Pět,“ odpověděl jsem. „Tolik!“
Byl z toho celý pryč. „Kdo je vaším ochráncem?“ zeptal se.
„Otec Pio,“ odpověděl jsem.
Podíval se na mě a všiml si, že pravé oko mám v jamce. Jasně to viděl. „Nyní tomu věřím i já,“ řekl, „protože jsem ho nahmatal vlastníma rukama.“
Toho léta mě chtěl Otec Raffaele poslat k jinému očnímu lékaři na nemocniční polikliniku v Římě. Zašel jsem za Otcem Piem a řekl jsem mu: „Otec Raffaele mě posílá do Říma. Říká, že potřebuji lékaře na levé oko.“
„Ne, ty jsi už dostal milost, za niž jsme se modlili,“ řekl. „I když pojedeš do Říma, zrak se ti nezlepší a zůstane takový, jako je teď.“
Přesto jsem zase šel do nemocnice, jen z poslušnosti vůči Otci Raffaelovi. Pobyl jsem v nemocnici třicet dva dní. Řekl jsem lékaři, aby mi do oka nedával žádné léky. Požádal jsem ho, aby mi nosili jen studenou vodu, protože samotné oko není poškozené. Jen tvář jsem měl spálenou od střelného prachu. Dali mi do oka atropin, ale neoperovali mi ho. Nyní nevidím na levé oko. Vidím jen tím okem, které se mi tak zázračně uzdravilo. Levé oko mi zničili.
8. dubna se mi narodil syn Francesco. Když jsem na Bílou sobotu přišel do kostela k jeho křtu, Otec Pio řekl: „Blahopřeji! Bohu díky! Naše milostivá Panna Maria a svatá Lucie tě vzkřísily z mrtvých!“
interview s Gemmou di Giorgiovou
Palermo, Sicílie, 1. července 1971
Když jsem se na Boží narození roku 1939 narodila, neměla jsem v očích zornice. Vůbec jsem neměla zrak. Když mi byly tři měsíce, vzala mě matka ke známému očnímu lékaři v Palermu. Řekl jí, že bez zornic nikdy nebudu moci vidět.
Moje babička poprosila kněze v kostele, aby se modlili k svaté Gemmě Galgani, již měli právě kanonizovat. V té době mi začali říkat Gemma. Mé křestní jméno bylo Anna.
Uběhlo šest roků. Jednoho dne přišla do babiččina domu jistá jeptiška. Řekla, že hledá děvčátko, které se jmenuje Anna, a chtěla vědět, proč mi říkají Gemma, když se to děvče předtím jmenovalo Anna. Vysvětlili jí to.
Když si řeholnice vyposlechla příběh, řekla, že v San Giovanni Rotondo žije jistý kapucínský kněz, který má stigmata a dovede dělat zázraky. Dále řekla babičce, aby mě vzala do San Giovanni Rotondo. Řeholnice jí vyprávěla, že měla sen, v němž viděla Otce Pia. Řekl jí: „Kde je Gemma, to děvče, za které se modlí a jejichž modlitby mi způsobují bolesti hlavy?“ Ta jeptiška mě ještě v tom snu zavedla k Otci Piovi. Potom se probudila.
Zašla za matkou představenou a vyprávěla jí o snu. Matka představená řekla: „Sen je znamením, že dnes dostaneš dopis ze San Giovanni Rotondo.“ Ten den měla řeholnice v poště dopis. Psalo se v něm, že Otec Pio se bude modlit k Nejblahoslavenější Panně za děvčátko (za mne) a že se stane zázrak.
V ten samý den napsala řeholnice mé matce a oznámila jí, že jí napsal Otec Pio, že se bude za mě modlit a že bychom měli přijet do San Giovanni Rotondo. Proto mě babička vzala do San Giovanni Rotondo.
Jeli jsme vlakem. Když jsme přejížděli po pobřeží, podívala jsem se ven z okna, i když jsem nic neviděla. Babička seděla vedle mě. Slyšela jsem, jak lidé ve vlaku říkají: Podívejte se, tam je Jaderské moře.“
Vzpomněla jsem si, že mě jednou babička nechala dotknout se vody a popsala mi to tak dokonale, že jsem si myslela, že jsem skutečně u moře. Zavedla mě ke člunu a babička mi vysvětlila, že pouze čluny mohou vyplout na moře, auta ne.
V tu chvíli jsem začala vidět. První, co jsem uviděla, bylo moře, protože babička mi to předtím vysvětlila tak dokonale, že jsem moře poznala. Viděla jsem i další věc, již jsem nazvala člunem. Řekla jsem to ze stejného důvodu jako v případě moře. Už předtím mi vysvětlila, že na moři jsou čluny.
„Babičko, babičko, vidím moře!“ řekla jsem jí. „Vidím člun!“
Babička mi řekla: „Sedni si.“ myslela si, že si dělám legraci.
Všichni se podívali ven oknem a všimli si, že tam moře skutečně je. Ale nebyl na něm jen člun. Byla tam velká loď. Přirozeně jsem nevěděla, že je to loď, a tak jsi pojmenovala jako velký člun.
Babička se mi hned podívala do očí, aby zjistila, jestli mám zorničky. Vzpomněla si na slova očního lékaře, že bez zornic nebudu moci nikdy vidět. Oči jsem měla stejné jako předtím. Babička mi řekla, že milostí by pro mě bylo, kdybych dostala zorničky, protože bez nich nemohu vidět.
Babička si myslela, že až přijedeme do San Giovanni Rotondo, stane se ten zázrak. Neřekla jsem už nic. Pouze jsem o tom přemýšlela. Jediné, co jsem chtěla říci, bylo „moře“ a „člun“, protože to byly jediné věci, které jsem znala. Babička mi neřekla: „Toto je stůl,“ nebo „toto je židlička“. Nevěděla jsem, jak mám pojmenovat všechno ostatní, a tak jsem byla ticho, ale viděla jsem.
Když jsme vešli do San Giovanni Rotondo, nejprve jsem musela vykonat svatou zpověď a první svaté přijímání. Čekaly jsme na Otce Pia, abychom se vyzpovídaly. Čekalo tam mnoho lidí. Byly jsme téměř na konci řady. Otec Pio vystrčil hlavu ze zpovědnice a rozhlédl se, aby zjistil, kdo je tam. Když se rozhlížel, nezavolal mě jménem, ale pokynul mi rukou, abych přišla k němu. Já jsem to neviděla, protože přede mnou stáli lidé, ale babička dávala pozor a všimla si, že mě volá.
Lidé mě k němu pustili. Šla jsem sama. Babička zůstala vzadu. Odešla jsem s ním tam, kde zpovídal muže v zákristii. V té době tam byly velké závěsy purpurové barvy. Babička nic neviděla. Vešla jsem dovnitř sama a Otec Pio zatáhl závěsy.
Babička mi předtím řekla, že když půjdu ke zpovědi, mám Otce Pia poprosit o „tu milost“. Já jsem ale nevěděla, co je to milost. Řekla mi jen to, abych ho poprosila, aby mi udělil tu milost, ale neměla jsem ani potuchy o tom, o čem mluví.
Úplně na všechno jsem zapomněla. Nebylo to pro mě důležité. A tak jsem se vyzpovídala a vůbec jsem ho nepožádala o „tu milost“. Zapomněla jsem na to.
Otec Pio, i když jsem mu nic neřekla, mi udělal na očích znak kříže, tak jako to udělal kdysi v mém snu.
Když jsem se vyzpovídala, šla jsem za babičkou a ona se mi hned podívala do očí. Čekala, že budu mít zornice, neboť lékaři řekli, že potřebuji zornice, abych viděla. Babička se na mě podívala a zjistila, že zornice nemám. Zeptala se mě: „Poprosilas ho o tu milost?“
„O jakou milost?“ podivila jsem se.
„Běž za ním a popros ho o tu milost,“ řekla. Šla jsem za Otcem Piem, ale ne proto, že by se mi za ním chtělo jít, ale pouze proto, že mi to přikázala babička. Lidé mě však už k němu nepustili.
Když přišla na řadu babička, řekla Otci Piovi: „Moje vnučka pláče, protože vás zapomněla požádat o milost.“ Otec Pio nevěděl, kdo je to děvčátko, které pláče. Nenechal ji dopovědět. „Máte víru v Boha?“ zeptal se jí. „Vaše vnučka je v pořádku.“
Potom ještě dodal: „Nemusíte si dělat takové starosti a děvčátko nemusí plakat, protože vidí.“
Bála jsem se, že mě nechají v San Giovanni Rotondo, a až budu starší, zavolají mě na vyšetření a dají mě zpátky do školy, protože si budou myslet, že vidím. A tak jsem neřekla nic. Podívali se mi na oči a viděli, že nemám zornice, takže byli přesvědčení, že nevidím.
Když jsem dostala svaté přijímání, Otec Pio mi opět udělal na očích znak kříže. Poprvé mi to
udělal ve snu. Podruhé, když jsem šla ke svaté zpovědi. Potřetí, když jsem dostala svaté přijímání.
Měla jsem lékařskou zprávu z období, kdy mi byly tři měsíce a kdy si matka všimla, že nemám zorničky. Lékař napsal, že nikdy nebudu vidět. Tu lékařskou zprávu už nemám. Dala jsem ji Albertovi del Fante. Teď se ji někdo pokouší najít.
Když jsem byla malá, navštěvovala jsem San Giovanni Rotondo dvakrát třikrát do roka. Tři poslední roky života Otce Pia jsem tam žila.
Každý rok chodím k lékaři na oční vyšetření. Musím to dělat, protože mám průkaz na železnici pro slepce. Zeptala jsem se Otce Pia, jestli smím průkaz používat. Řekl, že mohu, protože jsem o něj nežádala. Dali mi ho.
Když jdu k lékaři, neví, jak si to má vysvětlit, že vidím bez zornic. Říká, že jsem zázrak přírody.
Nyní pracuji v kostele. Otec Pio mi je stále ještě velmi blízký, možná ještě bližší než předtím. Myslím si, že si Bůh přeje, aby byl Otec Pio blízký každému. Jeho modlitby jsou cennější než naše. Byl to dobrosrdečný člověk, kterému dal Bůh přednost proto, aby byl dobrý a činil mnoho dobrých skutků.
Poznámka autora: 1. července 1971 jsem strávil většinu dne se slečnou Di Giorgiovou. Vypadá, jako by byla slepá. Oči má sinavé a matné, bez lesku. Není však žádných pochyb o tom, že vidí. Viděl jsem ji, jak sáhla po telefonním seznamu, vyhledala a vytočila číslo bez nahmatávání. Při večeři seděla za stolem s celou skupinou a ani jednou se nemusela dotknout prsty jídla na talíři, aby zjistila, kde jídlo je. Při uvolněném rozhovoru jsem si všiml, jak smetla smítko z opěradla svého křesla.
Na požádání jistého sicilského kapucína, který věděl o mém skepticismu, popsala postup stavby budovy ve vzdálenosti asi padesáti metrů a vyjmenovala barvy na jednotlivých částech budovy. Potom jsem jí podal své náramkové hodinky a požádal ji, aby mi řekla, kolik je hodin. Bez toho, že by si ověřovala čas někde jinde, se podívala na moje hodinky a ihned řekla: „Je za deset minut jedna.“ Bylo to přesně tak. Na svých hodinkách měla sklíčko. Slepci ho nemívají. Viděl jsem i její průkaz na železnici pro slepce.
Gemmu ukazovali i v dokumentárním filmu BBC o Otci Piovi. Byl jsem hluboce zklamán, když jsem ji tam viděl, protože jsem jí neviděl oči. Měla velké, velmi tmavé sluneční brýle. Tím se zvětšila nedůvěra vůči tvrzení, že je „chodícím zázrakem“. Ještě jsem úplně „nekonvertoval“, když mi Otec Alessio řekl, že ten dokumentární film byl „upřímný“. Ani jedna scéna nebyla narežírovaná. Gemma téměř stále nosí brýle, hlavně venku, tak jako i tenkrát, když ji snímaly kamery televizní společnosti BBC. Ty brýle měla i v Palermu, když jsem se s ní setkal.
Uvnitř si ale brýle sundávala. Viděl jsem na vlastní oči, že v očích neměla zřítelnice. V každém oku měla jen tmavohnědou duhovku a světlo celkem zjevně nemělo kudy proniknout duhovkou k sítnici.
interview s Giuseppem Scatignem
Palermo, Sicílie, 27. června 1971
Roku 1968 se mi ve slabině udělala červená skvrna. Trápila mě stále víc a víc, ale lékaři si mysleli, že je to jen zduřená žláza. Velmi mě to bolelo a nechtělo to zmizet. Lékaři ale nezjistili žádné zranění ani infekci, jež by to mohly způsobit. Jeli jsme s manželkou do Lurd a prosili jsme Blahoslavenou Matku Boží a Otce Pia, aby mě té zduřené žlázy zbavili.
Třicet dní po smrti Otce Pia (pozn. autora: Otec Pio zemřel 23. září 1968) lékař řekl, že operace je nevyhnutelná. 23. října 1968 mi otevřeli slabinu a zjistili, že se v diagnóze zcela mýlili. Byl to nádor, kterého se neměli dotýkat, ale přesto ho odstranili. Byl velký jako citrón, ale lékaři nebyli přesvědčení o tom, že je zhoubný.
Po operaci zjistili, že zhoubný je, jedna z nejstrašnějších podob rakoviny, metastasis melanoma. Když rakovina dospěje do stádia metastáz, je to poslední fáze a není žádná naděje.
Lékaři mě poslali z nemocnice domů ještě dřív, než mi rána srostla, protože si mysleli, že zemřu. Pokoušeli se přede mnou pravdu skrýt, ale pochopil jsem, že mě obelhávají. Uvědomil jsem si, že když mě posílají domů v takovémhle stavu, už pro mě není žádná naděje. Celé břicho mě ukrutně bolelo. Všechno jsem měl jako ochromené. Byl jsem velmi hubený a měl jsem takovou barvu, jakou mají lidé nemocní rakovinou v posledních dnech života. Nemohl jsem nic jíst ani vydržet v jedné poloze.
Švagr nakonec řekl mé ženě pravdu. Řekl jí, že můj stav je beznadějný, a pokud věříme v Otce Pia, měli bychom ho poprosit o přímluvu, protože vyléčit mě může pouze zázrak.
A tak se mě manželka zeptala: „Chceš jít do nemocnice Otce Pia?“
„Rozumím,“ odpověděl jsem. „Nechceš mě vzít do nemocnice Otce Pia, ale k samotnému Otci Piovi, protože vyléčit mě může pouze zázrak.“ Jeli jsme do San Giovanni Rotondo.
V nemocnici mi doktor DeLuca řekl: „Přijímáme vás jen z lásky k bližnímu, protože pacient ve vašem stavu by tady neměl zůstávat. Nemůžeme pro vás nic udělat.“
Lékaři mé ženě řekli: „Když nemáte ani syny, ani dcery, pouze vy jediná ho budete oplakávat, když zemře. Jediné, co pro něj můžeme udělat, je zrentgenovat mu všechny části těla, abychom zjistili, zda jsou metastázy i v horní části těla. Nic jiného pro vašeho manžela nemůžeme udělat.“
Moje žena pendlovala mezi nemocnicí a kostelem. Po celý čas plakala a plakala, ne a ne se utišit. Jednou, když byla před kostelem, k ní přišla žebračka, poprosila ji o něco a ukázala na své boty, úplně obnošené a roztrhané. Moje žena jí dala nějaké peníze. Když manželka odcházela, žebračka jí řekla: „Netrapte se, Otec Pio vám udělí milost.“ Manželka se hned obrátila, aby se podívala na žebračku, ale nikoho tam neviděla. Vytrvale ji hledala. Nikdy víc ji už ale neviděla.
Toto děvčátko tady, Rosaria, je moje neteř. Narodila se během zemětřesení na Sicílii a my ji vychováváme. Říká nám tatínek a maminka. Nepřetržitě jsem opakoval: „To, že zemřu, mě netrápí, ale bude pro mě velmi bolestné, že nebudu vidět, jak toto dítě vyrůstá.“
Když jsem byl v nemocnici a moje žena se modlila u hrobu Otce Pia, měl jsem velmi krátké vidění Otce Pia, jak drží moji neteř za ruku, jako kdyby ode mě odcházeli. Viděl jsem jim jenom záda.
Jindy, když se ona modlila v kryptě a já jsem byl v nemocnici, měl jsem další velmi krátké vidění. Viděl jsem Otce Pia, jak se pokouší zvednout obrovský balvan. Kolem něj stáli mladí lidé, smáli se mu a říkali: „Jak může zvednout ten obrovský kus kamene? To je přece nemožné. Vždyť ho nemůže ani odlepit od země.“
Řekl jsem ženě: „Otec Pio vlastně pro nás nemůže nic udělat, protože jsme ho nepoprosili o zázrak. Prosíme o vzkříšení. Je vyloučeno, abychom dostali to, o co žádáme.“
Žena šla za Otcem Carmelem, představeným San Giovanni Rotondo, do Galda, a poprosila ho, aby se spolu s mnichy pomodlili laskavě za mne. Otec Carmelo byl celou tragédií tak dojat, že šel do pokojíku Otce Pia a donesl jí kousek plátna, které používal Otec Pio. „To, co dělám, je absolutně zakázáno,“ řekl. „Ale vezměte si to, běžte za vaším manželem a přiložte mu to na nemocnou část těla.“
Manželka byla tak šťastná, že vzala plátno do nemocnice a položila mi ho na místo, kde mě naposledy operovali.
Doktor DeLuca dokončil rentgenové snímky a řekl mé ženě: „Rentgenové snímky jsou v pokoji vašeho manžela, ale neukazujte mu je, prosím vás.“
„Proč ne?“ zeptala se ho. „Jaké jsou výsledky? Možná na nich není nic špatného.“
„Ne,“ řekl, „nedělejte to, prosím vás! Váš manžel, opakuji, má před sebou jen dva dny života. Neměla byste mu způsobovat takovou bolest.“
Potom lékař udělal další snímky, a tentokrát zůstal zmatený. „Nevím, co to má znamenat,
ale tyto snímky ukazují, že je všechno v pořádku. Nevidí na nich nic špatného.“
„Ach, to tedy znamená, že Otec Pio učinil konečně ten zázrak,“ řekla žena.
„Podívejte, já jsem jen lékař,“ řekl jí. „Nejsem svatý.“
„Řekněte mi, prosím vás, co mám udělat,“ pokračovala moje žena. „Nemluvím s vámi jako s lékařem, ale jako s bratrem.“
„Ve stavu, v jakém vidím vašeho manžela, už pro něho nemohu nic udělat,“ odpověděl lékař.
„Je příliš pozdě. Takže ho už nedávejte do jiné nemocnice, i kdyby byla vynikající. Ale jestli máte všechnu tuto víru v srdci, vezměte si manžela a jeďte domů!“
Lékař šel přímo do mého pokoje a zeptal se mě, jak se cítím. Řekl jsem mu, že se cítím výborně. Na chvíli zapomněl, že jsem byl tak vážně nemocný, a zeptal se mě: „Jste si tím jistý? Myslíte, že můžete vstát z postele?“
„Ano, mohu,“ řekl jsem mu.
„Myslíte, že byste mohl jet domů?“
„Ano, jistě, mohu jet domů,“ odpověděl jsem. „Cítím se výborně.“
„Dobře,“ pokračoval lékař, „vezměte si kufr a jeďte domů.“ Odjeli jsme. Bylo to 13. listopadu
1968.
Naše první kroky vedly dokláštera, šli jsme poděkovat představenému. Manželka mu řekla:
„Otče, je-li to pravda, že je můj muž vyléčený, jak si to myslíme, musím splnit slib, že dám milión lir na kanonizaci Otce Pia. Přivezu peníze, jen co se vrátím domů.“
Otec Carmelo jí odpověděl: „Vůbec nepochybuji o uzdravení vašeho manžela na přímluvu Otce Pia, ale byl bych rád, kdybyste každému řekli, že to byl zázrak skrze Otce Pia.“ Dál jí poradil, že jediné, co by měla v této chvíli učinit, je zachovat si víru, již má v srdci, a jet se mnou domů. „Máte v sobě víc víry než deset řeholnic dohromady,“ dodal.
Vrátili jsme se do Palerma. Mnohokrát jsme se s manželkou jeden druhého ptali, jestli se někomu nezdálo o Otci Piovi. Čekali jsme od něj znamení, že všechno nebezpečí už pominulo a že to byl skutečný zázrak.
Od návratu z nemocnice jsem neužíval žádný lék. Jsem úplně v pořádku. Mám stejnou váhu. Dokonce jsem trochu přibral. Pracuji v zemědělství a je to těžká práce. Od listopadu 1968 jsem měl mnoho lékařských vyšetření, ale všechna byla negativní.
Lékař v první nemocnici, kam jsem přijel, je ateista a moje žena měla co dělat, aby dostala výsledek biopsie, který dokáže, že jsem měl metastasis melanoma. Nakonec ho dostala. Nyní se pokoušíme dostat od lékaře úředně potvrzené prohlášení. Je to velmi důležité.
Narodil jsem se 11. března 1923.
Poznámka autora: Ušetřím čtenáře od další „neuvěřitelné, ale pravdivé“ kapitoly, již bych mohl napsat o tom, jak jsem se setkal se Scatignovými. Nebudu ani spekulovat o významnosti toho, že jsem viděl tu žebračku na tom samém místě jako paní Scatignová. Ta žena zmizela z očí i mně a nikdo jiný ji zřejmě nikdy neviděl.
Nebudu se ani podrobně zmiňovat o „znamení“, jež Scatignovi očekávali od Otce Pia. Věřím však s nimi, že jim Otec Pio dal jedno ze znamení tím, že se zjevil Rosarii, když jí bylo jenom dvaadvacet měsíců. Rosaria řekla, že ho viděla. Jistý kněz v Palermu, který se celý den věnuje malým dětem, se ze všech sil pokoušel odmytizovat tento její příběh, ale nakonec se přesvědčil, že děvče říká pravdu. Věřím i tomu, že Otec Pio dal znamení další neteři. Ale hlouběji se tím nebudeme zabývat.
Po rozhovoru se Scatignovými jsem se pustil po dosti strmě stoupající Viale Cappuccini ke Klášteru Panny Marie, Matky milostí, vzdálenému asi kilometr. Giuseppe mi vzal těžký kufr a doprovázel mě nahoru do kopce. Když jsem funěl a zadýchával se, abych s ním udržel krok, myslel jsem pouze na to, jak je úžasné, že mu před třemi roky dávali jen dva dny života.
interview s Laurinem Costou
San Giovanni Rotondo, Itálie, 16. července 1971
Bydlel jsem s rodinou v Padově. O Otci Piovi jsem nikdy nic neslyšel. Jednou ke mně přišel jeden přítel a řekl mi, že byl navštívit Otce Pia. Dal mi jeho adresu a malou fotografii. Ta podobenka na mne učinila ohromný dojem. Dal jsem si ji do kapsy a v noci se mi o něm často zdálo.
Vždyť bych mohl Otci Piovi i napsat, pomyslel jsem si, a poprosit ho o požehnání, aby mi pomohl najít zaměstnání. Poslal jsem telegram a zanedlouho jsem dostal telegramem odpověď, abych okamžitě přijel do San Giovanni Rotondo. Přítel mi dal tu fotografii v pondělí, v pátek jsem odjel do San Giovanni Rotondo.
Nikdy předtím jsem Otce Pia neviděl a on nikdy neviděl mě. Ale když jsem přijel, poznal mě mezi velkým množstvím lidí. Zavolal na mě: „Laurino, pojď, pojď. Vidím, že jsi přijel. Teď běž a dej najíst mým nemocným.“
„Ale, Otče,“ řekl jsem, „já nejsem kuchař. Nikdy jsem ještě nevařil. Nevím, jak se to dělá.“
„Běž a dej jíst mým nemocným,“ zopakoval. Řekl jsem mu, že v tom případě mě to bude muset naučit. Znovu zopakoval: „Jdi, neboť já budu stále u tebe.“
Začal jsem pracovat v ten samý den. Bylo to 14. února 1958. Bylo mi třicet roků. Jen co jsem vešel do nemocnice, měl jsem pocit, že už jsem tu někdy byl. Zdálo se mi, jako by vaření bylo odjakživa mým povoláním. Nic se mi nezdálo neznámé ani nové a nebylo tam nic, co bych neznal. Vůbec jsem nezapochyboval, že umím vařit. Měl jsem pocit, že jsem vždy žil v té nemocnici. Hnedjsem se dal do práce a začal jsem vařit.
Mám svou práci velmi rád. Musím se pořádně obracet. Víte, musíte nakrmit osm set lidí. Vaříme pro nemocné, pro sestřičky, pro lékaře, pro každého. Jsem zde šťastný. Je to ne proto, že je tu velmi horko, ale že cítím, že Otec Pio je blízko mne.
Otec Pio chtěl, abych sem zavolal svou rodinu, ale já jsem nechtěl, aby sem přijeli. Žili jsme v severní části Itálie a jsme zvyklí na odlišný způsob života. I naše myšlení je jiné. Máme odlišné způsoby. Když jsem sem přijel poprvé, chtěl jsem se hned vrátit zpět. Vůbec se mi tu nelíbilo. Otec Pio na mě však naléhal, abych zůstal. Vlastně chtěl, abych nikdy neodešel z nemocnice, ani na dovolenou. A tak jsem zavolal rodinu. Přijeli za mnou a usadili jsme se tu. Bylo to před čtrnácti roky.
Když jsem už pracoval v nemocnici dva nebo tři roky, řekl jsem mu, že chci jet na sever navštívit matku a otce. „Jeď, a rychle se vrať,“ řekl. Krátce předtím, než zemřel, jsem měl několik dní volna, na něž jsem měl nárok, a řekl jsem mu, že zase chci jet na sever. Tentokrát řekl: „Ne!“ Potom změkl a zeptal se: „Kolik dní chceš být pryč?“ Když jsem mu řekl, že budu pryč sedm nebo osm dní, prohlásil: „Dám ti pět dní volna.“
Ptáte se mě, jaký význam má Otec Pio pro ty, kteří se s ním osobně nesetkali. Mám dceru,která je vážně retardovaná. Chtěl jsem ji poslat někam do školy, ale Otec Pio mě to rozmluvil a řekl mi, abych ji nechal doma. „Až vyroste, buď zemře, nebo se její stav zlepší,“ dodal. Myslím, že to byla milost, že dokonce Otec Pio... Stále se modlím ... jsem odevzdaný.
Je to kříž, který nám seslal Otec Pio, a my jsme se ho naučili nést. Kdoví? Kdyby nám někdo tento kříž odňal, možná bychom dostali ještě větší. Tak si ponechme ten, který máme. Je to kříž, ale Bůh nám dal sílu nést ho.
Otec Pio byl velmi obdivuhodnou osobou. Zůstávám tady dobrovolně, neboť on je tu skutečně přítomen. Vím, že by byl blízko mne všude, kam bych se pohnul, ale nikdy nechtěl, abych odešel z této nemocnice. Nemohu využít toho, že zemřel, a odejít nyní, když mi nemůže nic říci. Měl mě velmi rád.
Nikdo by neměl pochybovat. Mohu vám říci, že u Otce Pia skutečně není o čem pochybovat. Všichni můžeme jednou za čas o něčem zapochybovat, ale neměli bychom - kvůli jeho svatosti, čestnosti a spolehlivosti. Myslím, že byl světcem.
interview s Agnes Stumpfovou
Voghera, Itálie, 8. srpna 1971
Otce Pia jsem znala mnoho roků přes moji tetu. Vždy jsem se k němu modlila a on mi pomáhal při školních pracích a po celý den. Asi před dvěma roky jsem pocítila bolest v koleni. Lékař mi řekl, že je to artritida, a dal mi injekci a prášky. Bolest přicházela a odcházela.
Jednoho dne jsem si vyvrtla kotník. Bolest byla velmi ostrá. Znovu jsem šla k lékaři a on mi udělal rentgenový snímek. Výsledky ukázaly, že to je nádor. Na radu rodinného lékaře ve Vogheře jsem zašla za ortopedem do Tartodi, za doktorem Revottim.
Tento lékař potvrdil, že mám na koleni nádor, a trval na tom, aby mě hned operovali. Já jsem ale vůbec neměla chuť dát se operovat. Jela jsem do Milána k doktoru Polimu. Řekl mi to samé: musím se dát operovat. Bylo to 22. prosince 1967.
Řekla jsem otci a bratrovi, že zajedu za Otcem Piem a zeptám se ho, jestli se mám dát operovat. Do San Giovanni Rotondo jsem přijela na Štědrý den a šla jsem se k němu vyzpovídat. Vyprávěla jsem mu o svém trápení a on mi řekl: „Jen běž a nech se operovat! Neboj se! Budu ti pomáhat modlitbami.“
2. ledna jsem vešla do nemocnice v Tartodi, abych se nechala operovat. Celý leden jsem strávila v nemocnici. Operace se zdařila. Odstranili mi z nohy sádru, dali obvaz a přikázali mi cvičit.
Potom se bolesti ozvaly znovu. Doktor Revotti mi vyndal z kolena kousek kosti a poslal ho do Pavia na laboratorní vyšetření. Výsledky ukázaly, že rakovina mi pronikla do krevního oběhu. Doktor Revotti řekl, že mi chce amputovat nohu, aby mi zachránil život.
Kost byla celá prožraná a vypadala jako černá sponka. Nemohla jsem na levé noze stát. Kost mě nemohla udržet. Byla plná hnisu.
Mezi lednem a říjnem se mi na tom samém místě udělal další nádor. Ten druhý nádor byl horší než první. Dostal se mi do krevního oběhu. Lékaři mi chtěli amputovat nohu ještě dřív, než se rakovina zhorší a rozšíří se mi do celého těla.
Řekla jsem ne. Nechtěla jsem podstoupit další operaci. Odjela jsem od doktora Revottiho a vrátila jsem se domů. Lékař se na mě rozhněval, protože jsem ho ani nepozdravila. Začala jsem se modlit novénu k Otci Piovi a byla jsem ochotná přistoupit na všechno, co mi přikáže udělat. I kdybych si měla dát amputovat nohu, přijala bych tu radu od Otce Pia, protože jsem věděla, že je to pro moje dobro.
Můj otec, strýc a celá rodina chtěla, abych šla k jinému lékaři. Tak jsem v prosinci zašla na prohlídku k doktoru Carnacchiovi. Řekl, že on by tu nohu nikdy neamputoval. Navrhnul, že mi nahradí poškozenou kost, i když noha zůstane nehybná. Byla jsem přesvědčena, že mi Otec Pio pomůže.
V květnu jsem jela do Milána k dalšímu lékaři. Ten se poradil s jinými lékaři a shodli se na tom, že potřebuji další operaci. Odmítla jsem ji a vrátila jsem se domů. Mohla jsem chodit s pomocí hole.
Potom jsem jela k doktoru Ficolovi v nemocnici Otce Pia. Nohu jsem měla částečně v sádře. I doktor Ficola navrhnul operaci, jež by měla umožnit částečné používání kolena. Nepřijala jsem to. Žádná operace! To všechno se odehrálo od ledna 1969 do konce roku 1970. Mezitím jsem se modlila k Otci Piovi. Jednou v noci se mi o něm zdálo. Zdálo se mi, že jsem k němu šla za pomoci hole a s nohou v sádře. Přijal mě v místnosti, kde rozmlouval s návštěvníky. Ve snu jsem mu řekla, že mě bolí noha a že ji mám v sádře. Díval se na mě a usmíval se. Potom zvedl pohled. Políbila jsem mu ruce, ale neměl na nich stigmata. Neměl ani ránu, ani krev na rukou.
Otec Pio se usmíval. V té místnosti bylo velmi mnoho lidí. Vzal mě za rameno a zavedl mě do kouta, kde jsme spolu mluvili. Nepamatuji se, co mi říkal, ale já jsem mu řekla: „Pohleďte, Otče, nechala jsem hůl i berle v koutě a kráčím ke dveřím bez nich.“
Jsem těžká a bez berlí bych nemohla nic udělat. Ve snu jsem se viděla, jak chodím bez nich. Řekla jsem Otci Piovi: „Jdu nazpět vzít si berle a hůlku.“
„Co budeš s nimi dělat?“ zeptal se mě. „Už je nepotřebuješ.“ Nato jsem se vzbudila. Mohla jsem chodit bez berlí.
Po půldruhém roce v sádře jsem každý den trochu chodila s holí, potom už bez hole. Nyní ji už vůbec nepoužívám.
Když jsem zase začala chodit, zašla jsem za doktorem Ficolem v San Giovanni Rotondo. Udělal rentgenové snímky a řekl, že kost je normální a zdravá. Tvrdil, že to je zázrak. Jela jsem doTartodi za doktorem Revottim, který mě předtím léčil. Byl překvapený a řekl mi to samé: „Je to zázrak.“
Udělal další rentgenové snímky a všichni souhlasili, že to je zázrak. Lékař zavolal všechny ostatní lékaře z nemocnice a řekl, že to je zázrak.
interview s Margheritou Hamiltonovou
Řím, Itálie, 17. června 1971
Mně osobně se nikdy nic úžasného nestalo, ale to, co se stalo, bylo nepochybně velmi zvláštní. Když jsem jela podruhé do San Giovanni Rotondo, byly právě Velikonoce. Musely jsme se ubytovat v penzionu, protože v jediném hotelu, který tam v té době byl, neměli volný pokoj. Všechno bylo špinavé. Bylo to příšerné místo.
Zavazadla jsme vůbec neotevřely. Nespaly jsme v posteli. Položily jsme na ni velkou přikrývku a spaly jsme na ní. Nic ze svých věcí jsme neotevřely. Clarice řekla: „Chci si něco vzít zkufru.“ „Neopovažuj se něco vyndat v této špíně a nepořádku, nebo tady začnou hned běhat švábi,“ řekla jsem jí. Neotevřela ani jedno zavazadlo.
Druhého dne byla velikonoční neděle. U nás je zvykem, že na první velikonoční svátek jíme jako první posvěcené, natvrdo uvařené vajíčko. Celou dobu je reptala a neustále opakovala: „Poprvé v životě nebudu moci jíst na velikonoční neděli posvěcené vajíčko.“
Vstaly jsme ve čtyři ráno, abychom stihly mši v pět. Moje přítelkyně jednou Otci Piovi řekla: „Nejlepší, co můžete udělat, je sloužit mši svatou ve tři ráno. Tak můžeme jít všichni na mši a potom do postele.“
„A kdy budete dělat pokání?“ zeptal se jí.
Po mši jsme byly velmi šťastné. Měla jsem oblečený velký kabát. Jak jsme šly, pojednou jsem ucítila něco v kapse. „Co to tu mám?“ podivila jsem se. Když jsem šla do kostela, necítila jsem v kapse nic. Dala jsem ruku do kapsy a našla jsem dvě vařená vajíčka.
„Tys mi je tam dala,“ řekla jsem Clarice.
„Nepřipravovala jsem žádná vajíčka, tak nevím, jak jsem ti je tam mohla dát,“ odpověděla.
V to samé odpoledne jsme našly dva dobré pokoje jinde. Až tehdy jsem otevřela zavazadlo. Předtím jsem je neotevřela a ani nepomyslela na jídlo, které mi služka Pasquelina zabalila na cestu. Když jsem otevřela kufr, našla jsem tam balíček se šesti chlebíčky a ještě jeden se čtyřmi vajíčky. Bylo však divné, že tento druhý balíček byl celý převázán dobře utaženou stužkou a bylo jasné, že v krabičce bylo původně šest vajíček. Zůstala tam jen čtyři. Další dvě byla právě ta, jež Otec Pio požehnal a vložil mi do kapsy. Nikdo nemůže vyjmout dvě vejce ze zavřené krabičky bez toho, že by ji otevřel.
Další příhoda je o růži. Přítelkyně Giovanna se mnou bydlela v mém domě. Na terase rostla nádherná růže, skutečně překrásná. Vyšly jsme na terasu a Giovanna řekla: „Dej mi tu růži.“
„Ne,“ odmítla jsem, je to první růže na keříčku, takže ji nemůžeš dostat. Tato růže půjde Madoně.“
Druhého dne rozkvetla další růže. Odřízla jsem ji a dala jsem jí ji. Požádala mě, abych ji dala Otci Piovi. Na malém stolečku stále fotografie Otce Pia. Vzala jsem malou vázu a dala jsem růži do ní. Přítelkyně, která nás navštívila, řekla: „Ach, jak je Otec Pio bledý. Doufám, že není nemocný.“
„Ne, on není tak bledý,“ odpověděla jsem. „To jen ta růže má velmi sytou barvu.“ Položila jsem růži stranou a řekla: „Podívej, teď vypadá Otec Pio úplně normálně.“ Přítelkyně souhlasila. Vzala jsem růži a vložila ji nazpět.
Najednou jedna z přítelkyň řekla: „A... a... ale... ale...“
„Co to říkáš?“ zeptala jsem se jí.
„Ta... ta... ta růže... tam není!“
„Ale já jsem ji tam dala,“ řekla jsem.
„Možná spadla,“ řekla Giovanna. Giovanna byla nemocná a ležela v posteli, ale i tak jsme ji přinutily vstát, abychom se podívaly, jestli jí růže nespadla za postel. Úplně zmizela. Nebylo po ní ani stopy. „Otec Pio ji zřejmě přijal,“ řekla Giovanna.
Téměř o tři týdny později jsme jely do San Giovanni Rotondo. Zašly jsme přímo za Otcem Piem a setkali jsme se s ním v malé místnosti pro návštěvníky. V ruce měl červenou růži. Držel tu růži, přesně tu samou růži. „Děkuji velmi pěkně za růži,“ řekl. „Nesmírně si jí cením.“
„Otče, dejte mi ji,“ požádala Giovanna.
„Ano, dám ti ji,“ odpověděl. Nyní je růže zarámovaná v Giovannině domě.
Rok po smrti Otce Pia jsem byla s přítelkyní v San Remo. „Pojeďme dnes do Francie,“ navrhla
jsem jí.
„Je už příliš pozdě na to, abychom jely daleko,“ odpověděla. Tak jsme se dohodly, že pojedeme jen do Monte Carla nebo do Cannes nebo Nice, ale kam se nám bude chtít.
Když jsme byly u Port San Louis, městečka, které je docela blízko u hranic, dostala jsem najednou hroznou žízeň, měla jsem takovou žízeň, že jsem skoro nemohla mluvit. „Olgo, zastav, prosím tě,“ řekla jsem přítelkyni. „Zastav, jak jen uvidíš nějaké místo, kde se budeme moci něčeho napít. Mám strašnou žízeň.“
Potom už jsem nemluvila. V ústech jsem měla sucho jak na poušti. Nedovedla jsem to pochopit, protože se mi nikdy v životě nestalo. Nikdy. Nikdy jsem se nikde nezastavovala. Když někam jedu, jedu přímo na určené místo. Když mám řídit pět hodin, tak řídím pět hodin, a nikdy se nezastavím.
Před námi bylo velké žluté stěhovací auto. Jely jsme stále za ním. Žertovaly jsme: „Jaký nádherný výhled!“ Jediné, co jsme viděly, bylo obrovské nákladní auto, za nímž jsme se vlekly.
Nakonec, když už jsme byly téměř v Port San Louis, jsme dojely k místu, kde se dalo odbočit a vystoupit z auta. Byla tam kavárna a obchod se suvenýry. Vystoupily jsme z auta a kráčely ke kavárně, když se najednou ozval příšerný rachot. „To je bomba,“ řekla jsem. Olga si myslela, že to mohl být výbuch miny.
Vešly jsme do kavárny. Za námi vstoupil majitel. Zeptaly jsme se ho, jestli někde nablízku nevybuchla bomba. „Ó, ne, madam,“ odpověděl. „Za tím stěhovákem, který jel před vámi, jelo ještě další velké nákladní auto. Selhaly mu brzdy, a jak se řítilo dolů z kopce, narazilo do toho stěhovacího vozu.“
Kdybychom byly jely dále, kdybych nebyla bývala tak žíznivá, byly bychom slisované mezi těmi dvěma velkými nákladními auty. Když nám muž dopověděl, co se stalo, hned jsem řekla: „Vidím ruku Otce Pia.“ Nejprve se ozval ten rachot. Potom mě úplně přešla žízeň. Jen co jsme vešly do kavárny, se mě přítelkyně zeptala, co chci pít. Řekla jsem jí, že se mi skutečně nechce nic pít, ale něco bych si přece měla dát, když jsme kvůli mně zastavily. Žízeň mě okamžitě přešla.
Ptáte se mě, proč jsem v tom viděla ruku Otce Pia. Otec Pio nás vždycky ochraňoval. Když jsem se vrátila do Říma, rozběhla se ke mně přítelkyně Giovanna a objala mě.
„Je to zázrak, že mě zase vidíš,“ řekla jsem jí.
„Vím,“ odpověděla.
„Nemůžeš vědět,“ namítla jsem. „Nikomu jsem o tom neřekla.“
„Já o tom vím,“ zopakovala. „Zdálo se mi o Otci Piovi. Zeptala jsem se ho, jak se máš. „Ó, Margherita, můžeš mi být vděčná, neboť kdybych nezasáhl, už bys ji neviděla,““ řekl jí. Od nikoho jiného se to vlastně ani nemohla dozvědět.
Otec Pio pro mne učinil dvakrát něco mimořádného. Třicet pět roků jsem trpěla spasmickým zápalem nosní sliznice. Není to smrtelná nemoc, ale je to zápal, který vás obírá o všechny radosti ze života. Netrápí vás sice ve dne v noci, ale v mém případě to bylo každé ráno během dlouhého období.
Když jsem se vzbudila, začala jsem kýchat a nepřestala jsem dvě nebo tři hodiny. Tvář mi opuchla. Obvykle jsem každé ráno použila sedmnáct velkých pánských kapesníků. Rodiče mě vodili po doktorech na celém světě, ale nikdo nemohl přijít na to, co to je. Skutečně mi to ničilo život. Vícekrát jsem se mohla vdát, ale nechtěla jsem. Bylo to vlastně vyloučené. Kdybych měla dítě a to dítě by začalo kýchat, byla bych zoufalá. Nechtěla jsem to.
Po nějaké době se mi stav trochu zlepšil a záchvaty jsem měla pouze jednou za dva dny. Někdy trval záchvat dlouho, ale potom přestal. Neměl už trvalý charakter.
Jela jsem za Otcem Piem požádat ho, aby se modlil za mou švagrovou a tetu, které měly rakovinu.„Dcero moje, to je strašná nemoc,“ řekl. „Musíme se společně modlit za jejich duše.“ Věděla jsem, že je nemůže uzdravit.
Vyšla jsem ze zpovědnice a klekla si před něho. Položil mi ruce na hlavu. Byla to taková váha, až jsem měla pocit, že mi šíje zapadá mezi ramena. Pak už jsem nikdy záchvat kýchání neměla. Když se přiblížím k oknu, kýchnu, a to je všechno. Ale nikdy jsem už neměla záchvat.
Jak mohu posoudit, jestli mě uzdravil? Je to něco, co se nedá dokázat. Cítila jsem se už lépe jak mnoho roků předtím ne. Bylo to přesně to samé, jako když mi zachránil život na cestě do Monte Carla. Giovanně dopřál, aby se jí o tom zdálo. Nevím, jak to dokázat, ale vím, že to byl on.
Podruhé mi Otec Pio pomohl, když jsem měla chřipku. V uchu jsem měla hnisavé ložisko a byla jsem úplně hluchá. Napsala jsem své přítelkyni, paní Sanguinettiové, že jsem na dlouhou dobu připoutaná na lůžko. „Ať se stane vůle Boží,“ napsala jsem jí, ale nedovedla jsem skrýt naději, že hluchá nezůstanu.
Pani Sanguinettiová zašla za Otcem Piem a přečetla mu můj dopis. Nejprve neřekl nic. Když odcházela, řekl jí: „Poslouchej mě, řekni Margheritě, že se za ni budu modlit, aby neztratila sluch.“
Když praskne ušní bubínek, trvá to jedenadvacet dní, než se zahojí. Po jedenadvaceti dnech jsem zase zcela dobře slyšela a už jsem o tom vůbec nepřemýšlela.
Nakonec jsme se s Giovannou vydaly na cesty a dozvěděla jsem se o jistém místě v Sinině u jezera Ganda, kde léčili poruchy sluchu. Rozhodla jsem se, že tam pojedu, protože když by se mi později sluch zhoršil, nechtěla jsem, aby Otec Pio musel zase pro mě něco dělat. Ne proto, že bych nechtěla, aby mi pomohl, ale proto, aby nemusel vydat něco ze sebe. Všichni víme, že takováhle pomoc se dosahuje skrze jeho kajícnost.
Lékař se na mě podíval a první, co řekl, bylo toto: „Na toto ucho nemůžete slyšet.“
„Ale ano, slyším,“ odpověděla jsem.
„Ne,“ pokračoval, „slyšíte tím druhým uchem a myslíte si, že slyšíte tímto.“
„Ale slyším i na to druhé ucho,“ řekla jsem mu.
„To není možné,“ trval na svém. „Audiotest nám řekne pravdu.“
Vyšetřil mi obě dvě uši a výsledky dokázaly, že obě uši mám téměř přesně stejné. Ucho, jež bylo velmi postižené, moje levé ucho, jsem měla jen o něco slabší.
„Co to má znamenat?“ zeptal se lékař. „Nerozumím tomu. Podívám se ještě jednou.“ Prohlédl mi ucho znovu.
„Nemůžete slyšet,“ řekl mi, „protože máte na bubínku mnoho zápalů. Vždy, když zápal propíchne bubínek, zůstane tam jizva. Po určitém čase to zjizvení ztvrdne a bubínek se už nemůže chvět. Váš bubínek se už nemůže chvět, protože je plný takových jizev. Nechápu, jak můžete slyšet.“
Pojednou jsem si vzpomněla, co říkal Otec Pio paní Sanguinettiové - že se bude modlit, abych neztratila sluch. „Učinil to Otec Pio,“ řekla jsem lékaři.
„Když přicházíte s takovýmto zdůvodněním, nemám k tomu co dodat,“ poznamenal. Tak jsem odešla a to bylo všechno. Věděla jsem ale, že slyším proto, že se za mě Otec Pio modlil.
Poznámka autora: Rozhovor se slečnou Hamiltonovou jsem udělal v jejím římském domě. Tehdy měla jedenaosmdesát roků. Je jednou z mentálně nejčilejších osob, jaké znám. Vyzařuje z ní laskavost a dobrota v tom nejupřímnějším a nejlepším slova smyslu. Mluvila se mnou oduševněle, plná vitality. Její duch je však klidný a vznešeně vyrovnaný, úplný protipól čehosi fanatického nebo hysterického. Je to jednoduše vznešená dáma, absolutně šťastná a žijící v pokojném vztahu se sebou i se světem. Viděl jsem u ní, co může znamenat láska, hluboká, vše zahrnující láska ke knězi, jejímu duchovnímu otci, a jeho láska k ní.
<
|0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16|
>
|