Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - život skrze smrt  [kap. 16]
.....................................................................................................................

Podle odhadu tiskové agentury United Press International z roku 1967 navštívilo Otce Pia toho roku jeden a půl milionu lidí. Na velikonoční neděli roku 1968 sám Otec Pio podal svaté přijímání více než sedmi stům lidí. „Až zemřu, dobře se kolem sebe dívejte,“ předpověděl Otec Pio. „Uvidíte ještě větší chiasso (rozruch)!“ - Nyní, po smrti Otce Pia je v kryptě, v klášteře, v Case a v celém městě stále ještě pořád rušno. V současnosti dochází do kláštera v průměru sedmdesát dopisů denně jen z anglofonních zemí, ze Spojených států, Anglie, Irska, Austrálie, Srí Lanky a Pákistánu. Pochmurní proroci, kteří předpovídali, že se San Giovanni Rotondo stane přízračným městem, se velmi mýlili. V roce 1970 zavítaly do San Giovanni Rotonda tři miliony návštěvníků, dvakrát víc, než odhadla UPI v roce 1967. Když jsem tam byl v roce 1971, právě otevřeli hotel Albergo Vittoria. Albergo Gaggiano byl otevřen necelé dva roky. Pouze na Viale Cappuccini jsem napočítal sedm hotelů, šest penzionů a skupiny nových pěti a sedmiposchoďových činžáků. Kromě toho je mnoho hotelů a penzionů v jiných částech města. Po smrti Otce Pia zavřeli na nějaký čas jeden hotel, ne však pro úbytek poutníků, ale z osobních rodinných důvodů. Nyní je opět otevřený. Nově postavené činžáky a domy dávají San Giovanni Rotondo vzhled moderního prosperujícího města. Nyní se stavějí dva nové hotely a další se rozšiřuje. Místní obyvatelé a podnikatelé věří ve skvělý dnešek i zítřek. Vůbec jsem se nepokoušel spočítat obchody s náboženskými suvenýry. Ve většině z nich prodávají pohlednice, sošky, diapozitivy Otce Pia a také běžné, laciní a kýčovité plastické obrázky Pána Ježíše, jemuž se otvírají a zavírají oči, když ho obrátíte doprava nebo doleva. Všechny tyto obchody jsou naštěstí v uctivé vzdálenosti od kláštera. Je tam pouze jedna výjimka, malý obchod, který vedou mniši. Ten však leží bokem, v rohu náměstí, a pokud byste do něj čirou náhodou nezabloudili, nikdy byste si neuvědomili, že je to dárkový obchod. Bydlel jsem v klášteře už celý týden a až potom jsem se dozvěděl, že je to dárkový obchod. Myslel jsem si, že je nějaká dílna patřící ke klášteru. V kostele a kryptě je stále stejně živo. I když stále vládne uctivé ticho příslušející svatému místu, zaplavuje ho neutichající proud poutníků. Když si při návštěvě v kryptě budete všeho pozorně všímat, možná postřehnete trochu bokem knihu pro návštěvníky. Spočítal jsem podpisy lidí, kteří ji našli a dali si tu námahu, aby se do ní podepsali. Během prvních třinácti dní v červnu 1971 se tam nasbíralo pět tisíc osm set podpisů. Čtvrtý červenec není v Itálii žádným zvláštním dnem. V ten den jsem však napočítal na parkovišti pět autobusů a sedmdesát devět aut. Je nepravděpodobné, že někdy najdete kryptu prázdnou před osmou hodinou večer, kdy zavírají kostel. I během klidnějších hodin, mezi polednem a přibližně čtvrtou hodinou odpoledne, najdete v kostele anebo kryptě kolem třiceti lidí. Kdybyste měli spočítat lidi stojící kolem „stromu Otce Pia“ na náměstí anebo ty, kteří absolvují křížovou cestu, pravděpodobně byste v libovolné chvíli dospěli k číslu blízkému stovce. San Giovanni je přátelské město. Jeho obyvatelé nikam nepospíchají a srdečně vítají každého návštěvníka. Myslím si, že každého člověka přijímají jako člověka patřícího do jejich města. Předpokládají, že city každého návštěvníka k Otci Piovi jsou stejně tak hluboké jako jejich vlastní. Při své návštěvě jsem byl hluboce dojat láskou k bližnímu a duchovností, jež Otec Pio vytvořil mezi svými lidmi. Pocítil jsem teplo z jejich pozdravu: „Pac´e bene. Pokoj a všechno dobré.“ Tak zdravili mne i jeden druhého. Když jsem jednou vycházel z kláštera, přiběhli ke mně dva povaleči. Protože jsem předpokládal, že to jsou žebráci, instinktivně jsem sáhl do kapsy pro nějaké drobné. Jeden z nich ale chtěl pouze políbit kříž na mém růženci. Druhý mi chtěl pouze políbit ruku, ruku kněze. Všichni lidé líbají knězi ruku, když ho potkají. Nedovolí mu, aby jim to odepřel. Ti dva lenoši učinili, co měli za lubem, a vzali nohy na ramena, jako by byli v sedmém nebi. Když jsem sloužil v kostele mši svatou, nedodržoval jsem rozpis mší. Pokaždé jsem se zařídil tak, jak se mi to hodilo. Vždy se ale rozneslo, že se slouží mše svatá, a v průběhu několika minut bylo v kostele sto i víc lidí. Na modlitby odpovídali latinsky. Když jsem byl náhodou u někoho na návštěvě a právě v poledne nebo v šest večer zvonili Anděl Páně, ihned se rozhostilo ticho a všichni očekávali, že začnu odříkávat Anděl Páně latinsky. Odpovídali mi také latinsky. Od svého pobytu v semináři jsem něco podobného nezažil. Velmi povznášející pocit jsem měl i tehdy, když jsem viděl, že půl hodiny přede mší je kostel už téměř plný. Mnozí zůstávali v kostele ještě skoro hodinu po mši a modlili se děkovnou modlitbu. S podobnou horlivostí reagovali i tehdy, když je zvony svolávaly na modlitbu růžence nebo na požehnání s Nejsvětější Svátostí. Ve velkém počtu přicházeli nahoru na kopec. Tato zbožnost je v nich. Není to nějaké předvádění se. Kdybyste se podívali blíže, viděli byste, že se modlí růženec nebo modlitby u zastavení křížové cesty, a to i když kráčejí vzhůru do kopce do kostela. Stejnou zbožnost jsem viděl i v kryptě. Ani jeden kapucín nemá určeno, kdy tam má stát na stráži. Byl jsem však hluboce dojat jejich častými návštěvami. Ráno, v poledne i večer se mladí kapucíni, kteří studují v San Giovanni Rotondo, i staří kapucíni, kteří jsou ještě v aktivní službě anebo už na odpočinku, alespoň na chvilku zastaví v kryptě nebo se tam pomodlí růženec. Každý večer jsem viděl staršího kapucínského kněze, který vstal z nemocniční postele a přišel navštívit svého starého přítele. Je tu ještě něco jiného, co může zapůsobit na návštěvníka velmi zvláštně; vůbec tu nemáte pocit, že jste v pohřební síni. Desítky kytic čerstvých květin, jež tu vždy najdete, nedodávají kryptě vzhled ani vůni, na jaké jsme zvyklí z domů smutku. I když je v kryptě vždy ticho a s neozdobenými stěnami, žulovou podlahou a několika židlemi a klekátky působí pustě, ani potom se neubráníte pocitu, že je to vlastně přijímací pokoj, kde se můžete zastavit a povypravovat si se svým přítelem Otcem Piem. V kryptě jsem viděl ženu s její dospívající dcerou. Seděly na klekátku v jedné lavici, téměř na zemi, přikrčené a tvářemi obrácené k sobě a společně odříkávaly růženec. Bylo tam i několik starších italských dam v dlouhých černých šatech a s velkými černými šálami. Překvapivě velké zastoupení tam však měla mládež. Mladíci s dlouhými vlasy, mladíci s krátkými vlasy, děvčata a mladé dámy, snoubenci a novomanželé, lékaři a sestřičky, rodinné skupinky, hostující kněží a občas také biskup nebo kardinál - všichni vytvářeli měnící se scénu tichých návštěvníků. Až když jsem odešel z krypty, jsem si uvědomil, že v hrobce nebyl žádný obraz Otce Pia. Jediným projevem náboženského umění jsou tam scény z Kristova života, vytesané do mramorového basreliéfu kolem pilířů a stěn a podobizna Pána Ježíše v životní velikosti za jediným oltářem v kryptě. Za všechny ty týdny, co jsem tam byl, jsem neviděl ani jediný projev hysterie, fanatismu nebo nekontrolovaného výbuchu emocí. Nejblíže k hysterii mělo prohlášení jedné ženy, jež mi řekla, že vypadám jako svatý Antonín! V kostele ani v kryptě nikdy nevidíte minisukně nebo muže v krátkých kalhotách. Zřídkakdy je vidíte i ve městě. U vchodu do kostela stojí dva muži s modrými páskami na rukávech a zdvořile, ale důrazně informují takto oblečené návštěvníky, že takovýto druh oděvu zde není přípustný. Mají po ruce zásobu tmavomodrých plášťů do deště, aby se nevhodně oblečení nemuseli vracet zpět. Každý, kdo navštíví „Město na kopci“ Otce Pia, cítí ten plášť pokoje, který zahaluje klášter, starý kostel, nový kostel, Casa Sollievo, náměstí před klášterem a křížovou cestu. Pokoušel jsem se pochopit, proč tomu tak je. Největší údiv ve mně vyvolávaly malé děti. Jak to, že byly stále takové šťastné a klidné? Nemají tam totiž nic, co by je zabavovalo. A přece jsem neviděl ani jediné dítě, které by bylo „otrávené“ nebo aby vymrzovalo, aby už šli domů, ani když tam jeho rodina byla už skoro týden. Postupně jsem přišel na to, že i děti pociťovaly utišující přítomnost Otce Pia. Děti a dospělí - všichni byli šťastní, že jsou tam se svým přítelem. Ta scéna mě přinutila zamyslet se. Ote Pio byl mrtvý. Byly tu však celé rodiny a navíc ještě i tento hříšník, který cítil jeho přítomnost v kryptě. Nebyla tato zkušenost jen naší vlastní subjektivní reakcí? Bylo to teplo, jež jsme cítili, jen výsadou poměrně malého množství lidí, kteří vychutnávají blýskavě mihotavou nádheru jednoho slunce, které už zašlo a jehož světlo se rozplyne v temnotě, když to slunko zapadne ještě hlouběji? A co ti lidé, kteří nikdy nenavštívili San Giovanni Rotondo? Jestli všechny ty neobyčejné příběhy o tomto zvláštním gladiátorovi z Gargana vyvolají u lidí, kteří k němu necítí žádnou náklonnost, pouze takovou reakci, že se na něho budou dívat jako na nějakého vyšinutého podivína? Na druhé straně, nemohl by život a smrt Otce Pia znamenat nějaké poselství pro svět? Nemohl by mít jeho život a smrt nějaký širší a rozsáhlejší význam, než jen biografický? Nemohl by ten plamen v srdcích návštěvníků jeho hrobu přenést i na lidi jinde ve světě? Nemohl by být užitečný pro každého prostého člověka na Zemi, jenž by v něm mohl najít aspoň povzbuzení do života? Protože neznám žádný lepší způsob, jak zodpovědět tyto otázky a zároveň i ukončit tuto knihu o čtvrtém Mudrci, budu citovat samého Otce Pia. Podělím se s vámi o podstatnou část dopisu, který roku 1915 napsal svému duchovnímu vůdci: Pietrelcina, 1. července 1915 Můj nejdražší Otče, kéž Ježíš naplňuje vaši duši nejvybranějšími milostmi a ať vám čím dál víc dává pociťovat sladkost kříže, který nesete jako křesťan. Jak sladké je, Otče, slovo kříž! Tady, u paty kříže, jsou duše zahaleny světlem, zapalovány láskou. Tady jim narůstají křídla, aby mohly vzlétnout vzhůru do nejzávratnějších výšek. Ať je pro nás tento kříž vždy lůžkem odpočinku, školou dokonalosti, naším drahým dědictvím. S tímto posláním v mysli dbejme na to, abychom neoddělovali kříž od lásky k Ježíši. Jinak se jedno bez druhého stane nesnesitelným břemenem naší slabosti. Kéž nám naše přebolestná Matka pomáhá skrze Svého přesvatého Syna čím dál hlouběji pronikat do tajemství kříže, abychom se spolu s Ní stali utrpením Ježíše Krista. Nejjistější důkaz lásky spočívá v utrpení za toho, koho milujeme, a když Syn Boží vytrpěl tolikerá muka z čiré lásky, nemůže být žádná pochybnost o tom, že kříž, jenž pro Něj neseme, se stává tak láskyhodný jako láska. Nejsvětější Panna získá pro nás lásku kříže, lásku utrpení. A Ona, která jako první uskutečňovala evangelium v celé dokonalosti, v celé jeho závažnosti, ještě předtím, než ho zpřístupnili veřejnosti, Ona nám vymůže a sama nám dá podnět k tomu, abychom se hned přidali na Její stranu. Snažme se, tak jako tolik vyvolených duší, i o to, abychom vždy zůstali u této blahoslavené Matky, abychom vždy kráčeli po Jejím boku, protože neexistuje žádná jiná cesta vedoucí k životu než ta, jíž kráčela naše Matka. Nezavrhujme tuto cestu, my, kteří si přejeme dojít do cíle. Vždy se připojujme k této drahé Matce. Kráčejme s Ní vedle Ježíše ven z Jeruzaléma, symbolu pole židovské tvrdohlavosti, světa, který odmítá a zapírá Ježíše Krista a ze kterého se Ježíš podle vlastního prohlášení vydělil, když řekl: „Já nejsem ze světa,“ a který vyloučil ze Své modlitby k Otci: „Nemodlím se za svět...“ Ano, Otče, opusťme Jeruzalém, toho renegáta, Jeruzalém-Bohovraha, Jeruzalém nevěrný, a vyjděme do otevřeného pole a kráčejme vedle Ježíše, když neseme tu slavnou pohanu Jeho kříže. Apoštolové nás pozvali, abychom učinili toto: „Přistupme tedy k Němu, abychom ven z tábora nesli Jeho břemeno.“ Zve nás k tomu i Božský Mistr: „Ten, kdo chce jít za Mnou, ať zapře sám sebe, ať vezme svůj kříž a následuje Mě.“ Neustále upírejme pohled na tuto vznešenou, pietní a svatou skupinu, která následuje Ježíše na Golgotu. V té skupině není jediná osoba, která nenese na čele slib pravé víry, v srdci sebezapření a na zádech kříž. Najděme odvahu následovat tuto dobrodružnou skupinu, v níž se všechna potěšení spojují se všemi oběťmi, se všemi nadějemi a se všemi ctnostmi. Setkáme se tedy tam, kde a kdy si to bude Pán Bůh přát, a mezitím mi neodpírejte své otcovské, upřímné požehnání. Váš ubohý syn Fra Pio, kapucín < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >