Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - předehra k jizvám  [kap. 4]
.....................................................................................................................

Je zvláštní, že jen málo autorů se zmiňuje o jizvách, které byly viditelné na těle Otce Pia před rokem 1918. Autoři se poslušně spoléhají jeden na druhého a uvádějí, že roku 1915 měl „neviditelné jizvy“ a roku 1918 „viditelné jizvy“. Máme ale k dispozici i záznam z první ruky, od samotného Otce Pia, který dokazuje, že poprvé se mu na těle viditelné jizvy objevily roku 1910. Můžeme to určit i z dopisu s datem 8. září 1911, který napsal Otec Pio Otci Benedettovi. „Včera večer se mi přihodilo něco, co nedovedu vysvětlit ani pochopit. Uprostřed dlaní se mi vytvořily červené fleky přibližně velikosti centisima (pětihaléře). Uprostřed té červené skvrny jsem pocítil také pronikavou bolest. Bolest byla silnější uprostřed levé ruky, což je o to horší, že ji cítím i dosud. Ještě i na chodidlech pociťuji nějakou bolest. Tento jev se opakuje s přestávkami už téměř rok, i když v poslední době se už delší čas u mě něco podobného neprojevilo. Celkově se to ale nezlepšuje a nyní vám o tom vyprávím vlastně poprvé. Příčinou toho je zlo nazývané hanba, jež mě vždy přemohlo. Kéž byste věděl, jak jsem musel ještě i nyní bojovat sám se sebou, abych vám to řekl! Chci vám toho říci velmi mnoho, ale nenacházím slov. Řeknu vám aspoň toto, že když se ocitnu před Ježíšem v Nejsvětější Svátosti oltářní, vždy se mi prudce rozbuší srdce. Někdy mám pocit, že ve mně všechno plane takovým plamenem, že se to nedá ani popsat. Zdá se mi, že hlavně obličej mi každou chvíli vzplane a shoří jako pochodeň. Otče můj, nevím, co to všechno má znamenat.“ V tomto dopisu Otec Pio mluví jen o „červených flecích“ uprostřed dlaní. V dopisu z 10. října 1915 však alespoň naznačuje, že má skutečné rány (trafitture, doslova „probodnutí“), které přirovnává k palčivým bolestem (dolore). Tyto rány po několika dnech zmizely, ale stejné případy se opakovaly téměř každý den až do roku 1918. Mluví jen o viditelných ranách na rukou. Jestli se mu objevily i na nohách a boku, nevíme. Mluví jen o bolesti v chodidlech. O šest měsíců později popisuje další traumatický zážitek, který autoři obvykle nazývají „probodnutí“ srdce. Opět se vůbec nezmiňuje o vnější ráně v boku, jen o mučivé bolesti v srdci. 21. března 1912 napsal Otci Agostinovi: Od čtvrtka večera do soboty a ještě i v úterý jsem prožíval nesnesitelnou, mučivou bolest. Jako bych měl ruce, srdce a nohy probodnuté mečem. Cítím strašnou bolest. Ďábel se nepřestává zjevovat v příšerných podobách a propichuje mě děsivým způsobem. Ale ať žije Ježíš, který mě utěšuje svými návštěvami. Ten samý Ježíš ode mne vyžaduje stále více a více lásky a já mu spíše srdcem než ústy odpovídám: „Potřebuji tě milovat stále víc a víc, ale v srdci už nemám víc lásky. Všechnu lásku jsem ti už odevzdal. Jestli chceš ještě více, naplň mé srdce svou láskou a potom mě přinuť tě milovat ještě více a já to neodmítnu.“ 26. srpna 1912 Otec Pio znovu napsal Otci Agostinovi: „Poslechněte, co se mi stalo minulý pátek (23. srpna 1912). Po mši jsem se v kostele modlil děkovnou modlitbu, když jsem najednou ucítil, jak mi srdcem pronikl ohnivý šíp, který hořel s takovou intenzitou, že jsem si myslel, že určitě umřu. Nedovedu najít správná slova, abych vám mohl popsat intenzitu toho plamene. Věříte mi? Má duše, oběť této útěchy, jen potichu stála mimo to všechno. Měl jsem pocit, jako by mě byla nějaká neviditelná síla celého ponořila do ohně. Bože můj, jaký to ale jen byl oheň! Jaká sladkost! Zažil jsem už mnoho extází lásky. Bylo jich mnoho a trvaly dlouho, ale oheň nebyl takový spalující. Ale tentokrát nechybělo mnoho a duše by se mi byla vzdálila od těla... Byl bych odešel k Ježíšovi. Ach, jaký to musí být nádherný pocit, stát se obětí lásky.! Jen málo lidí si uvědomovalo proměnu, kterou Bůh konal v duši tohoto mladého kněze. V té době byl pro spolubratry pouze člověkem, jenž ruší klid ostatních hlukem ve svém pokoji. Pro laiky byl „bláznivým mnichem“, který je zdržoval přes dvě hodiny, když sloužil mši. Otec Agostino si však uvědomil, že se děje něco nadpřirozeného. Znovu naléhal na Otce Pia, aby mu řekl ještě další detaily. 30. září 1915 mu napsal: „Nyní vás žádám v Ježíšově jménu, abyste mi odpověděl na určité otázky, na něž nesmíte zapomenout. Musíte se modlit. Chci zdůraznit, že Ježíš mi dá vědět o všem, jednak pro jeho slávu, jednak pro spásu duší. Řekněte mi: 1. Kdy vás začal Ježíš obdarovávat těmi nebeskými vidinami? 2. Udělil vám ten nepopsatelných dar svých stigmat, i když jsou neviditelná? 3. Dovolil vám zakusit své korunování trním a své bičování a kolikrát? Nejsem zvědavý, neboť Ježíš vidí můj úmysl. Musíte se modlit a musíte mi odpovědět, i když se podvolím všemu, co si bude Ježíš přát, ale velmi vás prosím o odpověď.“ Otec Pio reagoval na jeho dopis 10. října 1915: „Nemohu učinit nic jiného, jen poznávat jasnou Boží vůli ve vaší neutichající touze dozvědět se, anebo spíše dostat odpověď na vaše otázky. A tak s rozechvěnýma rukama a se srdcem naplněným až po okraj bolestí, i když neznám příčinu, spěchám vás poslechnout. Vaše první otázka zní: Přejete si vědět, Kdy Ježíš začal obdarovávat své ubohé stvoření nebeskými zjeveními. Pokud se nemýlím, začala se hned po skončení prvního roku mého noviciátu.“ (Rok jeho noviciátu trval od ledna 1903 do ledna 1904.) „Vaše druhá otázka zní: Udělil vám nepopsatelný dar svých svatých stigmat? Na toto musím odpovědět kladně. Poprvé, když mi Ježíš ráčil udělit svou přízeň, byla viditelná zejména na jedné ruce, a poněvadž moje duše byla tak vyděšená tímto viditelným úkazem, úpěnlivě jsem Pána prosil, aby je odstranil. A tak zmizela. I když otevřené rány zmizely, ostrá bolest, která je doprovázela, se nevytratila a toto jsem prožíval především za určitých okolností a v určité dny. Vaše třetí otázka zní: Zda mi Pán dovolil zakusit a kolikrát své korunování trním a své bičování. Odpověď na tuto otázku musí být také kladná. Mohu říci jen tolik, že tato duše takto trpěla několik roků a přibližně jednou v týdnu. Myslím, že jsem vás poslechl, nebo ne?“ Osm roků vytloukalo Boží kladivo tato stigmata na kovadlině těla Otce Pia. I další úder musel dopadnout, aby ukoval na jeho těle obraz ukřižovaného Ježíše Krista. Přišel 8. srpen 1918. Spisovatelé popisují toto traumatické setkání s Kristem jako „trasverberaci srdce“. V životě Otce Pia sehrává úžasně důležitou úlohu. Autoři knih v angličtině však jako by vůbec nic nevěděli. Otec Pio napsal Otci Benedettovi 22. října 1912: „Nedovedu vám říci, co se stalo v té chvíli, jež byla chvílí čirého mučednictví. Večer 5. srpna jsem zpovídal chlapce (seminaristu v San Giovanni Rotondo), když jsem pojednou spatřil velmi vznešenou nebeskou osobu (personaggio). Zachvátila mě nesnesitelná hrůza. Ta osoba stála před mým duševním zrakem, v ruce držela jakýsi zvláštní nástroj, něco podobného velmi dlouhému železnému kopí s pořádně naostřeným hrotem. Zdálo se mi, že z toho hrotu vystřeluje oheň. To, jak jsem tu osobu zahlédl a pozoroval ji, jak vráží ten nástroj prudce do mé duše, trvalo pouze okamžik. Bolestí jsem zasténal a měl jsem pocit, že umírám. Řekl jsem chlapci, aby odešel, že se mi udělalo zle a nejsem schopen pokračovat. Tato agónie trvala bez přerušení až do rána 7. srpna. Nemohu vám říci, co jsem vytrpěl v tomto mučivém období. Zdálo se mi, že to kopí mi vytrhlo navíc i vnitřnosti. Každé vlákno mé bytosti spaloval oheň. V nejhlubším nitru duše cítím ránu, která je ustavičně otevřená, která mi způsobuje neutichající bolest.“ Symfonie pokračuje. Její motiv, láska Otce Pia k Bohu a Boží láska k němu, se třicet roků ozýval hlasitě a jasně přes souzvuk i nesouzvuk v jeho životě. Nyní bude vrcholit crescendo, 20. srpna 1918, a bude se ozývat dalších padesát roků od pohoří Gargano do Evropy, do Amerik i na Dálný východ. < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >