|
„Chci se postavit k bráně ráje.
Nevstoupím dovnitř,
dokud dovnitř nevstoupí všechny
mé duchovní děti.“
Otec Pio
V kruzích Otce Pia znamenají slova „duchovní děti“ dvě skupiny lidí. Do prvé patří ti, kteří byli pod jeho ochrannými křídly v San Giovanni Rotondo. Ve druhé skupině jsou lidé z celého světa, kteří neměli to štěstí setkat se s Otcem Piem osobně, ale odevzdali se do jeho otcovské péče. Na to, jak vedl všechny duchovní děti a jak je formoval, by historie neměla zapomenout.
Murillo umístil na svém obraze dva cherubíny k nohám Panny Marie. Kdyby se Murillo mohl vrátit a namalovat obraz Otce Pia, umístil by k jeho nohám tři osoby: Mary Pylovou, matku a otce Padre Pia, Giuseppu a Grazia Forgionovy.
Mary McAlpin Pylovou pokřtili jako dítě jménem Adelia v presbyteriánském kostele v New Yorku. Roku 1918, šest let před tím, než potkala Otce Pia, se stala katoličkou. Při rozhodnutí přijmout katolickou víru ji silně ovlivnila Marie Montessoriová, mezinárodně proslavená vychovatelka, s níž deset roků cestovala po Evropě. Adelia začala používat své „katolické“ jméno Mary, když se stala katoličkou. V Itálii ji říkali Maria.
Už od svého křtu hledala duchovního vůdce. Potom, 4. října 1924, navštívila San Giovanni Rotondo a setkala se s Otcem Piem. Konečně našla mudrce, který ji pochopil a dovedl ji přivést k Bohu. Rozhodla se postavit si dům v San Giovanni Rotondo a natrvalo se tam usadit. Přestěhovala se v roce 1925.
Rodina nepřijala tento její krok s nadšením, protože Mary zaměnila krásné šaty za jednoduchý, fádní hnědý hábit třetího řádu laické větve františkánského řádu, který svatý František z Assisi založil pro muže a ženy.
Marie si vybrala místo pro svůj nový domov nedaleko kláštera. Otec Pio jí poradil, aby si koupila pozemek trochu výše na kopci a blíže ke konventu a kostelu, ale Marie si udělala po svém. Postavila si dům na svahu, který se strmě svažoval od kostela. Každý den namáhavě vystupovala po hrbolatém chodníku na mši a k svatému přijímání. Každou středu chodila ke zpovědi k duchovnímu otci.
V posledních měsících před smrtí si Marie začala uvědomovat, proč jí Otec Pio říkal, aby si dům postavila blíž k vrcholu. Nemoc ji připoutala na lůžko a Marie prožívala duševní muka, když nemohla vyjít kopec a dostat se do kostela a na mši svatou. Toto zklamání pokládala za pokání, že neposlechla svého duchovního vůdce.
Marie odjela ze San Giovanni Rotondo jen dvakrát. Během druhé světové války se musela na dva roky přestěhovat do Pietrelciny. Policie ji chtěla dát do koncentračního tábora, ale Otec Pio se za ni přimluvil, a tak jí dovolili bydlet s (Piovými) rodiči v jejich domě v Pietrelcině. Roku 1946 se na několik měsíců vrátila do New Yorku. Jinak San Giovanni Rotondo nikdy neopustila.
Většinu času v San Giovanni Rotondo věnovala práci pro Otce Pia. Jako tajemnice se starala o velké množství jeho korespondence. Byla pravou hostitelkou poutníků, kteří ho přicházeli navštívit v San Giovanni Rotondo. Poskytovala ubytování a stravu úplně cizím lidem. To, že byli přáteli Otce Pia, znamenalo pro ni dostatečnou záruku.
Během druhé světové války se její dům stal skutečnou dobročinnou organizací pro americké a britské vojáky. Poskytovala jim stravu, ubytovávala je a zařizovala pro ně setkání s Otcem Piem.
Marie využívala rodinné jmění velmi dobře, ne ale pro sebe, ale pro Otce Pia a pro kapucíny. Její zásluhou postavili v Pietrelcině klášter a seminář a štědře přispívala i na výstavbu kostela v tom městě. Odkoupila dům, ve kterém se narodil Otec Pio, a přispěla na stavbu nemocnice Otce Pia.
Ale učedník nepřerostl učitele. Jako každý křesťan musela sama sobě umřít, aby v ní mohl žít Kristus.
Roku 1931 mnoho lidí obviňovalo Marii z toho, že Řím Otce Pia umlčel. Říkalo se, že Marie pověděla Albertu del Fantemu o zázracích Otce Pia a že právě nápadné titulky v italských novinách dovedly Řím k tomu, že dal Otce do samovazby.
Během posledních dvou roků jeho vězení se s Marií nikdo nebavil. Když před přijímáním přistoupila k mřížce v kostele, ostatní odešli a nechali ji přijímat samotnou.
Když měla její kočka koťátka a ona se chtěla o tu novinu podělit s přáteli a sousedy, nikdo k ní nepřišel.
V kostele některé ženy zapalovaly svíčky za mrtvé na její počest a odříkávaly modlitby proti ďáblovi jako svůj osobní projev vyhánění zlého ducha.
Roku 1933 byla omezení proti Otci Piovi odvolána a obyvatelé města zapomněli na to, jak s Marií zacházeli. Když však přišli do jejího domu žádat o almužnu, nikdy je neodmítla.
Marie nebyla zodpovědná za rozruch, který způsobil del Fante. Otec Dominic Meyer, sekretář Otce Pia, nazýval Marii „diskrétní osobou“. Otec Pio o ní řekl: „Je to dobrá řeholnice a Pán ví, jak je třeba se odměnit spravedlivě těm, kteří si to zaslouží.“
Kdyby byla Marie k tomu měla sklony, mohla vyžít celou řadu možností, jak vzbudit senzaci kolem Otce Pia. Vždy se senzacím vyhýbala. Ve sbírce dvaceti dopisů Marie Pylové, jež jsem dostal, se pouze jeden okrajově zmiňuje o zázraku, který byl už široko daleko zveřejněn. Šlo o zázrak, který se nepřipisuje Otci Piovi, ale blahoslavené Matce, když socha poutní Panny Marie zavítala do San Giovanni Rotondo a Otec Pio se uzdravil z vážné nemoci. Marie zemřela v nemocnici Otce Pia tak, jak předpověděla, 26. dubna 1968. Bylo jí osmdesát roků. Mniši na ni ještě stále vzpomínají jako na svou „mámu“.
Dvěma nejdůležitějšími hosty, které Marie uvítala v domě, byli rodiče Otce Pia, Grazio a Giuseppa Forgionovi. Rodiče Otce Pia spolu s Marií nepochybně patřili mezi jeho nejdražší duchovní děti. Žili a zemřeli v Mariině domě.
Celá Giuseppina osobnost byla prosycená hlubokou katolickou vírou. Když někdo řekl: „Zítra udělám to a to,“ paní Forgionová se celá naježila: „Kdoví, jestli budete ještě zítra naživu, anebo už na druhém světě? Měl byste říci: „Bude-li Pán Bůh chtít, udělám to.““
Vždy, když Giuseppa navštívila Otce Pia, měla na sobě sněhobílou blůzku a na hlavě šátek. Lidé říkali, že vypadá, jako by byla právě vyšla z prádelny. I uprostřed zimy nosila jen tenké šaty. Přítelkyně jí nabízely kabát, ale ona odpověděla: „Nemohu se obléci jako dáma a jít navštívit svého syna.“ Musela být sama sebou, tou samou prostou sedlačkou, která vychovávala Francesca a vzdala se ho, aby se stal kapucínským knězem.
Giuseppa se odříkala masa ve středu, v pátek a v sobotu na počest Naší Panny Marie z hory Karmel.
Deset dní před smrtí navštívila Giuseppa naposledy Otce Pia v zákristii kostela. Zastavila se před ním s rukama spuštěnýma podél těla, potom k němu rozpřáhla náruč. „Jak můžeme vědět před Bohem,“ zašeptala, „jestli nejsme velkými hříšníky? Vyznáváme se ze všeho, na co se pamatujeme, ale Bůh možná vidí i jiné věci, na něž si neumíme vzpomenout.“
Její syn ji utěšil slovy: „Pokud vložíme do naší zpovědi dobrou vůli a máme v úmyslu vyznat se ze všeho, tak milost Boží je tak velká, že nám započte a vymaže všechno, na co si nedovedeme vzpomenout.“
Giuseppa přišla bydlet k Mary Pylové roku 1928. Manžel měl přijít za ní, až skončí práce na polích, ale ona náhle dostala zápal plic, a tak přišel za ní do San Giovanni Rotondo ihned. Byl u ní, když 3. ledna 1929 zemřela.
Otec Pio stál u její postele, ale neřekl ani slovo. Když zemřela, opřel se o postel a usedavě se rozplakal. Potom se uklidnil a řekl: „To nejsou slzy žalu, ale slzy lásky.“
Následujících třináct roků žil Grazio v domě Marie Pylové. Marie nám nabízí mnoho pohledů do jeho prosté, ale hluboké víry. Vypráví nám, jak se Grazio pokusil políbit synovi ruku, ale Otec Pio mu řekl, že už předtím upozornil matku, že syn má políbit ruku rodičům, a ne naopak. Grazio mu odporoval stejně tak, jako to předtím učinila jeho manželka: „Nechci líbat ruku syna, ale kněze.“ Pak ho Otec Pio velmi srdečně objal, políbil na obě dvě tváře a dovolil mu, aby mu políbil ruku.
Jednou v postním období přišel Grazio domů a našel na stolu láhev mléka. Mléko pokládal za přepych. „Co má tato láhev znamenat?“ vykřikl. „Jste křesťané, nebo jste nevěrci? Nevíte, že je půst?“ Marie a ostatní přítomní v domě se mu pokoušeli připomenout, že někteří lidé v domě jsou nemocní, a potřebují mléko. On to ale důrazně odmítl. „Kdo je nemocný, leží v posteli, a kdo neleží v posteli, není nemocný, a nepotřebuje mléko.“
Grazio byl stejně přísný i pokud šlo o nejedění masa v pátek, i když to zákon vlastně nevyžadoval. „Sám Ježíš Kristus nezval tento den pátkem,“ trval na svém. Pro Grazia pátek vždy znamenal „Nejezte maso“.
Jeho spiritualita měla v sobě cosi téměř účelového. Na Velký pátek řekl Marii Pylové vážným tónem: „Poslyšte vzkaz, který poslal Otec Pio. Dnes je Velký pátek, a tak každý musí jíst na kolenou, tak jako to dělají kapucíni v klášteře. Musíme myslet na našeho Pána Ježíše Krista, který za nás zemřel na kříži.“
Po večeři doktor Puciano, který se zúčastnil tohoto podávání kajícího jídla, navštívil Otce Pia a poděkoval se mu za to pokání, že své jídlo na Velký pátek může jíst na kolenou.
Otec Pio se podíval na otce. „Já jsem jim to přikázal,“ přiznal se otec bázlivě. Padre mu to však nevyčítal. Usmál se a řekl: „Učinili jste správně.“
Graziovi se postupně horšilo zdraví. Krátce před smrtí se zúčastnil požehnání s Nejsvětější svátostí ve svém farním kostele sv. Anny, hrdě oblečený v hnědém hábitu třetího řádu, do nějž patřil. Vlasy měl bílé jako šňůra, kterou měl opásán pás. Zůstal klečet asi tři hodiny.
Grazio zemřel v domě Marie Pylové, v synově náruči, bylo to 7. října 1946, na svátek Královny přesvatého růžence. Bylo mu osmdesát sedm roků.
Mezinárodní rodina, která se shromáždila v domě Marie Pylové, byla odrazem větší rodiny, která zahrnovala Otce Pia a všechny jeho duchovní děti v San Giovanni Rotondo. Někteří jeho chráněnci byli známí v Itálii i po celém světě.
„Byl jsem zednář, byl jsem ateista,“ řekl Alberto del Fante, ovce, kterou Otec Pio přivedl nazpět do ovčince. „Nevěřil jsem v nic. Otec Pio mi vrátil život v každém směru. Nyní se modlím, nyní chodím každou neděli na mši svatou. Mám radost, když se moje děti před jídlem přežehnají a poděkují Bohu, který nám dává každodenní chléb. Dnes přijímám Svátost oltářní a jsem šťastný, když Bůh vejde do mého těla. Každý, kdo má stejnou odvahu jako já, bude stejně šťastný jako já.“
Když požádáte duchovní děti Otce Pia, aby vám vyprávěly své dojmy z něho, všichni odpovídají téměř stejně. „Byl Božím darem,“ řekla slečna Margherita Hamiltonová, kterou jsem potkal v Římě. „Poprvé, když jsem k němu šla ke zpovědi, jsem se rozplakala - ne, nebyl to pláč - bylo to, jako bych byla z ledu a ten led začal roztávat. To je jediný dojem, který vám mohu popsat, protože mi z očí tekl potok. Nejsem uplakaná. Nikdy nepláču. Nepamatuji se, že bych vůbec plakala, dokonce ani tehdy ne, když mi zemřela matka. Ale když se mu poprvé zpovídala, prolila jsem tolik slz, že jsem sotva mohla mluvit.“
Otec Pio sytil děti vydatným pokrmem Božího slova velmi nenuceným, neformálním, uvolněným, důvěrným a příjemným způsobem.
Kdejaká mimovolná poznámka nebo projev náklonnosti, jimž nerozuměl nikdo kromě osoby, jíž se to týkalo, přivedly duchovní děti k tomu, že se dobrovolně podvolovaly jeho vedení. Stačilo jediné slovo, a všichni se začali modlit růženec anebo strávili hodinu před Nejsvětější svátostí oltářní v kostele.
Když duchovní děti poslechly jeho rady, často se jejich finanční nebo tělesné problémy vyřešily automaticky samy od sebe. Mladá matka žijící v newyorském Bronxu mi napsala o tom, že začala chodit k psychiatrovi. „Musím vám říci, že namouduši věřím, že celá tato psychologická zkušenost je jednou z tajemných činností Otce Pia. Nejprve se mi to protivilo, ale teď jsem tak šťastná, že jsem se na to dala a že to má takovou podobu.“ Jistá zdravotní sestra z newyorského Brooklynu mi napsala: „Otec Pio mi pomáhá každý den. Prokazuje mi jednu laskavost za druhou. Je úplně jasné, že se stará o lidi, tak jako vždy.“
Alfonso D´Artega je skladatelem s mezinárodní reputací. Dirigoval symfonické orchestry ve Spojených státech a v Evropě. Jeho setkání s Mudrcem ze San Giovanni Rotondo je typickým příkladem toho, jak Otec Pio dovedl vytrhnout člověka z každodenní rutinní praxe.
„Když jsem se s manželkou v roce 1964 vypravili navštívit Otce Pia a vyzpovídat se u něho, rezervovali jsme si na tuto cestu jen dva dny,“ řekl mi D´Artega. „Za tři dny jsem se musel vrátit do Říma na nahrávání. Otec Vincenzo nám řekl, že budeme muset čekat pět dní. Tak mě to sklíčilo, že jsem téměř plakal. Čtyři roky jsem čekal na zpověď u Otce Pia. Teď jsem měl v ruce lístek, který mi umožňoval se s ním setkat, ale nemohl jsem ho použít. Neměl jsem dost volného času.“
Když D´Artega odcházel z kanceláře, měl pocit, jako by ztratil nejlepšího přítele. Právě tehdy přecházel přes cestu nějaký muž a zeptal se ho: „Byl jste u zpovědi?“
„Ne,“ odpověděl Alfonso, „a jsem velmi zklamaný.“ D´Artega mu potom vysvětlil, že má lístek, ale nemůže čekat pět dní.
„Já vám dám lístek,“ nabídl se mu ten muž. „Pokoušel jsem se ho dát deseti jiným lidem, ale nikdo ho nechce.“
„Podezíral jsem ho, že chce se mnou udělat obchod,“ řekl mi D´Artega, „a tak jsem se ho zeptal, co se za jeho nabídkou skrývá.“
„Vezměte si ho,“ řekl mu ten muž.
Vzal si ho tedy a vrátil se do kláštera. Otec Vincenzo právě zavíral kancelář a D´Artega mu vyprávěl, jak se šťastně dostal k lístku.
„Nemůžete mít lístek od někoho jiného,“ upozornil ho Otec Vincenzo. Potom však šeptem dodal: „Nikoho jsem neviděl. Možná vás chce Otec Pio vidět.“
„Zeptal jsem se, kdy mohu navštívit Otce Pia,“ pokračoval Alfonso. „Téměř jsem se skácel, když mi řekl, že ho mohu vidět za hodinu. Za hodinu jsem stál před Otcem Piem, celý rozechvělý a roztřesený. On však byl velmi milý, velmi laskavý. Hned mi dal rozhřešení, i se všemi mými chybami.“
D´Artega se často vracíval do San Giovanni Rotondo. Chtěl ministrovat. Řekli mu však, že to nepřichází v úvahu. „Tady je už všechno dopředu připraveno,“ oznámili mu důrazně, „a my vás ani neznáme.“
Potom jednou ve středu, dvě minuty před začátkem mše, přišel nějaký muž ze zákristie do kostela a přede všemi se zeptal: „Kde je Mexičan Alfonso?“ Každý ho znal jako Alfonsa Španěla nebo Američana, ale nikdo nevěděl, že se narodil v Mexiku.
D´Artega se na něj podíval a řekl: „Já jsem Alfonso.“
Ten muž, Giovanni Siena, mu řekl: „Pojďte se mnou!“
D´Artega, celý vzrušený, se prodral nad oltářní mřížku a setkal se s Otcem Pim, který právě vycházel ze zákristie. „Podíval jsem se na něj a on na mě,“ řekl D´Artega. „Měl jsem pocit, že mi říká: „Čekal jsem na tebe.“ Ministroval jsem mu při mši. Pokuste to vysvětlit, jestli můžete.“
Potom si D´Artega vyprávěl s Giovannim Sienou a zeptal se ho, jak je to možné, že se mu to podařilo, ministrovat při mši svaté. Siena mu řekl, že už mnoho roků každou středu bez výjimky ministruje při mši svaté Gerardo de Carlo. Ale právě to ráno zaspal.
Podobných příběhů by se daly uvést celé stovky, hlavně příběhy z druhé světové války. Otec Pio ubezpečil přátele, že San Giovanni Rotondo nebudou bombardovat. Také ho nebombardovali, i když nedaleká Foggia byla zničena. Jeden duchovní syn se zeptal Otce Pia, zda budou bombardovat jeho domovské město Janov. „Janov budou bombardovat,“ odpověděl mu. Potom zbledl a oči se mu naplnily slzami. „Ano, jak jen budou to ubohé město bombardovat! Kolik domů, budov a kostelů se zřítí.“ - Otec Pio se obrátil k tomu muži a usmál se. „Buď klidný,“ řekl. „Tvůj dům zůstane netknutý.“ V záplavě ruin jediný dům, který zůstal stát v té městské čtvrti, byl dům tohoto muže.
Když Otec Pio pomáhal duchovním dětem, nejenže k nim napřahoval pomocnou ruku a říkal jim, co se stane, ale činil o mnoho víc. Ten Mudrc z Gargana využíval svých darů k tomu, aby vedl duchovní děti ne ke kultu sebe sama, ale k lásce k Ježíši Kristu. Byl skutečnou vábničkou, která je vábila, ale byl i knězem, dobrým knězem. V myšlenkách se soustřeďoval pouze na to, aby zredukoval vlastní velikost, aby tak mohl více vyniknout Ježíš. Tento talent, a ne jeho zázraky a bilokace, budou pravděpodobně přijaty jako jeden z důkazů toho, že Otec Pio je svatý. Možné i to je vysvětlením, proč se Ježíš podělil s Otcem Piem o pravé znaky našeho vykoupení.
Otec Pio začal přivádět své duchovní děti k Ježíši už od prvního kontaktu, který s nimi měl. Dělal to ve třech etapách. Nejprve trval na tom, aby dodržovaly přikázání. Slepec Petruccio mi vyprávěl, že poprvé se zeptal Otce Pia, co má dělat, aby byl spasen.
Otec Pio odpověděl: „Stačí, když budeš zachovávat přikázání Boží a církevní. To stačí, abys spasil duši.“
Když ho jeho duchovní děti následovaly i dále, potom jim podával dvojsečný meč modlitby a rozjímání.
Mnoha lidí jsem se zeptal, zda se Otec Pio při modlitbách řídil nějakými pravidly nebo metodami. Nikdo o tom nic nevěděl. Na druhou stranu je ale určitým způsobem usměrňoval. Nedovolil jim, aby k modlitbě přistupovaly tak, že „všechno ostatní vypnou“, jako při józe.
„Modli se v srdci a v mysli,“ řekl Petrucciovi. „Je zbytečné modlit se jen v srdci a mysl vynechat. Když se modlíme tak, že nedáváme pozor na to, co říkáme, snese se na nás Pánova kletba, ne jeho požehnání. Takže když se modlíš, pořádně se soustřeď na to, aby ses modlil srdcem i myslí, celou svou duší.“
Jako pomoc při modlitbě celou duší Otec Pio důrazně žádal po svých duchovních dětech, aby chodily na mši svatou a ke svatému přijímání každý den. A aby se také denně modlily růženec. To měly být jejich základní modlitby.
Modlitba měla být jejich prvotním vstupem do duchovního života. Potom, když začali postupovat v lásce k Bohu, je vedl ke třetímu kroku na jejich cestě k dokonalosti. Radil jim, aby strávily půl hodiny v rozjímání, uvažování o pravdách naší víry, zejména o skutečné přítomnosti Ježíše v Nejsvětější svátosti. Řekl, že když se budou půl hodiny modlit, brzy zjistí, že potřebují pro rozjímání víc než půlhodinu.
Zdá se, že Otec Pio připisoval značný význam používání knihy při rozjímání. „Můžete rozjímat o kterékoli pravdě naší víry,“ řekl. „Používáním knížky můžete pomoci mysli,aby si vybrala k rozjímání specifické, názorné téma.“
Jednou si Petruccio stěžoval Otci Piovi: „Nedovedu se moc soustředěně modlit.“ Otec Pio mu odpověděl: „V tom případě choď v kostele rozhodně blíž k našemu Pánu a nic neříkej, ani nic nedělej. Stačí, když obětuješ Pánu svůj čas. Náš Pán je šťastný, když nás může přijmout, už jen proto, že mu věnujeme svůj čas.“
Když byl Otec Pio duchovním vůdcem chlapců v semináři v San Giovanni Rotondo, jeden z nováčků měl velké těžkosti s tím, aby se soustředil na téma meditace. Chlapec se ze všech sil snažil přemoci rozptýlení. Na konci meditace přišel Otec Pio k němu a poklepal mu po rameni. „Bravo,“ řekl.
Roku 1919 napsal Otec Pio dopis jedné z duchovních dcer, která si zřejmě myslela, že její modlitby nevedou nikam, protože necítila přítomnost Boha. „Pokud se nemýlím,“ napsal jí, „skutečnou příčinou, proč neprožíváte přítomnost Boha, anebo spíš, proč nejsou vaše meditace takové, jaké by měly být, je to, že děláte toto: přistupujete k rozjímání s jakousi povýšeností, s úzkostlivou touhou najít něco, co potěší a utěší vašeho ducha.
To stačí k tomu, abyste nikdy nenašla to, co hledáte. Vaše mysl se nezabývá pravdou, o níž meditujete, a vaše srdce je prázdné, zbavené lásky. Dcero moje, když někdo něco hledá úzkostlivě a uspěchaně, dotkne se toho stokrát, a vůbec si toho nevšimne.
Zbytečnou úzkostlivostí se jen duchovně velmi unavíte a vaše mysl nebude schopná spočinout na tom, o čem uvažujete. Z toho důvodu je vaše duše sama zodpovědná za to, že se stává chladnou a hloupou.
Jediný lék, o němž vím, je tento: zbavte se úzkostlivosti, neboť je jedním z nejhorších zrádců pravé ctnosti, na něž může oddanost narazit. Zdá se, že nás oduševňuje k dobrým skutkům, ale není tomu tak. Spíše nás ochlazuje a pohání nás k běhu, abychom zakopli. Takže musíte být vždy velmi opatrná, jak jsem vám často říkával, zejména v modlitbách. Abyste dosáhla většího úspěchu, zapamatujte si, že láska a chuť k modlitbě nevychází ze země, ale z nebe.
Je nevyhnutelné, abychom se s největší pečlivostí a s maximálním úsilím naladili na modlitbu, vždy ale pokorně a klidně. I kdybychom na to měli vydat všechny síly, nejsme těmi, kteří se modlí a přivolávají na sebe milost vlastním úsilím. Je nevyhnutelné, abychom měli srdce otevřená nebi a čekali na nebeskou rosu, jež do nich sestoupí. Nezapomeň na to, moje dcero. Kolik dvořanů přichází a odchází v přítomnosti krále, protože nejsou schopní s ním mluvit nebo ho vyslechnout? Král je jen vidí, nic víc.Takto se tedy představujeme jako královi věrní služebníci. Je to způsob, jak být stále v přítomnosti Boží pouze tím, že Mu vůlí dáváme najevo, že chceme být Jeho služebníky. Je to svatý a vznešený způsob, čistý a dokonalý.
Můžete se tomu zasmát, ale myslím to úplně vážně.
Přicházíme do přítomnosti Boží, abychom s Ním mluvili a slyšeli Jeho hlas prostřednictvím Jeho vnitřní inspirace a osvícení. Obvykle nám to přináší velké potěšení, protože to je významný projev milosti, když můžeme mluvit s tak vznešeným Pánem. Když nám odpovídá, na duši sestupují tisíce vůní a způsobují velikou radost.
Když umíte mluvit s naším Pánem, chvalte Ho a poslouchejte Ho. Pokud s Ním mluvit neumíte, nebuďte nešťastná. Skryjte se do pokoje a prokazujte Mu úctu, tak jako dvořané. On, který vás vidí, bude mít radost z vaší trpělivosti. Dá přednost vašemu mlčení.
Při nějaké jiné příležitosti dá přednost tomu, aby vás utěšil. Potom vás vezme za ruku, bude s vámi rozprávět a půjde s vámi tisíc kilometrů po chodníčcích ve Své zahradě modlitby. I když se to nikdy nestane, což je vlastně nemožné, protože Otec nesnese pohled na Své stvoření v ustavičném neklidu, stejně buďte spokojená. Naší povinností je následovat Ho. Pokládejte to za velkou čest a milost, ten je ochotný přijmout nás do Své přítomnosti.
Proto si nedělejte starosti s tím, jak s Ním budete mluvit. Ten druhý způsob, kdy budete jen stát po Jeho boku, není o nic méně užitečný. Možná je lepší, i když není až tak podle naší chuti. Takže když se ocitnete s Bohem v modlitbě, uvažujte o pravdě a hovořte s Ním, jak budete moci. Když moci nebudete, zůstaňte tam. Dejte se vidět a nebuďte nepříjemná.“
Pero Otce Pia, jež nám přinášelo tyto velkolepé myšlenky, vyschlo roku 1962, když mu Vatikán zakázal psát další dopisy. Jakou pokladnicí by mohly být ty dopisy, kdyby byl mohl takto pokračovat ve psaní až do smrti v roce 1968! Naštěstí máme i další dopis duchovní dceři, který analyzuje stupně duchovního života. Jeho poučení nepůsobí akademicky, když píše:
„Pamatujte si, že láska k Bohu v duši nepřetržitě roste. Můžete to pozorovat. Vždy se budete cítit připravena udělat všechno ve službě Boží a ke cti Boží, i když vaše duše nepocítí žádnou přitažlivou sílu a váš duch bude úplně zbaven jakýchkoli pocitů. Právěnaopak, budete se cítit obklopená tmou a všechno budete dělat s velkými těžkostmi a odporem.
Nevím, jestli po tomto všem se ta očista skončí. Zdá se mi, že je tu další stupeň kontemplace, ke kterému nás náš Pán zve. Je-li to pravda, doufám a jsem pevně přesvědčený, že vás ten Božský lékař bude povznášet stále výše, pak už nedodám ani slovo, jen vás budu pobádat k věrnosti a pokoře. Mějte neustále před očima velkou Matku Boží. Čím výše ji vyzdvihovali, tím více se pokořovala.
Upozorňuji vás, že samotná vyprahlost nestačí na očištění duše. Je potřebí další vnitřní příčiny bolesti, jež proniká celou duší, probodává ji do nejhlubšího nitra, a úplněji obnovuje.
Toto světlo probodává duši v jejích hříších a rozruší tu ubohou duši, jako by ji chtělo přivést do stavu vrcholného soužení s vnitřními smrtelnými bolestmi. A přece v tomto světle, které zpočátku obklopuje duši takovouto opuštěností a bolestí, existuje něco, co duši v konečném důsledku přetváří a povznáší ji do mystického spojení.
Jak se to děje, to nechápu. Jen vám říkám beze strachu, že bych se mýlil nebo že vám neříkám pravdu, že se to děje takto, a ne jinak. Duše zakusí ukrutné bolesti, jako by jí pronikala muka zatracených v pekle. Světlo, jež je příčinou tohoto strašného utrpení, učiní duši schopnou přijmout polibek dokonalé jednoty lásky a oblékne ji oslňujícím jasem.“
Požadavkem modlit se celou myslí a srdcem Otec Pio nemyslel, že je třeba pociťovat přítomnost Boha. „Mýlíte se už od samého počátku,“ napsal jedné duchovní dceři, „když si myslíte, že Bůh vás už nemiluje jen proto, že necítíte Jeho lásku ve své vůli anebo v srdci, anebo proto, že v lásce k Němu nezakoušíte ani trochu sladkosti.
Je to bolestné a velmi dobře chápu tento stav duše. Toto všechno je nevyhnutelné, když Bůh povolává duši k vyšší formě dokonalosti. Když takto mluvím, mám k tomu jasné důvody. Je to trpné období pro duši, neboť se to ubohé stvoření nutí sloužit Bohu a potěšit Ho ve všem a z vlastního zorného úhlu. Na tom, jak pracuje pro Boha, není nic špatného, pokud ve všech pobožnostech je vůle vyprahlá a srdce nemá žádné porozumění pro nadpřirozené věci.
Ještě horší je však to, že se duše velmi často cítí hrůzostrašně rozdělená. Nižší choutky jsou sužované starostmi, vyprahlostí a bolestí.
Nedejme se však vystrašit, když se dostaneme do takovéhoto stavu. Šťastná duše! I když je duše ponořena do této husté mlhy, ještě stále k ní pronikne trochu světla, aby neupadla do beznaděje.
Když Bůh vidí, že se duše stala silnou v Jeho lásce, že je s Ním láskyplně spojená a už odpoutaná od pozemských věcí a od příležitostí ke hříchu a že získala dost ctností k tomu, aby zůstala v Jeho službě bez všech projevů přitažlivosti a hmatatelné vlídnosti, tehdy On odejme sladkost zamilování, již dotehdy duše pociťovala ve všech pobožnostech a rozjímáních.
Pro duši je však ještě bolestnější, že Bůh jí odejme sílu modlit se a meditovat a ponechá ji v temnotě, v úplné a bolestné suchosti.
Z očí do očí takové změně je duše zpočátku vyděšená. Někdo by si mohl myslet, že si tento strach způsobil nějakým smrtelným hříchem, do kterého ten člověk upadl. Bojí se, že je u Boha v nemilosti. Jaký omyl! To, o čem si duše myslí, že je zavržení, není nic jiného než výjimečná milost nebeského Otce. Je to přechod ke schopnosti kontemplace. Na začátku je vyprahlá, ale potom, když ta osoba vytrvá, se duše povznese z meditace ke kontemplaci a vše se stává sladkým a příjemným.
Duše je tehdy proniknuta pocitem lásky, a to je příčinou její bolesti. Ta ubohá duše se však nenechá utěšit. Myslí si, že nikdo nezná skutečný stav. Kéž by si ta duše dovedla uvědomit, že neschopnost soustředit svou představivost k bodu meditace má na svědomí Bůh. Odebírá z představivosti to jasné světlo, jež jí předtím pomáhalo pracovat na nadpřirozených věcech.
Nyní Bůh vlévá do intelektu lepší světlo, mnohem duchovnější světlo, čistší světlo, jež umožňuje duši zaměřit se v mysli na Boha a na božské věci bez jakéhokoli rozumového zdůvodňování. Nyní může duše rozjímat o Bohu s jednoduchou představou, stále tak sladkou, něžnou a božskou.“
Mimo mše svaté a zpovědi nabízel Otec Pio duchovním dětem pro život v modlitbě na prvním místě oddanost blahoslavené Panně Marii. „Mammina“ Ji nazýval, „moje drahá, dobrá Matka.“ Něžně, ale o to rozhodněji vnucoval oddanost k Ní všem duchovním dětem. „Rád bych měl tak silný hlas, abych pozval hříšníky z celého světa, aby milovali Pannu Marii,“ řekl.
Otec Pio projevoval oddanost Panně Marii tím, že se modlil růženec. Nikdy ho nevypustil z rukou. Jeden z jeho spolubratří mi řekl: „Divím se, že růženec nezapustil kořeny přímo do jeho prstů.“
Pouhé dva dny před smrtí řekl Pio jedné z duchovních dcer: „Miluj Madonu. Dbej na to, abys Ji milovala, a odříkávej Její růženec. Je to zbraň proti všem projevům zla v dnešním světě.“
Když se ho ptali, kolik růženců denně se modlí, odpověděl: „Spokojený jsem až tehdy, když si odříkám svých šedesát růženců.“
Jeho přítel, ohromený tou odpovědí, se ho zeptal: „Ale, Otče Pio, jak se můžete tak moc modlit?“
Otec odpověděl: „Jak se můžete tak moc nemodlit?“
Jednoho dne navštívil Otce Pia v jeho cele Otec Eusebio, dost hrdý na to, že se pomodlil tři růžence o pěti desátcích. „Myslel jsem si, že jsem se pomodlil dost, abych si od něho zasloužil slovo pochvaly, řekl Otec Eusebio. „Zeptal jsem Otce Pia, kolik růženců to tehdy říkal - čtyřicet? Myslel jsem na to číslo, jež uvedl před několika dny.“
Otec Pio mu odpověděl: „Víc, než jsem ti říkal.“
„Víc než čtyřicet?“ vyzvídal Otec Eusebio.
„Odříkal jsem šedesát růženců o patnácti desátcích. Ale nech si to pro sebe.“
Mohli bychom se podivit, jak se to dalo zvládnout fyzicky. Když si ale uvědomíme, že nikdy nepromarnil ani okamžik, že stále přebíral prsty růženec, i když se kolem pohybovali lidé, a když připomeneme, že téměř vůbec nespal, možná začneme chápat, jak ho mohl jeho duch modlitby vést k odříkání tolika růženců.
Jednou se Otec Pio zúčastnil v nemocnici představení divadelní hry, která zobrazovala mučednickou smrt svatého Pavla. Velmi toužil vidět tu hru, a tak ji soustředěně sledoval. Po celý čas však měl ruku v náprsní kapse a bez přestání se modlil růženec.
Otec Daniel Hickey, který navštívil Otce Pia víc než šedesátkrát, pod přísahou vypověděl: „Otce Pia jsme obvykle viděli, jak stojí s pravou rukou v náprsní kapse v záhybu jeho kapucínského hábitu. Když občas ruku vytáhl, mohli jste si všimnout, jak přebírá zrnka na krátkém kousku růžence. Později mi někdo říkal, že modlitby na tomto krátkém růženci se skládaly jen z drobných vzdechů, které se daly lehce vyřknout za jednu - dvě sekundy, téměř tak rychle, že někdo jiný by za tu dobu stihl pouze volně posunout jednotlivá zrnka. Otec Pio si zřejmě navyknul nejen nepromarnit ani sekundu, ale každou naplnit modlitbou. V každé přestávce rozhovoru, ať byla jakkoli krátká, se mu rty lehce pohybovaly, aby odříkal další ze svých krátkých modliteb. Nikomu to ale nebilo do očí; trvalo mi dost dlouho, než jsem si uvědomil, co vlastně dělá, i když jsem si už předtím všiml, že má ruku neustále zasunutou v náprsní kapse hábitu.“
Otec Pio myslel na Marii, když pocítil, že mu v srdci plane oheň. Řekl, že ten oheň ho tak spaloval, až „měl pocit, že na něj musí položit led, aby ho uhasil a neshořel celý jako pochodeň“.
Panna Maria mu byla tak blízká, že když se mu zjevila, Její vzhled ho vůbec nevyvedl z míry. Myslel si, že ji vidí všichni. „S jakou péčí mě dnes ráno Maria vyprovodila k oltáři,“ napsal svému duchovnímu vůdci. Jako by neměla, co dělat, jen myslet na mě.“
5. srpna 1959 prokázala Panna Maria Otci Piovi výjimečnou laskavost. Na zvláštní povolení od papeže přivezli helikoptérou putovní sochu Panny Marie Fatimské do San Giovanni Rotondo. Otec Pio byl už asi tři měsíce upoután na lůžko s vážnou nemocí. Proti vůli lékaře trval na tom, aby mohl vstát. Se souhlasem představeného a podepírán dvěma silnými kapucíny napůl kráčel a napůl ho nesli z pokojíku do kostela, kde se vystavené soše vzdávaly projevy úcty. Třikrát se musel Otec Pio zastavit. Nakonec se dovlekl do kostela.
„Celý dojatý v slzách bolesti a horečky,“ napsal o této scéně jistý spisovatel, „si klekl před svou Královnou, modlil se a zbožně políbil podstavec té slavné podobizny Panny Marie.“
Zůstalo mu už jen tolik sil, aby se vrátil do svého pokoje a do postele. Ve čtvrt na tři odpoledne helikoptéra odstartovala a odvážela sochu do dalších italských měst. Třikrát zakroužila nad náměstím a klášterem, přímo naproti oknu Otce Pia. Přes okno uviděl v helikoptéře sochu Panny Marie.
„Madonna mia,“ zasténal. „V den, kdys přišla do Itálie, jsem onemocněl. Teď odcházíš a necháváš mě tu takhle...“
Pilot už nabíral přímý směr, ale pojednou pocítil vnuknutí, že se musí obrátit a vrátit se ke klášteru. Sám Otec Pio nám vyprávěl, co se potom stalo: „V té chvíli jsem pocítil třes v kostech, a okamžitě jsem byl uzdravený.“ Vstal z postele a pustil se do práce, jako kdyby byl celý život zdravý. Později napsal zprávu o svém uzdravení a poslal ji představeným do Říma.
Kromě oddanosti k naší nejblahoslavenější Matce projevoval Otec Pio velkou oddanost svatému Františkovi. Mluvili jsme již o jeho oddanosti andělu strážnému. Stejně projevoval oddanost i svatému Dominikovi a svaté Kateřině ze Sieny za jejich oddanost Královně posvátného růžence.
Po celý život projevoval Otec Pio oddanost svatému Josefovi. Modlil se k němu každý den. Ale dva nebo tři měsíce před smrtí učinil Otec Pio cosi neobvyklého. Řekl, že by měl rád obraz svatého Josefa, a požádal spolubratry, aby mu ho dali na verandu. Každý den když šel žehnat zástupy z okna kúru, se na chvilku zastavil před obrazem a pomodlil se. „Nikdy jsme si v té době neuvědomili,“ řekl mi jeden z jeho spolubratří, „že se modlí k svatému Josefovi, patronu šťastné smrti.“
Otec Pio přechovával tyto vztahy oddanosti, ale nikdy je nevnucoval duchovním dětem s výjimkou oddanosti k Panně Marii a modliteb za ubohé duše v očistci.
„Po cestě před klášterem přichází více duší zemřelých než duší živých,“ řekl Otec Pio. Jeho setkání s nimi působila neskutečně. Máme však k dispozici víc než jen jeho slova o tom, že se setkal a mluvil s návštěvníky z očistce.
Otec Raffaele, který byl třicet roků spolubratrem Otce Pia v San Giovanni Rotondo, mi vyprávěl dva příběhy o Otci Piovi a dušičkách. Jednou byl Otec Pio sám na kúru a modlil se, když uslyšel v kostele nějaký lomoz. Šel se podívat, co se stalo, a zjistil, že jsou velké svíce na podstavci sochy Panny Marie polámané a leží na zemi. Socha byla tak vysoko, že nikdo nemohl dosáhnout na
svíce bez žebříku. Otec Pio se rozhlédl po kostele a všiml si tam klečícího bratra kapucína.
„Kdo jsi,“ zvolal Otec Pio.
Bratr odpověděl: „Jsem kapucínský novic z očistce a činím tu pokání za svůj hřích, ze nedostatečnou snahu...“
„No, to je opravdu krásný způsob napravovat své hříchy tím, že polámeš všechny svíce. Teď
odejdi. Zítra za tebe odsloužím mši svatou. Tak budeš vysvobozen a už se sem nebudeš muset vracet.“
Novic mu poděkoval a odešel. Otec Pio si teprve potom uvědomil, že mluvil s mrtvým novicem, a po zádech mu přeběhla husí kůže. Spěchal do kostela, vyhledal Otce Emmanuela a vyprávěl mu, co se stalo. Vrátili se do kostela a našli polámané svíce přesně tak, jak to Otec Pio popsal.
Další příhoda, o níž mi vyprávěl Otec Raffaele, se také týkala návštěvy duše z očistce. Jistého chladného listopadového dne roku 1918 navštívila klášter sestra Otce Paolina. Po večeři se k nim Otec Pio připojil v hostinském pokoji. Otec Paolino navrhnul, by se on a jeho sestra ši poklonit Nejsvětější svátosti. Otec Pio zůstal v teple u krbu.
Za chvilku usnul. Náhle se však probudil. Celý ohromený si všiml, že u krbu stojí stařec zachumlaný v kabátě a zahřívá si ruce.
Otec Pio se ho zeptal, kdo je a co tam dělá.
„Jsem z očistce,“ odpověděl muž, „a dělám pokání.“ Otec Pio mi přislíbil, že za něj ráno odslouží mši svatou a vyvedl toho muže ven z kláštera až ke stromu na náměstí.
Otec Pio se vrátil ke klášteru sám a pokoušel se vejít dovnitř. Dveře však byly zamknuté a zevnitř zavřené na závoru. Zazvonil a Otec Paolino mu otevřel. Ptal se Otce Pia, jak se dostal ven. Otec Pio mu odpověděl, že dveře nebyly zamknuté. Otec Paolino ale tvrdil, že zamknuté byly. Zůstává už jen na nás, abychom si o této příhodě učinili vlastní závěr.
Láska Otce Pia k dušičkám v očistci ho úplně pohlcovala. „Modlete se, modlete se, modlete se,“ říkal duchovním dětem. „Musíme vyprázdnit očistec. Všechny duše v očistci musí být vysvobozeny.“
Když Církev zrušila některé odpustky, Otec Pio byl celý ohromený. „Kdo bude nyní myslet na dušičky v očistci?“ zeptal se. „Hodně se za ně modlete.“
Zdá se to jako úplně zřejmé, že určití lidé, kteří zemřeli, měli dovoleno jít za Otcem Piem a požádat ho o laskavost pro své rodiny. Často ujišťoval přátele, že lidé, na které se ptají, jsou v nebi anebo ještě možná v očistci. Někdo, kdo se nikdy osobně nesetkal s Otcem Piem, by se možná takovému vyjevení i vysmál. Ale ti, kteří ho znali, si uvědomovali, že když mluvil o těchto věcech, nemluvil do větru. Celý Otcův život a jeho osobnost jim poskytovaly nepopiratelný důkaz o tom, že ví,
o čem mluví.
Duchovní děti Otce Pia, jež ho tak velice milovaly, můžeme počítat na milióny. Svědčí o tom jejich dopisy. Bratři uchovali všechny jejich dopisy a vedle kláštera postavili sklad velký jako garáž. Sklad byl nakonec úplně plný, doslova nabitý přibližně dvěma milióny dopisů z celého světa, jimiž pisatelé děkovali Otci Piovi za velké i malé projevy přízně. V roce 1968 jistý inspektor z Říma kapucínům přikázal, aby všechny dopisy zničili. Kapucíni ho poslechli.
Tato ztráta je nenahraditelná. Mezi bratry však nezavládlo žádné skutečné zděšení. Především to byl příkaz pod poslušností a kapucíni jsou pod přísahou zavázáni poslouchat všeobecně uznávanou autoritu. Hodnotu svého slavnostního slibu poslušnosti viděli v životě tohoto Mudrce, s nímž žili. Ale objem zaevidovaných dopisů se opět zvětšuje zásluhou duchovních synů a dcer Otce Pia, kteří píší do San Giovanni Rotondo a svěřují se kapucínům, jak ještě stále zakoušejí sílu modliteb Otce Pia a cítí jeho přítomnost.
Když lidé psali Otci Piovi před jeho smrtí a žádali ho, aby je přijal za své duchovní děti, on od nich žádal pouze to, aby žili křesťanským životem a zachovávali přikázání Boha a Církve.
Nyní, když je Otec Pio v nebi, si můžeme být jistí, že přijme každou osobu za stejných podmínek. Lidé, kteří ho žádají o tuto přízeň, úplně žasnou nad ochranou, jíž se jim dostává a zejména nad klidem a radostí, jež zakoušejí v duších. Není na tom nic špatného, když každý podrobuje Otce Pia této zkoušce!
Lidé nejen navštěvovali San Giovanni Rotondo a psali tam. Asi sto padesát lidí nebo rodin z celého světa Otec Pio přitahoval tak neodolatelně, že se se vším majetkem přestěhovali do San Giovanni Rotondo.
„Cítím, že je mou povinností, abych tu zůstala,“ řekla mi jistá mladá dáma u Uruguaye. „Nikdy z tohoto města neodjedu, ani jen na návštěvu domů.“
„Pro mě byl Otec Pio vším,“ pokračovala. „Celý den s ním v mysli hovořím. Potřebuji ho. Je vším. Možná by bylo všechno stejné, kdybych žila jinde. Myslím si ale, že tady je něco zvláštního, blízko jeho hrobu, blízko jeho těla. Cítím, že je mou povinností, abych tady zůstala. On mě sem přivedl, a proto bych tu měla zůstat. Díky jemu jsem byla zachráněna. Je mým patronem. Obětoval za mě vlastní krev, takže je i mým pánem. Potřebuji ho jako otce a matku kvůli jeho laskavosti.“
Když jsem roku 1971 navštívil San Giovanni Rotondo, po celém městě byly rozvěšeny nápisy: „Viva Padre Pio!“ V překladu to znamená: „Ať žije Otec Pio!“ Pokud však vezmeme v úvahu ten magnetismus, jímž tento muž ještě i dnes působí na své duchovní děti, klidně nápisy můžeme přeložit i takto: „OTEC PIO ŽIJE!“
<
|0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16|
>
|