Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - stigmata  [kap. 5]
.....................................................................................................................

Nejpozoruhodnější událostí v životě Otce Pia bylo trvalé přijetí stigmat ukřižování na jeho rukách, nohách a boku. O stigmatech Otce Pia se už napsalo nespočetné množství knih, některé z nich přesné, některé nesmyslné. „Otec Pio nepotřebuje žádné zveličování,“ řekl Otec Dominik Meyer, kapucín, narozený v Milwaukee, který byl sedm roků sekretářem Otce Pia. „Pravda o něm je dostatečně fantastická.“ Pravda, pravda, pravda! Držte se pravdy! Toto jsem poslouchal od důvěrných přátel Otce Pia, když jsem se věnoval výzkumu jeho života. Ale když jsem kladl neškodné otázky o Casa Sollievo, nemocnici Otce Pia, dostával jsem opatrné odpovědi. „Chceme, abyste napsal jen to, co je pravda,“ upozorňovala mě slečna Libelliová, tisková mluvčí Casy. „V těchto věcech musíme být velmi obezřetní a říkat jen to, co je pravda, o nic míň a o nic víc.“ Pro zájemce je k dispozici velké množství materiálu z objektivních zdrojů. Tím záhadnější je, proč novináři nevyužívají prvotní zdroj informace, vlastní vyprávění Otce Pia o tom, co se stalo. Možná se to nejlépe dozvíme, když pospojujeme čtyři dopisy, jeden z nich napsaný dva týdny před 20. září a tři další po 20. září. První dopis, který citujeme, , napsal Otec Pio. Má datum 5. září 1918: „Vidím se ponořený v oceánu ohně. Krev, krev mi bez přestání vytéká z rány, jež se znovu otevřela. Už jen to stačí, abych i tisíckrát zemřel. Ó, Bože můj, proč nezemřu? Nebo nevidíš, že samotný život duše, kterou jsi zranil, je v mukách? Jsi tak ukrutný, že nechceš slyšet můj bolestný nářek? Nežádám o útěchu. Co mohu říci? Odpusť mi, Otče, jsem úplně bez sebe a nevím, co říkám. Ta pronikavá bolest otevřené rány ve mně probouzí hněv proti mé vůli. Přivádí mě až do deliria.“ Druhý dopis, který citujeme, napsal Otec Pio 17. října 1918. I když přímo nehovoří o stigmatech, je to jeho první dopis po tom, co se u něj zjevila stigmata, a ukazuje bezmocnost ubohého mnicha kapucína, kterého bez přestávky pronásleduje nebeský honec: „Přetrpěl jsem strašné a strastiplné hodiny. V každém okamžiku umírám, tělesně i morálně. Moje duše nepoznává Boha. Ó, Bože můj, kde jsi? Kam ses odešel skrýt? Kde Tě mohu zase potkat? Kde Tě mohu hledat? Což nevidíš, ó, Ježíši, že moje duše by Tě opravdu a skutečně ráda poslouchala? Všude Tě hledá, ale Ty jí nedovolíš najít Tě, než jen jako ve výšinách Tvého hněvu a naplněné po okraj trápením a hořkostí. Čím se dalo vůbec vyjádřit, jak vážná je moje situace? Nedovedu Ti říci lidskou řečí všechno, co chci vidět o v odrazu Tvého světla. Když se pokouším něco Ti blábolením říci, má duše zjistí, že to bylo opět špatné a vůbec se to neodchýlilo od pravdy. Jsi všechno, co mám. Už ses mě navždy vzdal? Chce se mi křičet a plakat, jak jen mohu, ale jsem úplně slabý a není ve mně síly, která by se vyrovnala mé vůli. Nezbývá mi nic jiného, než nechat tento nářek vystoupit k Tvému trůnu: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Moje duše je vystavená jako obraz mé bídy. Bože můj! Dej, abych statečně snášel tento soucitný pohled. Ochraň mě tím, že ode mne odrazíš tento paprsek světla, protože nevydržím takovýto absolutní kontrast. Otče můj, v Tvé nádheře vidím naplno celou svou hříšnost a nevděčnost. Bože můj! Hned nyní se přidej ke mně se Svou pomocí, protože jsem-li ponechán sám sobě, třesu se, úplně bez víry, nevděčné stvoření před svým Stvořitelem, který ho může ochránit před jeho mocnými nepřáteli. Neoceňoval jsem Tvé nejvybranější laskavosti, a nyní se cítím odsouzený žít sám se svými nedostatky, pokořený, odkloněný z přímého směru ve všem, co činím. Tvá ruka se snáší na mě čím dál tíživěji. Běda! Kdo mě vysvobodí ode mne samého? Kdo mě zachrání před tělem této smrti? Kdo napřáhne ruku a zachrání mě před tím, aby mě nesmetl a nepohltil rozlehlý a hluboký oceán? Je nevyhnutelné, abych se dal pohltit touto bouřkou, která je neustále a pokaždé stále nelítostnější? Je nevyhnutelné, abych vyřkl to „ať se mi to stane, Pane“, když se upřeně dívám na tu tajemnou osobu, která stigmatizovala celé moje tělo, a nechce přestat ve svém bolestném, trpkém, řezajícím a probodávajícím díle? Dřív než se staré rány stačí zahojit, nedopřeje mi ani chvilku oddechu a přijde znovu otevřít ty samé rány na této oběti v nekonečné zkoušce ohněm. Prosím vás, Otče, pojďte mi na pomoc, prosím! Všechno v mém nitru je řinoucí se krev a někdy se i mé tělesné oči musí podvolit a dívat se na krvavý proud této řeže. Prosím vás! Zastavte toto mé trýznění, toto odsouzení, toto ponížení, tuto zmatenost! Moje duše to už nemůže vydržet ani se s tím vyrovnat. Kolik věcí, Otče můj, bych chtěl říci, ale zadušující příval mého utrpení dělá ze mě němého člověka. Laskavě mi dopřejte, abych vás slyšel s vaší obvyklou promptní blahosklonností, a můžete si být jistý, že vám poděkuji a vždy se budu za vás modlit. Žehnejte mě stále, Fra Pio, kapucín“ Tyto dva dopisy byly jako zápalná šňůra v porovnání s jeho dopisem z 22. října. Tento dopis byl jako bomba, která měla vybuchnout za pět dní. Ale dříve, než budeme citovat z toho listu, nepochybně nejdůležitějšího z celého Epistolaria, měli bychom sem vložit dopis, který napsal Otec Benedetto, duchovní vůdce Otce Pia. Otec Benedetto už věděl o zjevení i zmizení ran v průběhu uplynulého desetiletí. Dozvěděl se, že se Otci Piovi stalo zřejmě něco pozoruhodnějšího, a chtěl zjistit, co to je. 19. října 1918 Otci Piovi napsal: „Synu můj, řekni mi všechno a řekni to jasně! Nejen v náznacích. Co ti vlastně ta osoba udělala? Odkud ta krev vytéká a kolikrát denně nebo týdně? Co je to, co se zjevuje na tvých rukách a nohách, a jak? Chci znát každý jednotlivý podrobný detail a pod svatou poslušností. Odpověz mi a odpověz mi všechno! Z lásky Boží a z poslušnosti nic z toho přede mnou nezatajuj!“ Mám pocit, že odpověď Otce Pia svému duchovnímu vůdci je tím nejvznešenějším pokladem v Epistolariu. Pro její výjimečnost ji přeložím v plném rozsahu a uvedu ji několika vysvětlujícími poznámkami: 1. Událost popsaná v dopise se odehrála mezi jedenáctou hodinou dopoledne a polednem. 2. Po odsloužení mše svaté Otec Pio, který byl ředitelem semináře, doprovodil chlapce do jídelny na snídani. On nikdy nesnídal. Když se najedli, vrátil se na chór v horní zádní části kostela Santa Maria delle Grazie, kde je chór tradičně umístěný v kostele. Na tomto chóru se společenství kapucínů denně scházelo ke společným modlitbám a k odříkání Božského oficia. 3. Otec Pio ani neseděl, ani neklečel v jedné z dřevěných lavic před dřevěným křížem, který je asi metr vysoký a tři centimetry tlustý. Ježíš je na tomto kříži ztvárněn ne jako čistý, vyleštěný bílý korpus, na jaký jsme zvyklí. Žebra a svaly se Ježíšovi vydouvají ve vysokém reliéfu. Tvář je zkřivená v agónii. Skutečné a dlouhé železné hřeby se širokými hlavami připínají ruce k břevnu. Ruce a nohy jsou rozčlánkované. 4. Připomíná „aggio“, již Otec Pio používá na popis osoby (personaggio), kterou viděl; označuje vznešenost a velebnost. Je protikladem přípony „etto“, zdrobněliny, která vyjadřuje důvěrný vztah a náklonnost. 5. „Personaggio“, tedy osoba, kterou viděl, byl podle všeho sám náš Pán. Všechno, co se odehrávalo předtím, a všechno, co se stalo potom, se dokonale slévá do krásné jednoty. Máme množství důvodů, abychom věřili, že osoba, která poznačila tělo Otce Pia, byl ten samý Ježíš Kristus, který poznamenal tělo svatého Františka z Assisi stejnou pečetí na znamení souhlasu sedm set let předtím. 6. Dopis má v Epistolariu číslo 510 a je na stranách 1092 až 1095. 7. Písmena „J-M-J-D-F-C“ na začátku každého dopisu jsou iniciálami jmen Ježíš, Maria, Josef, Dominik, František a Kateřina Sienská, ke které uchovával Otec Pio zvláštní oddanost. Toto je dopis Otci Benedettovi: San Giovanni Rotondo 22. října 1918 J.M.J.D.F.C. „Můj nejdražší Otče, ať Ježíš, Slunce spravedlnosti, vždy osvěcuje vašeho ducha, tajemně zahaleného do temnoty v této zkoušce ohněm, která se uskutečnila z vůle samotného Ježíše! Ó, Otče, proč jste tak rozrušený, tak ustrašený? Buďte klidný, protože Ježíš je s vámi a má z vás radost. Má duše je rozjitřena, když prožívá tak velké duševní utrpení. Ach, když jsem se modlil a modlil se za vás k našemu Pánovi, ten mi dovoluje pocítit v srdci, že je s vámi stále, že pro vás zdvojnásobil své milosti, svůj zájem, svou překypující lásku. Jak si můžete myslet, že Bůh dovolil zuřit pohromám kolem vás a že vy jste to všechno zapříčinil? Ó, Otče, nebojte se, pro Boha vás prosím! Vy nejste vinen burácením této bouřky. Nemusíte se vůbec bát o svoji duši. Ježíš je s vámi a jste mu velmi milý. Všechno toto je pravdou před Bohem. Buďte klidný a nechte Pána, aby vás zkoušel tak, jak chce. Toto všechno přispěje k vašemu osvěcení. Ve svém posledním dopisu jsem mlčel, ale vůbec ne z falešné zbožnosti, když jste mne káral za to, že jsem nesouhlasil se vším tím, co se ve vás vytvořilo pro nekajícnost vaší duše. Váš strach byl neopodstatněný. Mlčel jsem, protože jsem se necítil silný k tomu, abych vám to vyčítal. Pro Boha vás prosím, nepřipisujte tento nedostatek dobrotivosti Boha, jenž nechce, aby něco vznikalo z nedorozumění. Bůh může použít bič pro svůj účel, vést lidi tak, aby se přiblížili k Božstvu jako ke svému principiálnímu konci. Druhotným a bezprostředním Božím cílem je zadržet lidi před pronásledováním synů Božích, kteří jsou na straně skutečných vítězů současného boje. Nebojte se tak moc, neboť nepravost nezajde tak daleko, aby přemohla spravedlnost, a samy nepravosti budou přemoženy a spravedlnost zvítězí. Co vám mohu říci o tom, na co jste se mě ptal vzhledem k mé krucifikaci. Bože můj, ten zmatek a ponížení, které cítím, když dávám najevo, co si vykonal v tomto ubohém stvoření! Bylo to ráno 20. minulého měsíce. Byl jsem na chóru po odsloužení mše svaté, když mě přemohla dřímota jako sladký spánek. Všechny mé vnitřní i vnější smysly a také schopnosti mé duše prožívaly nepopsatelný pokoj. Během toho všeho se ve mně a okolo mě rozhostilo úplné ticho. Potom mě pojednou ovládl velkolepý pocit klidu a odevzdanosti, takže jsem vše ostatní vůbec nevnímal. Zůstal jsem v tomto stavu, celý ztuhlý. Toto všechno se stalo v okamžiku. Když se toto odehrávalo, ocitl jsem se před tajemnou, exaltovanou osobou (personaggio), podobnou té osobě, kterou jsem viděl večer 2. srpna. Jediný rozdíl byl v tom, že této osobě vytékala krev z rukou, nohou a ze srdce. Když jsem ho uviděl, byl jsem zhrozen. To, co jsem v té chvíli pocítil, nedovedu vysvětlit. Cítil jsem se, jako bych šel zemřít, a byl bych i zemřel, kdyby můj Pán nebyl býval zasáhl a posilnil mé srdce, které mi tak bušilo, jako by mi mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Vidina té osoby se rozplynula a všiml jsem si, že ruce, nohy a hruď mám probodnuté a že mi silně krvácejí. Představte si ten vnitřní zmatek, který se ve mně tehdy odehrával a který prožívám nepřetržitě téměř každý den. Rána v srdci chrlí proud krve, zejména od čtvrtka večer do soboty. Otče můj, umírám utrpením bolestí a zmatkem, jež pociťuji v nejhlubším nitru duše. Bojím se, že umřu z toho, že ztrácím tolik krve, jestli si Bůh nevšimne toho sténání mého bídného zdraví a nezastaví to, co se se mnou děje. Zbaví mě toho zmatku, který prožívám z tohoto vnějšího znamení? Chci na něj volat z plného hrdla a nepřestanu ho prosit, aby mi ve svém milosrdenství neodňal ani utrpení, ani bolest, protože to není možné a já se chci opájet bolestí. Budu ho však prosit, aby mě zbavil těchto vnějších znaků, které mě načisto matou a způsobují mi nepopsatelné a nesnesitelné ponížení. Osoba, o níž jsem měl v úmyslu mluvit v předchozím dopisu, je vlastně tatáž osoba, o které jsem mluvil ve svém posledním dopisu, ta, již jsem viděl 5. srpna. Vykonává svou práci bez ohledu na všechno, způsobuje nesmírné duševní muky. Cítím v sobě neutichající hučení připomínající hukot vodopádu, ve kterém se neustále valí krev. Bože můj! Tvé trestání je spravedlivé a Tvůj soud je pravdivý. Zacházej se mnou tak, abych poznal Tvé milosrdenství. Ó, Pane, vždy budu říkat s Tvým prorokem: nekárej mě ve svém hněvu a netrestej mě ve své zlosti. Otče můj, nyní, když už víte všechno z mého nejhlubšího nitra, neopovrhujte mnou a vyslovte slovo útěchy uprostřed tohoto moře kruté a ostré hořkosti. Stále se za vás modlím, za mého ubohého Otce Agostina a za všechny. Žehnejte mě neustále. Váš nejoddanější syn Fra Pio“ Bázeň vzbuzující popis této události z pera Otce Pia je jen jediným tahem štětce na obrazu, který nám ukazuje jeho podobnost s Ježíšem Kristem. I nadále psal o tom, co se mu stávalo, tentokrát v dopisu Otci Benedettovi z 20. prosince 1918: „Už mnoho dní mám pocit, jako by mi zespodu vnikal do srdce nějaký železný oštěp a pronikal až do spodní části pravého plece. Způsobuje mi to nesnesitelnou bolest a nedopřeje mi to ani chvilku spánku. Co se to se mnou vlastně děje?“ Co se ve skutečnosti dělo? Bůh Otec dělal poslední tahy štětcem na této kapucínské věrné kopii Ježíše Krista. Vnějším zjevem Otec Pio dokonce připomínal ukřižovaného Ježíše. Rozumem i duší myslel přesně jako Ježíš. „Nabídl jsem se Bohu jako oběť za vás,“ napsal Otci Benedettovi. Prosté konstatování, přitom však tak hluboké jako Písmo svaté. Otec Pio zřejmě ve svém nitru dospěl k tomu, že si přestal všímat svých stigmat, svého slábnoucího zraku, pokušení a ďáblových útoků, příšerných bolestí hlavy a nelítostných horkých letních dní. „Velmi mě zarmoutilo, když jsem se dozvěděl, že se vám zhoršuje zdraví,“ napsal mu, „ale modlím se za vás k Bohu. Protože nemohu učinit nic jiného, nabízím se Bohu jako oběť za vás.“ < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >