Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - kněžská služba v San Giovanni Rotondo  [kap. 9]
.....................................................................................................................

Asi tucet kapucínů a laiků se shrklo kolem Otce Pia v klášterní zahradě, když je obveseloval jednou ze svých oblíbených anekdot. „Dva muži z nějakého zapadákova se právě dozvěděli, že někdo vynalezl vlak,“ vyprávěl jim. „Pojďme se někam svézt,“ řekl jeden z mužů svému příteli, a vešli společně na nádraží. Prodavač lístků se jich zeptal: „Kam jedete?" „Co je vám do toho?“ odpověděli podrážděně.“" Jak příběh pokračoval, Otec Pio zveličoval každý detail do epických rozměrů. „Vlak se s hukotem vřítil do tunelu a muži byli zděšení. „Kam jedeme?“ zeptal se jeden. „Myslím, že jedeme do pekla,“ odpověděl přítel. „Neboj se,“ pokračoval společník. „Máme lístky na okružní jízdu!““ Člověk, který měl vidění Ježíše a Marie a který měl na těle stigmata Ježíše Krista, by byl zřejmě tou poslední osobou, u níž byste očekávali, že bude vyprávět vtipy. Kdyby se lidé mohli dozvědět víc o tom, jaký měl Otec Pio smysl pro humor, možná by křesťanská ctnost jeho radosti pozměnila hollywoodskou představu o františkánovi, jejž tam pokládají za dobráckého ňoumu s mnišskou kutnou a kapucí, s rukama v rukávech, se sklopenýma očima a pochmurného jako mrtvola. Jistá vznešeně působící dáma navštívila San Giovanni Rotondo a dychtivě se toužila setkat s Otcem Piem. Naléhala na bratra Modestina, aby jí v tom pomohl. Navrhnul jí, aby počkala v chodbě kláštera mezi kostelem a klášterem. Když Otec Pio prošel kolem ní, nepoznala ho. „Kde je svatý Otec?“ zeptala se. Otec Pio si zahrál s jejími slovy a odpověděl: „Svatý Otec je v Římě.“ „Ne,“ nedala se odradit, „myslím svatého Otce tady.“ „Ano, vím, ale Svatý Otec je v Římě,“ zopakoval Otec Pio, jak s ní kráčel chodbou k hlavní kanceláři. „Moc mě to mrzí,“ řekla, „ale myslela jsem si, že bych se s ním mohla setkat tady.“ Žena i světec se potom odebrali každý svou cestou. „Otec Pio nejenže měl smysl pro humor,“ dosvědčil jeden z jeho spolubratrů, „ale měl tento smysl velmi vytříbený. Nazval bych ho důvtipem. Byl veselý, vždy žertoval a přitom nebyl neslušný. Nikdy nebyl neslušný.“ Jednou navštívila Otce Pia elegantně oblečená dáma. Její plisované šaty a klobouk s květy ostře kontrastovaly s nápadnou jednoduchostí italských žen ze San Giovanni Rotonda. „Otče,“ řekla, „dnes mi je šedesát roků. Řekněte mi něco pěkného.“ Otec Pio potlačil úsměv, naklonil se k ní a zašeptal: „Smrt je blízko.“ Před několika roky jedna paní ze Sant Paul ve státě Minnesota řekla Otci Piovi, že se její matka narodila nedaleko Pietrelciny, rodiště Otce Pia. Otec Pio jí buď nerozuměl anebo jednoduše hned nasadil šibalský tón, ale tvářil se, že to pochopil tak, jako se ne matka, ale ta paní narodila v Pietrelcině. „Ano, vím,“ zasmál se, „slyšel jsem vás vřískat, když jste přišla na svět.“ Jednou se skupina asi třiceti mužů natlačila do malé kanceláře a nervózně čekala na Otce Pia. Z jejich rozhovoru bylo cítit neklid a rozpaky. „Kdo bude mluvit první?“ - „Co mám říkat?“ - „Co máme udělat?“ - „Mám mu políbit ruku?“ - „Ty představíš celou skupinu.“ - „ne, ty nás představíš.“ Nadešel okamžik pravdy. Otec Pio prudce otevřel dveře a zastavil se před nimi, upírajíc na ně pohled. Jako vojáci v Getsemanské zahradě tak tam stáli jako vrostlí do země, celí očarovaní, neschopní pohnout se ani vyřknout jediné slovo. Se širokým šibalským úsměvem Otec Pio řekl: „Buon appetito - Dobrou chuť!“ a zavřel jim dveře před nosem. Když se dveře zavřeli, očarování pominulo. Vypukl zmatek, protože se jeden druhého začali vyptávat: „Co se stalo? Proč jsme se nemohli pohnout? Proč jsi něco neřekl? Proč tys něco neřekl?“ Virgillo Volpe je vynikající mladý italský zpěvák a komik. Když odešel z rodné Ameriky, nabízeli mu přitažlivou kariéru v diplomatickém sboru Spojených států. Na radu Otce Pia se namísto toho vybral působení v oblasti zábavy. Virgillo se zeptal Otce Pia, jestli si má ponechat své pravé jméno nebo používat nějaké umělecké. Otec Pio mu s potlačovanou ironií v hlase navrhnul: „Co kdybys přijal jméno Francesco Forgione?“ Vzápětí ho však musel ujistit: „Jen jsem žertoval.“ Humor Otce Pia nebyl humorem z nějaké filmové komedie. Nedělal to pro potlesk diváků. Jeho humor byl vroubený duchaplností, ale vždy ho vyvažovala taktnost a láska k bližnímu. Když měl někdo špatný den, Otec Pio měl pro něj speciální, drobný žertík. Vyslechl si návštěvníka, ale když mu ten vyprávěl jen běžné věci, Otec Pio po chvíli řekl: „Oukej, to stačí!“ Nemusel mu vysvětlovat, že je unavený, že má velké bolesti, že se mu nesmírně těžko dýchá a že jedinou útěchu nachází v tom, že se modlí růženec. Jednou na Velký pátek po bohoslužebných obřadech ukázal, jakou má vyrovnanou povahu. Ve svaté liturgii se právě připomínala zrada, utrpení a smrt Ježíše na kříži. Po skončení obřadů byli ještě všichni účastníci v zákristii. Vládla tam slavnostní a vážná atmosféra. Všichni mlčeli. A právě Otec Pio přerušil napětí tím, že navázal rozhovor a začal téměř lehkomyslně žertovat. Smysl pro humor byl pro Otce Pia solí jeho kněžského úřadu v San Giovanni. Určitěje ho možné použít jako jedno z měřítek jeho svatosti. „Ten člověk trpěl tak velmi,“ řekl mi jeden z jeho spolubratří, „že kdyby nebyl měl smysl pro humor, byl by trpěl mánio-depresivní psychózou.“ Je těžké vtěsnat padesátiletou nepřetržitou kněžskou službu Otce Pia do několika stránek knihy. I amatérský badatel by lehce napsal celou sérii knih o jeho životě v modlitbách, o životě modlitby, který pěstoval ve svých duchovních dětech, a o jeho pozoruhodných sociálních počinech. V této knize popíšeme jeho běžnou každodenní činnost. Uvidíme Otce Pia při práci ve zpovědnici a mimo ni, jak vede své stádce oveček prostřednictvím téměř zázračných vědomostí, jež ho přivedly k poznání jejich životních příběhů, i když se s nimi nikdy předtím nesetkal. Je těžké určit, kdy den Otce Pia začínal a kdy končil. Začínal někdy mezi půlnocí a třetí hodinou ranní. Když spal dobře, což se stávalo zřídkakdy, spal celkem dvě až tři hodiny. Nejčastěji byly jeho noci úplně bezesné. Když se mu podařilo usnout, spánek mu vždy něco narušilo, nikdy ho neměl úplně klidný. Tento téměř absolutní nedostatek spánku udivoval lékaře. Snáze by si dovedli vysvětlit zázrak než pochopit, že Otec Pio může žít a pracovat bez osvěžujícího spánku. „Pro Otce Pia byl spánek, pokud se to vůbec dá nazvat spánkem, směsí vzdechů a vzývání: „Ježíši můj, moje Matko Maria, obětuji vám sténání své ubohé duše.““ Doktor William Sanguinetti byl až do své smrti roku 1954 osobním lékařem Otce Pia. Jednoho dne si tento lékař všiml, jak hrbolatá je Otcova postel. „Koupím vám novou postel,“ prohlásil lékař. „Jste tak bohatý?“ zeptal se Otec Pio. „Ne, nejsem bohatý,“ odpověděl lékař, „ale mohu si snad dovolit koupit vám novou postel. Proč se ptáte, jestli jsem bohatý?“ Otec Pio zřejmě s trochu šibalským podtónem odpověděl: „Nuže, víte, že všichni kapucíni žijí stejně skromným životem, a když mně koupíte pohodlnější postel, budete muset učinit to samé pro čtrnáct tisíc kapucínů v celé řeholi.“ Rozhodnutí, jestli koupit jednu nebo čtrnáct tisíc postelí, nezáviselo na Otci Piovi, ale na lékaři Sanguinettim a na představeném Otce Pia. Pio dostal novou postel sám a používal ji proto, že mu jeho představený řekl, aby tak činil. Otcova místnost s rozměry dva a půl krát tři metry, typická pro životní podmínky v klášteře, sloužila jako ložnice i pracovna. Na stolu byla malá lampa, obraz Panny Marie, obraz rodičů a papeže. Ze svého jemně čalouněného křesla viděl obraz papeže. Dbal na to, aby měl stínidlo lampy nastavené tak, že paprsek světla dopadal přesněna obraz. Jeho den začínal modlitbou za papeže. Mnoho roků sloužil Otec Pio mši svatou ve čtyři ráno. Spolubratři se ho marně pokoušeli přemluvit, aby začátek posunul na půl pátou nebo na pátou hodinu. Později, když byl starší, přece jen změnil začátek mše svaté na pátou hodinu. Po mši svaté a díkůvzdání po ní šel Otec Pio na snídani, která se skládala z jediného šálku kávy - a ani tu někdy nedopil. V mladších letech života nezkonzumoval při snídani ani tolik. Když ho nutili, aby snědl vajíčko, vždy z toho byla hádka. Vliv jeho osobnosti se nejvíce projevoval ve zpovědnici. Začínal zpovídat krátce po mši svaté a pokračoval až do poledne. Jeho zpovědnice pro ženy byla ve starém kostele. Muži se mu zpovídali v zákristii tak, že si klekli vedle něho. K zpovědi k němu chodilo tolik lidí, že v lednu 1950 začali kapucíni vydávat očíslované lístky. Průměrně bylo třeba čekat deset dní. Když mu bylo sedmdesát osm, stále ještě zpovídal padesát lidí denně. Jedna paní ze Solerna nyní žijící v San Giovanni Rotondo mi řekla, že chodila k Otci Piovi ke zpovědi dvacet roků. „Poprvé jsem přišla proto, že jsem se doslechla o kapucínském knězi se stigmaty, a pak jsem k němu chodila stále, jakoby odjakživa, velmi, velmi často. Je to ze Solerna jen tři a půl hodiny!“ Otec Pio zpravidla zpovídal pouze italsky. Když se nějaký kněz nebo biskup pokoušel vyzpovídat se latinsky, ostře ho odmítl slovy: „Běžte k jinému knězi.“ výjimky v takových případech byly řídké. Spolubratrům kapucínům vymlouval, aby chodili ke zpovědi k němu. „Máte své vlastní duchovní vůdce,“ říkal jim. „Nechte mě zpovídat tyto lidi. Neubírejte mi můj čas.“ Otec Pio nedělal žádný rozdíl v tom, z čeho se mu někdo přišel vyzpovídat. Když měl kajícník v úmyslu upřímně se vyzpovídat, Otec Pio byl jako beránek. Obchodníci a lékaři, kněží i laikové, Američani z jižní i severní Ameriky, Italové, Němci, Irové i Australané, všichni mi říkali to samé, jako by se byli na svých postřezích navzájem dohodli. Když však kajícník nebyl upřímný před Bohem, když se pokoušel pouze mechanicky odrecitovat své hříchy bez upřímného úmyslu polepšit se, Otec Pio byl stejně nemilosrdný jako Ježíš vůči farizeům. „Běž odsud!“ zahřměl na provinilce. Dovedl číst v kajícníkově duši. Věděl, zda je konkrétní osoba připravena přijmout rozhřešení anebo zda ji k němu přivedla jen čirá zvědavost. V několika případech řekl kněžím, aby odešli ze zpovědnice, protože jsou sportovně oblečení. I když mu ani slůvkem nenaznačili, kdo jsou, on věděl, že jsou kněžími. „Oblečte si hábit, vraťte se sem, a pak vás vyzpovídám,“ řekl jim. Jistý mladík, kterého Otec Pio vůbec neznal, mi v New Yorku vyprávěl, že už několik roků žije s přítelkyní. Nazvěme ho Charlie. I když se chlubil tím, že je katolík, vůbec se nestaral o to, aby změnil svůj život. Jeho matka, na druhou stranu, byla velmi zbožná a oddaná Otci Piovi. Chtěla se u něho vyzpovídat, a tak požádala Charlieho, aby ji vzal do Itálie. Přijeli do San Giovanni Rotondo a za týden přišla řada na jejich pořadové číslo. Matčina zpověď proběhla navenek celkem klidně. Potom se zkusil vyzpovídat Charlie. Dřív než stačil otevřít ústa, Otec Pio na něj vykřikl: „Ven odsud!“ „Chci jít ke zpovědi,“ řekl mladík prosebně. „Řekl jsem ti, abys šel ven!“ opakoval Otec Pio ještě přísněji. Charlie byl jako omráčený, neboť nepochopil, proč ho Otec Pio takto odvrhnul. Vyšel ze zpovědnice, ale nedal se jen tak lehce odradit. Už předtím slyšel, že se muži někdy zpovídají v Otcověklášterním pokojíku, a tak požádal představeného, zda by to mohl udělat i on. Představený souhlasil a ukázal mu, kde má počkat na Otce Pia. Otec Pio kolem něho přešel, ale nijak nedal najevo, že by ho poznal. Charles se pustil za ním, ale Otec Pio vešel do své místnosti a před nosem mu zavřel dveře. Charlie se postavil ke dveřím, rozhodnutý, že nepustí Otce Pia ven z pokoje, dokud ho nevyzpovídá. Dveře se otevřely a Otec Pio jej znovu odmítl. „Přijel jsem takový kus cesty ze Spojených států, abych se vyzpovídal,“ protestoval Charlie, jdouce za Otcem Piem po chodbě. „Proč mě nechcete vyzpovídat?“ Otec Pio se otočil, zamračil se na něj a řekl: „Až budeš ochotný se pořádně vyzpovídat, přijď ještě jednou, a já tě vyslechnu.“ Po těchto slovech Otce Pia mladíka dva roky hryzalo svědomí. Nakonec mu ta slova pronikla do hloubi duše a v jeho srdci se odehrála velká změna. Vrátil se do San Giovanni Rotondo a týden čekal v řadě na zpověďu Otce Pia. Dřív než Charlie otevřel ústa, promluvil k němu Otec Pio, ale tentokrát už klidněji než předtím. „Finalmente!“ řekl. „Konečně! Čekal jsem na tebe dva roky.“ Otec Pio si vyslechl jeho zpověď a dal mu rozhřešení. Jistý muž, který vyrůstal s Otcem Piem jako chlapec v Pietrelcině, mi řekl: „Nemohl jsem toho člověka ošidit. Dovedl vám číst v duši až úplně do dna.“ Jednou přišel za Otcem Piem jistý lékař z Milána a chtěl se u něho vyzpovídat. Otec Pio ho odmítl ještě dřív, než se ozval. „Jdi pryč, ty prase!“ Lékař byl zuřivostí celý bez sebe. Udal Otce Pia jeho představenému a žádal, aby ho pokáral. Představený věděl, že čas postaví tuto příhodu do úplně jiného světla. Za dva roky se ten lékař vrátil, tentokrát už připravený přijmout rozhřešení. Přiznal, že Otec Pio byl jako „beránek“. Potom se představenému omluvil: „Otec Pio trýznil mé svědomí. Nedopřál mi ani chvíli oddechu.“ Po této zpovědi se stal lékař jedním z nejneochvějnějších stoupenců Otce Pia. Mimo zpovědnici však Otec Pio nebyl vždycky „beránkem“. Jednou se v San Giovanni Rotondo shromáždil mimořádně velký a hlučný zástup. Jeden kněz a jeden bratr se pokoušeli převézt Otce Pia mezi lidmi v invalidním vozíku. Spolubratr tlačil vozík, prodíral se zástupem a křičel, ale lidé jim nechtěli uvolnit cestu. Otec Pio začal křičet: „Nechte mě projet!“ Pomalu se začali posouvat dopředu. „Nerozhněvejte Otce Pia,“ poprosil lidi Otec Alessio. Když konečně projeli skrz zástup, Otec Pio poznamenal: „Netrapte se. Ve svém nitru se nezlobím. Křičel jsem, ale srdce se mi smálo.“ Jeho srdce se zřejmě tolik nesmálo, když se kolem něj pohyboval ten dav. Přemohl ho smrtelný strach, že ho nějaký ctitel s dobrým úmyslem uchopí za ruce, aby mu je zlíbal nebo jimi potřásl. Také fanatici se často pokoušeli odstřihnout si kousek z jeho hábitu. Při jedné příležitosti nějaký návštěvník z přehnané horlivosti chytil Otce Pia za ruku a chtěl mu ji políbit. Otec se na něj zlostně zamračil a ruku si odtáhl. „Co jsem udělal?“ zeptal se ten muž celý ohromený. „Co si vlastně myslíš?“ ohradil se Otec. „To přece nejsou ozdoby.“ Potom své františkánské spolubratry ujistil: „Netrapte se. Já se uvnitř nehněvám. Když se občas doopravdy rozzlobím, není to kvůli takovým lidem, jako je on.“ Příběh jeho setkání s doktorem Eziem Saltamerendou, ředitelem Bioterapeutického institutu v Janově, je názorným příkladem toho, jak zacházel s lidmi. Saltamerenda byl jako chlapec velmi tvrdohlavý. V devíti letech ztratil víru. Ve čtrnácti prohlásil, že Boha nepotřebuje. Čítával Bibli, ale jen proto, aby ji použil jako podklad pro svůj ateizmus. Byl „pohanem beze zbytku“. Bůh neexistuje, přesvědčoval sám sebe. Pokud Bůh vůbec existuje, tak jen pro slabochy a hlupáky. Jednou se cestou do Říma zastavil u přítele. Ten přítel byl duchovním synem Otce Pia. Na stolku měl obrázek tohoto kapucína. Saltamerendovo hrdlo pojednou dostalo křeč. Nemohl ze sebe vydat ani slovo, a tak odjel domů. Později se vydal na cestu do Říma, jak původně plánoval. Ale druhý den uslyšel vnitřní hlas, který na něj naléhal, aby se vrátil do San Giovanni Rotondo. Vrátil se a třikrát zakusil to samé sevření hrdla. Jako v transu kráčel Saltamerenda ke klášteru a půldruhé hodiny čekal, než se Otec Pio vrátí do zpovědnice. Když Otec Pio přišel, Saltamerenda si jen klekl a požádal ho o požehnání pro svého nemocného příbuzného. Víc neměl co říci. Pokusil se vstát, ale cítil se jako přikovaný k zemi. Pojednou ho hlas Otce Pia vrhnul zpátky do skutečnosti. „Řekni mi, synu, myslíš ty vůbec na svou ubohou duši?“ „Pravdaže, Otče,“ odpověděl Saltamerenda, „jinak bych nemohl žít.“ „A co je cílem života?“ Saltamerenda, celý zmatený, se zmohl pouze na takovouto odpověď: „Rozmnožování živočišných druhů.“ „Ty nešťastníku,“ odsekl Otec Pio, „copak nevidíš, že se ti každým okamžikem ničí duše?“ Položil mu ruku na ústa a řekl: „Běž!“ Saltamerenda odešel, ale dotyk knězovy ruky na ústech v něm zanechal hluboký, rušivý dojem. Cítil povinnost vrátit se k Otci Piovi. Tentokrát se skryl ve skupině mužů. „Janovane,“ zavolal na něj Otec Pio, „máš špinavou tvář. Žiješ blízko moře, ale neumíš se umýt. Jsi velkou lodí bez kapitána.“ Saltamerenda zůstal tak zmatený jako ještě nikdy v životě a pokusil se kleknout si, ale Otec Pio ho poslal znovu pryč. Potloukal se po polích a cítil se jako zbitý pes. V duši však neuměl vzdorovat Otcovu volání, jež ho neustále pronásledovalo. Opět se vrátil do San Giovanni Rotondo. Otec Francesco ho zavedl do pokoje Otce Pia. Když vcházeli dovnitř, chodbu zalila vůně fialek. „Co chceš?“ obořil se na něj Otec Pio. „Neobírej mě o čas. Běž dolů, tam tě vyzpovídám.“ Janovan poslechl. Saltamerenda ve zpovědnici křečovitě vzlykal. Když se začal zpovídat, Otec Pio mu pomáhal tím, že mu připomínal všechny hříchy, jeden za druhým, hříchy celého jeho života, tajné hříchy a hříchy, na něž zapomněl. Toho večera Saltamerendu vyděsily záhadné zvuky v jeho pokoji. Slyšel hlasité klepání na stěny místnosti, na okna a na dveře. V duchu požádal Otce Pia o pomoc, a v pokoji zavládlo ticho naplněné Otcovou charismatickou vůní. Kajícníci se ve zpovědnici často dostali s Otcem Piem do konfliktu. V souboji s jeho nekom-romisními zásadami pravda tahali za kratší konec. Později často vykonali veřejnou zpověď, hrdí na to, že v Otci Piovi rozeznali zázračného dělníka z Boží milosti. Jednou takovou osobou byl Federico Abresch. „Když jsem šel poprvé navštívit Otce Pia,“ napsal, „pouze krátce předtím jsem konvertoval z luteránství, ale důvody mého obrácení byly čistě sociální. Neměl jsem víru. Žil jsem pouze v iluzi, že mám víru... Okouzlovalo mě všechno okultní a záhadné. Jistý přítel mě přivedl ke spiritismu, ale brzy mě tato všeobsažná záhrobní poselství unavovala, a dychtivě jsem se vrhnul na pole okultismu a magie. Potkal jsem jistého muže, který prohlašoval, že vlastní jedinou pravdu, theosofii. Stal jsem se jeho žákem a nashromáždil jsem knihy s přitažlivými a nevídanými názvy. S velkou sebejistotou jsem vypouštěl z úst taková slova jako reinkarnace, logos, Brahma a Maja, a stále jsem očekával, že se nepochybně brzy musí stát něco nového a velikého. Ani pořádně nevím, proč, ale myslím si, že když jsem se z času na čas účastnil na svátostech, konal jsem to především z toho důvodu, abych upokojil svou ženu. A právě v takovém duševním stavu jsem se poprvé doslechl o tom kapucínském Otci, který prý zaživa snášel ukřižování a konal zázraky. Naplňovala mne zvědavost ... a rozhodl jsem se, že se půjdu přesvědčit na vlastní oči. Šel jsem k Otci Piovi ke zpovědi a on mi dal hned najevo, že jsem v předchozích zpovědích vynechal některé smrtelné hříchy. Zeptal se mě, jestli jsem žil v dobré víře. Odpověděl jsem, že zpověď pokládám za dobrou instituci ze sociálního a výchovného hlediska, ale že vůbec nevěřím v božskost svátosti. Potom, hluboce dojatý tím, co jsem viděl, jsem dodal: „Nyní, Otče, už skutečně věřím.“ Jako kdyby pociťoval velkou bolest, Otec Pio řekl: „Všechny představy, kterés měl, byly bludy. Všechna tvá svatá přijímání byla svatokrádežná. Musíš přistoupit ke generální zpovědi. Zpytuj si svědomí a zkus se rozpomenout, kdy ses naposledy upřímně vyzpovídal. Ježíš byl k tobě milosrdnější než k Jidášovi.“ Pozvedl pohled nad moji hlavu a nahlas řekl: „Ať je pochválen Ježíš a Maria,“ a šel do kostela zpovídat ženy. Já jsem zatím zůstal v zákristii nesmírně dojatý a otřesený. Hlava se mi točila a nemohl jsem se soustředit. Znovu a znovu se mi v uších ozývala slova: „Zkus se rozpomenout, kdy ses naposledy upřímně vyzpovídal“. Váhal jsem, ale nakonec jsem se odhodlal k tomuto rozhodnutí: Řeknu mu, že jsem byl protestant, že jsem byl podmínečně pokřtěn. Skrze tuto svátost byly vymazány všechny hříchy mého předcházejícího života; ale i tak, pro pokoj mysli jsem si chtěl zrevidovat celý uplynulý život od dětství. Když jsem se vrátil, abych se vyzpovídal, Otec opakoval otázku: „Tak kdy ses naposledy pořádně vyzpovídal?“ Odpověděl jsem: „Otče, byl jsem vlastně...“ V tom mě Otec přerušil a řekl: „Ano, pořádně ses vyzpovídal, když ses vracel ze svatební cesty. Všechno ostatní vynech a začni odsud.“ Byl jsem úplněohromený, překvapený zjištěním, že jsem přišel do styku s nadpřirozenými jevy. Otec mi nedopřál čas na rozmýšlení. Zatajil, že zná celou mou minulost tím, že kladl otázky. Přesně a jasně vyjmenoval všechny mé nedostatky, ba dokonce připomenul i to, kolikrát jsem vynechal mši svatou. Když přesně uvedl všechny mé smrtelné hříchy, velmi působivými slovy mi dal najevo, jak vážný je můj stav. Tónem, na který nikdy nezapomenu, dodal: „Zpíval jsi hymnu Satanovi, ale Ježíš ve Své nesmírné lásce si kvůli tobě zlomil vaz.“ Potom mi udělil pokání a dal mi rozhřešení. To rozhřešení ve mně vyvolalo pocit, jako bych se dusil. Později mi však způsobilo takovou radost a lehkost, že jsem se vrátil do vesnice s dalšími poutníky a choval se jako hlučné dítě. Jednoduše bylo nemožné, aby Otec věděl, že jsem byl na svatební cestě a že zpověď, kterou jsem vykonal po návratu, byla skutečně pořádná. Opravdu se to stalo přesně tak, jak řekl. Druhý den po návratu ze svatební cesty mi manželka řekla, abychom šli oba ke svátosti, a já jsem jejímu přání vyhověl. Šel jsem potom ke zpovědi k tomu samému knězi, který mě uvedl do katolické Církve. Věděl, že jsem nováček nezvyklý na tyto věci, a pomohl mi otázkami. Proto jsem se pořádně vyzpovídal. Nyní se ptám sám sebe: Kdo jiný by mohl o tomto všem vědět, když ne Otec Pio, který má dar číst naše nejintimnější myšlenky a dovede dokonale prozkoumat naše svědomí? Pouze na základě tohoto daru mě mohl přivést k tomu, abych se začal zpovídat od doby, již sám určil, a ne od doby, kterou jsem si zvolil já. Od začátku jsem byl úplně vyvedený z míry tím, že jsem slyšel věci, na které jsem již zapomněl, a byl schopný rekonstruovat minulost tím, že jsem se detailně rozpomínal na všechny podrobnosti, jež mi Otec Pio s takovou přesností popsal. Kritici a pochybovači nemohou říci, že je to otázka přenášení myšlenek, protože - jak už jsem řekl - měl jsem v úmyslu začít zpověď už od svého dětství.“ Pouze když Otec Pio nemohl zastihnout lidi soukromě ve zpovědnici, zaútočil na ně na veřejnosti. Jednou navštívil San Giovanni Rotondo jistý muž se svou ženou. Přijel tam s úmyslem ji zabít. Celý plán měl připravený a chystal se ho uskutečnit na zpáteční cestě. Manželčino auto měla postihnout „nehoda“ v jedné ze zatáček na horské silnici. Otec Pio se otočil a ukázal na něj: „Vrahu!“ zvolal nahlas před lidmi. „Co tady děláš?“ Muž se začervenal a utekl, ale ještě ten den odpoledne se vrátil, aby se vyzpovídal. V méně drastickém, ale stejně surovém případě navštívil Otce Pia jistý muž z Milána, jen tak, ze zvědavosti. Čekal na chodbě mezi klášterem a kostelem, až půjde Otec Pio kolem. „Co chceš?“ zeptal se Otec Pio. „Chci se setkat s Otcem Piem,“ odvětil ten muž, který ho nepoznal. „Musíš odejít, protože jsi špinavý (sporco),“ pokračoval Otec Pio. „Já jsem Otec Pio a ty jsi velmi špinavý.“ Návštěvníka to vrcholně rozčílilo. „Slyšel jsem, že Otec Pio je svatý,“ řekl, „ale vidím, že Otec Pio je grobián.“ „Musíš odejít, aby ses připravil na smrt,“ odpověděl mu Otec, nedbaje na kritická slova. Muž odešel nesmířený. Ale ta troufalá prorocká hrozba smrtí pro něj nabyla speciální význam o tři měsíce později, když na svém krku objevil nádor. Jeho lékař trval na tom, aby ho operovali. Muž se vrátil do San Giovanni Rotondo, zhrozený a pokorný. Otec Pio ho objal jako celoživotního přítele a povzbudil ho slovy: „Není třeba operovat. Lékař se tě nesmí ani dotknout.“ Rakovina se ani nezlepšila ani nezhoršila. Po osmi letech lékař ještě stále očekával, že může každou chvíli zemřít. „Postihl mě zázrak,“ vychloubal se ten muž. „Bylo to mé obrácení. Otec Pio mi vrátil víru.“ Na druhém konci Itálie, na Sicílii, průvodčí ve vlaku z Palerma přerušil obchůzku mezi cestujícími a vyprávěl mi, jak Otec Pio přivedl jeho přítele nazpět ke katolické víře. Jeho přítel Antonio byl militantním komunistou v Miláně. Neviděl jako nic neslučitelného v tom, že se prohlašoval za katolíka a zároveň za komunistu. Slyšel o tom divném „mnichovi“ v San Giovanni Rotondo, jemuž krvácejí ruce, a tak se s přítelem průvodčím rozhodli ho navštívit. Stáli na okraji zástupu, který stále Otce Pia obklopoval. Pojednou Otec Pio vykřikl: „Antonio! Pojď sem!“ Antonio, kterého Otec Pio nikdy v životě neviděl, přišel k němu. „Jak se můžeš zároveň nazývat katolíkem i komunistou?“ zeptal se Otec Pio vyzývavě. „Musíš si vybrat. Buď jedno nebo druhé, ale nemůžeš být oboje.“ Toto veřejné odhalení jeho duše přimělo Antonia k tomu, aby zavrhnul komunismus a vrátil se ke katolické víře. Jednoho dne navštívila Otce Pia matka s pěti dospívajícími dětmi. Rimini, jejich domovské městečko, je světáckým místem a jednoduchost a chudoba San Giovanni Rotondo ostře kontrastovala se vším, co tato rodina v životě zakusila. Jedno z děvčat, asi devatenáctileté, šlo ke zpovědi k Otci Piovi. Uprostřed zpovědi jí Otec Pio řekl: „Cretina! Hlupačko!“ Ze zpovědnice vyšla velmi rozladěná a lidem, kteří tam byli s ní, řekla: „To je strašné. Jak mi to mohl udělat? Vrátím se a řeknu mu, co si o něm myslím!“ Naléhali na ni, aby nechodila, ale aby vyhledala nějakého jiného kněze. „Ne, ne,“ trvala na svém. „Půjdu za ním a řeknu mu, co si myslím, protože je to od něho otřesné, když něco takového řekne komukoli.“ Vrátila se do zpovědnice a řekla mu svůj názor. Otec Pio jí odpověděl něžným hlasem. „Ach,“ řekl, „myslel jsem si, že dovedeš pochopit žert.“ Okamžitěto pochopila a uklidnila se. Když jí Otec Pio dal rozhřešení, vyšla před zpovědnici, klekla si a čekala na jeho požehnání. Otec Pio se na ni podíval, ušklíbl se a řekl: „Je ti vidět na tváři, že jsi inteligentní děvče. Víš, co udělám? Třikrát ti řeknu: Cretina, cretina, cretina!“ Tentokrát byla úplně vzrušená, když slyšela ta slova z jeho úst. Uvědomila si, že k ní mluví jako přítel, a odtehdy ho vroucněmilovala. Prudké reakce Otce Pia bývaly obvykle úmyslné. Sloužily určitému cíli. Jeden muž z Pietrelciny, který nyní žije v Jamaica Estates ve státě New York, mi řekl: „I když byl Otec Pio hrubý, a znám mnoho lidí, kteří to s ním zažili, všichni nakonec ocenili způsob, jakým s nimi rozmlouval. I když k nim byl hrubý, nakonec v hloubi duše pochopili, že udělali něco zlého. Potom mu byli vděční, a tím více ho měli rádi. Tak jako já. Když se se mnou bavil, nejednou jsem zjistil, že něco není úplně tak, jak jsem o tom mluvil. A on mi říkal pravdu. Měl jsem z toho dobrý pocit, takže v budoucnu jsem si už dával pozor. Přinutil vás přemýšlet. Postupně jsem o sobě všelicos zjistil.“ Cleonice Morcaldiová, rodačka ze San Giovanni Rotondo a sestra bývalého starosty, mi řekla: „Tolik lidí sem chodilo ke zpovědi a Otec Pio je posílal pryč. Sužoval je výčitkami svědomí a zároveň je následoval svými modlitbami a svým utrpením. Nakonec se vrátili jako velcí kajícníci. Nikdy neztratil ani jedinou duši, již mu Bůh poslal. Věděl, jak vejít lidem do srdce. Mnozí kněží dnes dávají rozhřešení takto: „Dobře tedy, už to víc nedějte,“ a ty samé hříchy se páchají znovu a znovu. Ale skutečné dítě Otce Pia je zcela polepšené. Otec Pio byl druhý Ježíš. „Znám vás zevnitř i zvenku, tak jako se poznáváte v zrcadle,“ řekl mi. Proto si nebral před ústa servítky. Neznal žádné kompromisy. Když však šlo o chudé a trpící, rozdával lásku a něhu jako Ježíš.“ Otec Pio byl velmi přísný tehdy, když kajícníci nebyli při zpovědi upřímní. A také tehdy, když lidé přišli ke zpovědi jen ze zvědavosti anebo proto, že to bylo něco, „co je třeba udělat“. Poslal je ven ze zpovědnice bez ohledu na jejich postavení. „Vyhodil i biskupy,“ řekli mi jeho spolubratři, jako by nemohli uvěřit tomu, čeho byli svědky. Otec Angelico mi řekl: „Pro Otce Pia jsou všichni lidé sobě rovní. Nedělal rozdíl mezi honákem velbloudů a princem.“ Jednou přivedl Otec Angelico k Otci Piovi manželský pár, aby udělil požehnání jim a jejich dětem. Tři ze synů byli ve vězení za vloupání. Otec Pio rodiče téměř napadl. „Absolutně vám odmítám požehnat!“ Otec Angelico na něj naléhal, ale Otec Pio odmítal. „Když vaše děti vyrostly, nepřitáhli jste opratě.“ řekl užaslým rodičům, „tak nepřicházejte za mnou nyní, když jsou ve vězení a nežádejte mě o požehnání.“ Někteří lidé si mysleli, že Otec Pio zná všechno. Je jasné, že nebyl vševědoucí. To, co věděl, věděl skrze svůj život v Bohu. „Náš Pán mi připomíná jen ty věci, které chce, abych si zapamatoval,“ vysvětloval. „Někdy mě Bůh seznámí s lidmi, o nichž jsem nikdy neslyšel, a to jen z jediného důvodu - abych se za ně modlil. V takových případech Bůh vždy splní mé prosby. Na druhé straně, když Pán nechce splnit mé prosby, nechá mě zapomenout modlit se za ně, i když jsem to chtěl učinit s tím nejlepším a nejpevnějším úmyslem.“ Otec Pio nepomáhal vždy lidem tím, že jim dal to, co chtěli, i když věděl, že se stane něco tragického. Nebyl výrobcem zázraků z povolání, jako jím nebyl ani Ježíš. Jednou ho navštívil Otec Teofilo a doporučoval mu jistou ženu, která měla rakovinu. Otec Teofilo na něj zřejmě naléhal, aby učinil zázrak. Otec Pio jej náhle přerušil a ostře řekl: „Ach, přestaň s tím! Raději bys měl myslet na vlastní život. Visí ti doslova na vlásku.“ Za necelé dva měsíce Otec Teofilo, ztělesněné zdraví, zemřel. Jindy se u Otce Pia zastavil Otec Dionisio, aby se s ním rozloučil. Byl to novokněz a odjížděl do Benátek, kde měl pokračovat ve studiích. „Studium! Studium!“ zamrmlal Otec Pio. „Namísto toho mysli radši na smrt, neboť když přijde...“ Hlas mu ztichl. Otec Pellegrino, který v té době Otci Piovi asistoval, mu to vyčítal: „Jak jste se mohl takto rozloučit s Otcem Dionisiem!“ Otec Pio mu neodpověděl. Pouze se na něho zamyšleně podíval a pokrčil rameny, jako kdyby řekl: „Nedá se nic dělat.“ Za dvaadvacet dní ten novokněz zemřel. Většinou bylo Piovo poznání budoucích událostí šťastnou předzvěstí nebo alespoň vrhlo radostný paprsek světla na pochmurnou scénu. V lednu roku 1936 ho v jeho pokoji navštívili tři laici. Otec Pio si pojednou klekl a požádal je, aby se pomodlili „za duši, jež se každou chvíli zjeví před soudnou stolicí Boží“. Všichni si klekli a modlili se. Když vstali, Otec Pio se zeptal: „Víte, za koho jsme se modlili?“ „Ne,“ odpověděli. „Modlili jsme se jen na váš úmysl.“ „Byla to modlitba za anglického krále,“ řekl Otec Pio rozhodně. Jeden z těch tří návštěvníků, doktor Sanguinetti, poznamenal: „Ale, Otče, vždyť právě dnes jsem četl v novinách, že král má jen lehkou chřipku a že jeho stav není vážný.“ „Je to tak, jak jsem řekl,“ trval na svém Otec Pio. Kolem půlnoci slyšel Otec Aurelio klepání na dveře. Stál před ním Otec Pio a řekl: „Modlete se za duši, která se má v této chvíli zjevit před soudnou stolicí Boží. Je to anglický král.“ Oba Otcové se spolu chvíli modlili. Druhý den odpoledne přinesly noviny zprávu o králově smrti přesně v tu dobu, kdy byl Otec Pio v pokoji Otce Aurelia. Nebylo neobvyklé, že se lidé dorozumívali s Otcem Piem duševní telepatií (nechceme na tomto místě vnucovat nějaké nadpřirozené vysvětlení). Například, když Otce navštívila jistá matka z Bologně s pěti dětmi, poprosila ho, aby je přijal za své duchovní děti. Od toho dne se každý den modlila: „Otče Pio, dávej pozor na moje děti. Ochraňujte je a žehnejte jim.“ Konečně se jim naskytla možnost vrátit se do San Giovanni Rotondo. Matka ho naléhavě prosila: „Otče Pio, dávej pozor na moje děti. Ochraňujte je a žehnejte jim.“ Otec Pio jí ostře odpověděl: „Kolikrát mě ještě požádáš o to samé?“ „Vždyť vás žádám poprvé,“ odpověděla. Otec Pio odpověděl: „Prosíš mě o to každý den už víc než pět roků!“ Stávalo se, že Piovo poznání budoucnosti odhalovalo jeho jemný humor. Jeden Otec jednou asistoval v jedné svatyni několik kilometrů od Alessandrie v severní Itálii. Přistoupila k němu nějaká paní a zeptala se: „Vy jste Otec Angelico?“ „Ano,“ odpověděl. „Proč?“ „Otec Pio na vás čeká v San Giovanni Rotondo,“ řekla. Otec Angelico se té příhoděvysmál a pokládal ji za příklad fanatismu a halucinace. Otec Angelico nenacházel žádný důvod, proč by měl tento případ dávat do souvislosti s Otcem Piem a se San Giovanni Rotondo. V průběhu pěti měsíců však dostal Otec Angelico příkaz z Říma, kterým byl jmenován za ekonomického administrátora pro provincii Foggia a pro San Giovanni Rotondo. Ohromený tím příkazem z Říma a jeho souvislostí s paní, která mu jako první tu zprávu oznámila, se Otec Angelico zeptal vrchnosti ve Vatikánu, kdy se rozhodli poslat ho do jižní Itálie. Řekli mu, že to rozhodnutí učinili teprve nedávno. Několik měsíců předtím to ještě vůbec nebylo potřebné. Otec Angelico přijel do San Giovanni Rotondo a potkal Otce Pia na chodbě. Otec Pio se na něj usmál a řekl: „Konečně jsi přijel!“ Piovo poznání budoucnosti lidí a nadcházejících událostí někdy lidi znepokojovalo. Jistá duchovní dcera žijící nyní v Římě mi řekla, že při jedné příležitosti se velmi rozhořčila a přešlo ji to až tehdy, když byla nucena uznat, že Otec Pio má pravdu. Když se začala Otci Piovi zpovídat, ten ji přerušil slovy: „Nevyprávěj. Já budu mluvit.“ Pak vyjmenoval všechny její hříchy a nedostatky. „Lhala jsi,“ pokračoval, „a bez jakýchkoli zábran ses v kostele bavila.“ Potom dodal: „Dokonce ses v kostele rozčilila.“ „Pominul se na rozumu,“ pomyslela si. „Nikdy jsem v kostele neztratila nervy.“ Otec se téměř hlučně rozesmál. Ohromená tímto smíchem a zmatená jeho narážkou na své rozčilení v kostele, se pokusila zrekonstruovat v hlavě, co se vlastně stalo. Potom si vzpomněla, že ženy v kostele „na něj vyskakovaly“, jak to popsala, a „chtěli ho chytat za ruce“. Dostala zlost, když viděla, jak Otec zblednul strachy před útokem těch fanatických žen. „Nejradši bych všechny ty ženy chytila za vlasy,“ říkala si v duchu, „a otřískala jim hlavy o sebe jako tykve.“ Když slyšela Otce Pia smát se, vzpomenula si, jak se tehdy cítila. Potom Otec Pio dodal: „Ale hned jsi to olitovala.“ I tento drobný detail ji zmátl. „Bylo to tak,“ řekla mi. „Viděla jsem Otce Pia u oltáře a viděla jsem ho, jak žehná lidem. Řekla jsem si: Když se nehněvá on, proč bych měla já? Mohl ale vědět, co si v té chvíli myslím? Jak to vůbec mohl vědět? Otec Pio nevěděl vždycky všechno. Ani nijak nepředstíral, že ví. Někdy byla jeho odpovědí na prosbu o nějakou laskavost tato slova: „Musíme se modlit a čekat na vůli Boží.“ Otec Lino mi vyprávěl, jak roku 1947 na jeho rodinu dolehlo neštěstí. Otec Lino byl čerstvě vysvěcený na kněze a po třinácti letech studia se připravoval na svou první mši svatou. „Děsil jsem se návratu domů,“ řekl mi. „Sestra byla vážně nemocná na tuberkulózu. I bratr byl upoutaný na lůžko. Celá rodina byla nemocná. Jít domů bylo téměř to samé, jako jít do nemocnice.“ Navštívil Otce Pia a rozplakal se mu na rameni. „Netrap se,“ řekl Otec Pio. „Seber odvahu. Tvoje sestra se uzdraví. Na tvou primici ti připraví oslavu. I tvůj bratr vstane a bude na oslavě. Jen počkej, a uvidíš. Všechno se postupně obrátí k dobrému.“ Události se vyvinuly přesně tak, jak Otec Pio předpověděl. Po oslavě se Otec Lino vrátil za Otcem Piem, aby mu poděkoval za pomoc. „Řekni sestře, aby zahodila všechny léky,“ přikázal mu Otec Pio. „Nijak jí nepomáhají. Zahoďte je všechny. Nic si z nich neschovávejte.“ Sestra učinila tak, jak jí řekl, a od té doby se těšila dobrému zdraví. Asi o deset let později zjistili u matky Otce Lina zhoubný nádor. Lékař trval na tom, aby ji operovali. Když Otec Lino požádal Otce Pia o modlitby za matku, lékař změnil názor na operaci. Namísto ní začal s léčbou kobaltem. Matčin stav se začal hned zlepšovat. Otec Lino se opět vrátil k svému duchovnímu Otci, aby mu poděkoval. „Víte, ta kobaltová léčba mé matce skutečně moc pomáhá,“ řekl mu. Otec Pio se zasmál a rozhodil ruce do vzduchu v gestu vyjadřujícím velké zklamání. „Ecco cobalt! Ecco cobalt! Ecco cobalt!“ ušklíbl se. („Prý kobalt!“) V San Giovanni Rotondo mi matka početné rodiny říkala, že na rady Otce Pia spoléhá tak neochvějně, že ho nazývá svým rodinným lékařem. Otec Pio poskytoval rady jen tehdy, když ho o to požádali. A když ho někdo požádal, obvykle mu dal přímou odpověď. Když ho lidé poslechli, nic zlého se nestalo. Když neposlechli, určitě následovala nějaká katastrofa. Jistá mladá dáma si myslela, že se jí nějaký čas zjevoval Ježíš. Otec Pio jí poradil, aby nevěřila, že ta vidění jsou pravá. Odmítla dát se Otcem Piem usměrňovat. Říkala, že jí neříká to samé, co jí o viděních vyprávěl Ježíš. Po několika měsících spáchala sebevraždu. Hlavní kuchař v nemocnici, Laurino Costa, o němž jsme už mluvili, pocházel ze severní Itálie, odkudsi od Padovy. Netoužil navštívit San Giovanni Rotondo, ale poslal Otci Piovi telegram, v němž ho prosil, aby se za něj pomodlil, aby našel zaměstnání. Otec Pio mu odpověděl telegramem: „Ihned přijeď do San Giovanni Rotondo.“ Po sérii ohromujících náhod přijel Laurino bez haléře asi ve čtyři ráno, ještě včas na mši Otce Pia. Po mši šel s velkou skupinou mužů do zákristie a postavil se téměř na konec zástupu. Otec Pio, který nikdy předtím Laurina neviděl, mu pokynul, aby přistoupil blíže. Laurino si myslel, že Otec Pio dává znamení někomu jinému, a zůstal stát. Otec Pio na něj zakřičel: „Laurino, pojď, pojď sem! Vím, že jsi přijel!“ Laurino k němu přistoupil celý rozechvělý. „Laurino, budeš dávat jíst mým nemocným,“ řekl Otec Pio, protože potřeboval kuchaře do Casa Sollievo. „Ale, Otče,“ namítl Laurino, „já nejsem kuchař. V životě jsem neuvařil ani vejce. Neumím vařit.“ Otec Pio trval na svém: „Jdi se postarat o jídlo pro mé nemocné. Budu stále u tebe.“ Laurino, poháněný více naléhavými slovy Otce Pia než vlastní dobrou vůlí, se odebral do nemocnice a zazvonil u brány. Matka představená ho přivítala slovy: „Vy jste určitě ten zkušený kuchař, na nějž už dlouho čekáme.“ Za tři hodiny začal pracovat. Všechno se mu zdálo neobvykle známé. Nejenže výborně vařil, ale dával příkazy celému kuchyňskému personálu a dietetikům, aniž by byl profesionálním pracovníkem z vedení nemocnice. „Do dnešního dne nevím, co se vlastně stalo,“ přiznal se. „Po celý den jsem klidně pracoval a ostatním jsem říkal, co mají dělat, jako bych vykonával běžnou práci, na niž jsem byl zvyklý.“ Když Laurino začal vařit, bylo tam sto padesát pacientů. Dnes ještě stále vaří v Casa Sollievo, a nyní pro více než osm set pacientů, pro lékaře a nemocniční zaměstnance. Tvrdí, že jen co odejde z kuchyně, o vaření neví vůbec nic a je mu stejně vzdálené jako před čtrnácti roky, kdy si ho Otec Pio vytipoval pro tuto práci. Pouze když mu nesloužilo zdraví, přerušil Otec Pio zaběhaný každodenní režim a vrátil se do svého pokoje kolem desáté dopoledne. Ani tehdy neodpočíval. Odpovídal na dopisy, modlil se breviář, Božské oficium. Sedm kněží mu pomáhalo vyřizovat obrovskou hromadu pošty, kterou dostával z celého světa - ze Spojených států, Kanady, Jižní Ameriky, Itálie, Irska, Velké Británie, Španělska, Portugalska, Francie, Německa, Polska, Jugoslávie, Československa, Egypta, Ugandy, Keni, Libye, Nového Zélandu, Austrálie, Indie, Pákistánu, Cejlonu, Šalomounových ostrovůa Seychelských ostrovů. Otec Dominic Meyer, jeho bývalý sekretář, řekl, že roku 1950 dostal Otec Pio asi tucet dopisů týdně z Británie a Irska. Jednou dostal dokonce za den třicet dopisů jen z Británie. Do roku 1960 narostla jeho pošta na šest set dopisů denně a padesát až osmdesát telegramů. Asi tři čtvrtiny dopisů byly z Itálie. Někdy jejich počet dosahoval až osmi set za den. Asi od roku 1965 obědval Otec Pio ve svém pokoji přesně v poledne. Kněží i řeholní bratři mu přinášeli nějaké těstoviny, zeleninu, ryby nebo sýr a víno. Jak je pro tuto oblast typické, maso se podávalo zřídkakdy. Bez ohledu na to, co se podávalo, kapucíni na něho museli naléhat, aby snědl aspoň něco. Jídla se téměř nedotkl. Trochu se v něm porýpal, a potom od sebe talíř odsunul. Položil si ruce na opasek a řekl: „Ach, jsem tak plný, že jdu prasknout.“ Jeho spolubratři mu oponovali: „Ale, Otče, vždyť jste nic nesnědl.“ „Jen se nám vysmál,“ řekl Otec Alessio. „Kdybychom jedli jako on, nepřežili bychom ani týden.“ Čím větší byl svátek, tím méně jedl. Večer nejídal nic. Nechodil ani do jídelny. Většinu času strávil ve svém pokoji, kde četl, studoval nebo se modlil. Když měl náhodou v cele sklenici piva, upil z ní jen trošku a o zbytek se rád podělil s každým, kdo se u něho náhodou zastavil. Během druhé světové války se američtí vojáci - kteří vždy vycházeli lidem vstříc, když něco potřebovali - dozvěděli, že Otec Pio má rád pivo, a přinesli mu celý kartón. V pozdějším věku se piva úplně vzdal a pil pouze vodu ochucenou trochou cukru, citrónovou šťávou nebo anýzem. Po jedné z krevních zkoušek mu lékaři předepsali dietu s větším množstvím bílkovin a pravidelně dostával hrášek. Snědl z něho pouze pár lžic, jen aby potěšil lékaře. Přitom si ale udržoval stejnou váhu sedmdesát pět kilogramů při výšce sto sedmdesát tři centimetry. Protože téměř vůbec nejedl, měl být slabý a chudokrevný. Když si odmyslíme jeho těžkou chůzi a dusivý kašel, působil dojmem šťastného sedláka. V roce 1948 měl Otec Pio žaludeční problémy. Osm dní nepřijímal žádnou potravu vyjma trošky vody. Zvážil se krátce před začátkem nemoci a jeho představený mu řekl, aby se zvážil i po osmidenním postu. S překvapením zjistil, že za ten čas přibral na váze! Otec Pio se srdečně zasmál a poznamenal: „Zřejmě budu muset víc jíst, abych zhubnul!“ Část odpoledne trávil Otec Pio v pokoji, kde se modlil anebo odpovídal na dopisy. Druhou část věnoval zpovídání mužů. Vždy si chvilku poseděl ve stínu stromu hned naproti vchodu do kláštera a porozprávěl s přáteli. Takto se dozvídal, co se děje ve světě. Nikdy nečetl noviny, neposlouchal rádio ani se nedíval na televizi. Občas se jen procházel po chodníčcích klášterní zahrady za klášterem. Klášter je součástí konventu a leží na pozemku, kam je ženám vstup zakázán. Tam se Otec Pio uvolnil a povyprávěl si se spolubratry a mužskými návštěvníky. Den co den, bez dovolené nebo volného dne Otec Pio duchovně vedl své stádce ve zpovědnici a v uvolněných rozhovorech. Dobrovolně se stal vězněm svých oveček. Jeho rozhled byl široký. Pokládal San Giovanni Rotondo za neodlučitelnou součást celého širého světa a jeho zájmy byly skutečně velkorysé. Už roku 1921 napsal biskupovi Polimu z Allahabádu v Indii: „Velmi naléhavě jsem žádal svého duchovního vůdce, abych mohl být jedním z vašich misionářů, ale běda, neuznal mě hodným tohoto poslání. A dodnes se mi nepodařilo získat tuto výjimečnou milost... Učiním všechno, co bude v mých silách, abych byl aspoň misionářem v duchu.“ O rok později u Otec Pio znovu napsal: „Jak velmi toužím, jak šťastný bych byl, kdybych mohl pobývat tam v Indii a nabídnout svou skromnou práci pro rozšíření víry. Pokud však toto štěstí není vyhrazeno pro mě, ale pro jiné duše, vznešenější a Ježíšovi milejší, budu vykonávat své poslání v pokorné, vroucí a účinné modlitbě. Ano, Otče, zůstávám zde svým tělem, ale v duchu jsem u vás a úzce spojený s vámi.“ Tato pokora a poslušnost vůči představeným byly typické pro jeho kněžskou službu v San Giovanni Rotondo. „Pracoval jsem,“ napsal, „a chci pracovat. Modlil jsem se, a chci se modlit. Byl jsem pečlivý, a chci být pečlivý. Plakal jsem, chci nadále plakat pro své exilové bratry. Vím a chápu, že to je málo, ale toto umím dělat. Toto jsem schopný činit a umím činit jen toto, nic jiného.“ Otec Pio stál často u okna v pokoji nebo na chóru a nešlo mu do hlavy, co má znamenat ten zástup lidí na náměstí. „Co tady ti všichni lidé dělají“? ptal se Otce Eusebia. Otec Eusebio nevěděl, co má na to říci. „Nechtěl jsem se dotknout pokory Otce Pia,“ řekl mi, „a tak jsem mu odpověděl: „Otče, přišli mě navštívit!“ Nato se Otec Pio zasmál, aby mi udělal radost.“ Zástupy, které ho přišly navštívit, netvořili jen laici, ale byli v nich i biskupové a kardinálové. Marie Pylová napsala, že během Druhého vatikánského koncilu od roku 1962 do roku 1965 „přijelo navštívit Otce Pia tolik biskupů, že se někdy zdálo, že se koncil koná v San Giovanni Rotondo“. Po Vatikánském koncilu měla v Římě setkání Generální kapitula kapucínského řádu. Jeden z otců Generální kapituly se Otce Pia zeptal, jestli nechce poslat nějaký vzkaz papežovi Pavlu VI. Papež krátce předtím vydal encykliku Humanae vitae, v níž se zdůrazňovala úloha Církve při omezování porodnosti. Celých pět roků se teologové naléhavě dožadovali, aby papež Pavel VI. vydal oficiální vyhlášení k omezení porodnosti. Když je nakonec vydal, způsobilo to velký rozruch od východu až na západ. Jakou útěchu musel papež asi pocítit, když dostal od mudrce z Gargana tento dopis: „Vaše Svatosti! Využívám skutečnost, že se Vaše Svatost setkala s Otci na Generální kapitule, a sjednocuji se v duchu se svými bratry, a v duchu víry, lásky a poslušnosti vůči velikosti Jeho, kterého představujete na zemi, nabízím projev své věrné úcty Vaší vznešené osobě, pokorně klečíc u Vašich nohou. Kapucínský řád byl vždy mezi prvními v lásce, věrnosti a hluboké úctě ke Svatému Stolci. Prosím Pána, aby jeho členové zůstali vždy takoví a pokračovali v tradici vážnosti a náboženského asketismu, evangelijní chudoby a věrného zachovávání pravidel a konstitucí, čímž budou v sobě obnovovat činorodý život a hlubokého vnitřního ducha, a budou vždy připravení při nejmenším náznaku Vaší Svatosti ihned se vydat na pomoc Církvi v jejích potřebách. Vím, že Vaše srdce v těchto dnech velmi trpí kvůli tomu, co se děje v Církvi: chybějící mír ve světě, velké požadavky jeho národů, ale především nedostatek poslušnosti u některých - dokonce i katolíků - vůči vznešenému učení, jež jste nám dal pomocí Ducha Svatého a jménem Božím. Obětuji Vaší Svatosti denně modlitby a utrpení, zanedbatelnou, ale upřímnou oběť nejbezvýznamnějšího z Vašich synů, a žádám Pána, aby Vás utěšoval Svou milostí, abyste mohl pokračovat v té přímé, přitom však často velmi namáhavé cestě za obranou věčných pravd, které se nemohou změnit ani věky. Jménem svých duchovních synů a modlitebních skupin děkuji Vaší Svatosti za jasná a rozhodná slova, jež jste přednesl v nejnovější encyklice Humanae vitae, a opět potvrzuji svou víru a bezvýhradnou poslušnost vůči Vašim pokynům pocházejícím od Boha. Ať Bůh dá, aby zvítězila pravda, a ať udělí pokoj Své Církvi, pokoj lidem na zemi, zdraví a blaho Vaší Svatosti, aby ve všech srdcích - až se ztratí tyto znepokojující mraky - zvítězilo Boží království skrze apoštolské dílo nejvyššího pastýře všech křesťanů. Ležíce tváří k zemi u Vašich nohou, pokorně Vás prosím, aby požehnal mně, mým řeholním bratřím, mým duchovním synům, modlitebním skupinám, všem nemocným, abychom mohli věrně vykonávat tyto dobré skutky ve jménu Ježíše a pod Vaší ochranou. Nejpokornější sluha Vaší Svatosti Otec Pio, kapucín San Giovanni Rotondo 12. září 1968“ Otec Pio napsal tento dopis necelé dva týdny před smrtí. Jeden spolubratr jej za něj napsal na stroji. Vlastní rukou nebyl schopen napsat tak dlouhý dopis. Není však pochybnosti o tom, že to jsou myšlenky Otce Pia. Otec Clemente ze Santa Maria in Punta odevzdal dopis vatikánskému státnímu tajemníkovi. Dopis byl uveřejněn v L´Osservatore Romano. Během Generální kapituly kapucínů měl kapucínský Otec generál audienci u papeže Pavla VI. I když papež neměl žádný důvod uvádět Otce Pia, řekl toto: „Učiňte všechno, co je ve vašich silách, abyste přitáhli lidi, kteří nejsou příliš ochotní poslouchat Boží slovo... Zpočátku na vás budou možná syčet. Ale říkám vám, že se vám stane ten samý zázrak jako Otci Piovi. Jen se podívejte, jak se proslavil! Scházeli se kolem něj jeho oddaní vyznavači z celého světa! Proč? Možná proto, že byl filozof. Možná proto, že byl učenec. Možná proto, že věděl, jak jim pomoci. Možná proto, že sloužil mši tak poníženě, zpovídal od rána do večera. Možná proto, a to je těžké vyjádřit slovy, že byl výrazným nositelem stigmat našeho Pána!“ Otec generál, zřejmě ohromený tímto odvážným tvrzení, se zmohl jen na toto: „Byl mužem modlitby.“ Papež souhlasil a dodal: „Byl mužem modlitby a utrpení.“ Předtím, než slečna Mairead Doylová přivedla poutnickou skupinu z Irska do San Giovanni Rotondo, všichni navštívili papeže Pavla VI. Uvedli, že jedou ke hrobu Otce Pia. Papež ihned poznamenal: „Pomodlete se za mě.“ Potom zopakoval: „Pomodlete se za mě.“ Papež dovolil těm ženám, aby mu políbily ruku a požehnal jejich náboženské předměty. Potom potřetí řekl: „Pomodlete se za mě.“ Ještě dřív, než byl Pavel VI. zvolen za papeže, když byl kardinálem v Miláně, poslal Otci Piovi krásný blahopřejný dopis k výročí jeho vysvěcení na kněze. Když Otec Pio zemřel, papež Pavel VI. poslal soustrastný telegram „všem obyvatelům San Giovanni Rotondo“ a na pohřeb poslal svého osobního zástupce. Už od pontifikátu papeže Benedikta XV. papežové věděli o Otci Piovi a hájili ho. Kdyby jen jejich poradci sdíleli jejich názory! 29. září 1919 mu papež Benedikt XV. poslal zvláštní požehnání. Napsal: „Slyšíme, že Otec Pio vede duše k Bohu. Dokud bude tato jeho mise pokračovat, budeme jej podporovat. Otec Pio je skutečně muž Boží. Někdo musí vzít na sebe tu povinnost a představit ho světu. Není oceněn tak, jak si zasluhuje.“ Ten samý papež řekl biskupovi Damianimu z Uruguaye: „Otec Pio je skutečně mimořádným mužem, jedním z těch lidí na zemi, jež Bůh z času na čas sešle, aby přivedli celé lidstvo nazpět k Bohu.“ < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >