Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - Otec Pio  [kap. 3]
.....................................................................................................................

Fra Pia vysvětili do kněžského stavu v kapli arcibiskupa Beneventa v pátek 10. srpna 1910. Od tohoto dne byl známý jako Otec Pio. Odoláme pokušení přednášet kázání při jeho svěcení, které bylo ozvěnou v období věčného volání, a proto ho Otec ustanovil do kněžského úřadu svého syna Ježíše Krista. Připomeneme jen tolik, že matka Otce Pia Giuseppa se této slavnosti zúčastnila spolu s jeho bratrem a sestrami. Otec byl ještě stále v New Yorku a nemohl si dovolit další cestu domů. Od chvíle, kdy Francesca vysvětili, ho Giuseppa už nikdy neoslovila křestním jménem. Navždy byl pro ni Otec Pio. Naléhala na něj, aby mu mohla pokaždé políbit ruku, což je v jižní Itálii stále ještě rozšířeným zvykem. Pokoušel se jí v tom zabránit, ale vždy se jí podařilo chytit mu ruku dřív, než ji stačil odtáhnout. „Nejdříve ti políbím ruku za tetu Libru (první polibek),“ říkávala, „potom za tetu Pellegrinu (druhý polibek), za tetu Philomenu (třetí polibek),“ a tak dále za tucet tet a kmoter. A nakonec řekla: „A nyní, Otče Pio, ti políbím ruku sama za sebe.“ Tehdy ji zastavil. Vymrštil ruce do vzduchu a zvolal: „Co to má znamenat? Syn má políbit ruku matce, a ne matka synovi.“ Instinktivně si vybíráme pěkné zážitky spojené s takovouto velebnou událostí, ale zřejmě už nikdy nebudeme moci přidat něco mimořádného k těmto skromným detailům o jeho vysvěcení. Není třeba však z toho dělat tragédii. Všechno, co Otec Pio od toho roku učinil a co jiní udělali jemu, představuje tolik meliva, že by to mlýn žádného spisovatele nestihl semlít ani za celý jeho život. Když Otce Pia vysvětili na kněze, jeho život byl symfonií, jednoduše upravenou a příjemnou na poslech. Ale od vysvěcení roku 1910 až do smrti roku 1968 už ta symfonie nabývala wagnerovskou složitost. Dychtivě toužil po Bohu, ale poněvadž byl přesvědčený o vlastní neužitečnosti a bezcennosti před Bohem, úpěnlivě se dožadoval smrti, která by byla úlevou v této agónii. Na začátku kněžského života se uměl do modliteb tak pohroužit, že jeho mše trvala téměř tři hodiny. Lidé si na něho popravdě stěžovali a nazývali ho „bláznivým mnichem“. Vídal svého strážného anděla a rozmlouval s ním, ale po odpuzujících ďáblových pokušeních a své posedlosti ďáblem zůstával často zraněný a krvácel. Už roku 1910 se mu na těle objevily viditelné jizvy, rány ukřižovaného Krista, ale ty pro něho byly zdrojem rozpaků a zmatku. „Cítím se jako zdrcený, drahý otče,“ napsal svému duchovnímu vůdci, „a nedovedu nalézt žádné místo, kde bych se skryl. Je mi zle a bolí mě srdce, přemáhá mě sklíčenost. Už nemohu dál. Zdá se mi, že se nitka musí každou přetrhnout, ale ta chvíle nikdy nepřijde.“ Brzy po vysvěcení poslali Otce Pia studovat duchovní výřečnost k Otci Agostinovi. Potom ho znovu začalo trápit zdraví. Nemohl sloužit mši. Dvacet jedna dnů nejedl nic kromě svatého přijímání. V doprovodu představeného navštívil lékaře v Neapoli, ale ti mu pomohli velmi málo anebo vůbec ne. Po několika týdnech k překvapení všech byl opět zdravý jako ryba a odešel do Pietrelciny. S malými přestávkami tam zůstával až do roku 1916. Tak řečeným oficiálním důvodem odchodu do Pietrelciny byl zdravotní stav, ale skutečný motiv se nikdy nedozvíme. „Kdybych vám řekl, proč mě Pán chce mít v Pietrelcině, ztratil bych lásku k Bohu.“ Ve Venafre jen málokdo odhalil tu Božskou alchymii, která proměňovala tělo i duši mladého kapucínského frátera. Ale jeden člověk to věděl, Otec Agostino, jeho provinciální představený a později duchovní vůdce. Začal si psát o Otci Piovi deník. Mezi jiným v něm uvedl: „V listopadu roku 1911 jsme si s Otcem Evangelistou (představeným) všimli prvních nadpřirozených jevů. Byli jsme v jeho přítomnosti několikrát, když se dostal do extáze, a mnohokrát, když na něj útočil ďábel. Zapsal jsem si všechno, co jsem zaslechl z jeho úst během těchto extází, i to, jak útoky ďábla probíhaly. Ve Venafre a v Pietrelcině jsem byl svědkem několika extází, ve kterých se mu zjevil Ježíš, Panna Maria a jeho anděl strážný. Extáze trvaly hodinu i déle. Měl vidění serafínského otce svatého Františka. Nebeským vidinám obvykle předcházely vidiny ďábelské. Satanáš se mu zjevil v podobě divokého zvířete, muže, ženy, řádového bratra. Někdy ďábel nabyl podoby svatého Františka, Panny Marie, kříže. Otec Pio velmi brzy odhalil ďábelský trik a bránil se mu tím, že vzýval nejsvětější jméno Ježíšovo. Po ďábelských zjeveních se Otec Pio dostal do extáze s vidinami Pána, Panny Marie, svatých a svého anděla strážného, který v nich nikdy nechyběl.“ Duchaplný Otec Agostino nejenže zaznamenal vlastní postřehy, ale svědomitě zapsal všechno, co Otec Pio říkal v extázích. V průběhu dne Otec Pio na hodinu nebo dvě opakovaně přestával vnímat každého a všechno okolo sebe. Italština, kterou se Otec Pio modlil, je velmi vznešená. Modlitby tvoří část Diaria, deníku Otce Agostina, které vydaly kapucíni v San Giovanni Rotondo. Otec Agostino takto přepsal modlitbu Otce Pia, kterou nepozorovaně vyslechl během jeho extáze 12. prosince 1911: „Ježíši můj, jak nádherný se mi jevíš dnes ráno. ... ale řekni mi, Pane můj, jsi v mém srdci? Přijal jsem tě toto ráno? Ano? ... A kdo mi dal přijímání? ... Můj otec? ... On mi vždy dává přijímání! ... Když se ho zeptám, vždy mi odpoví: „Dal jsem ti Nejsvětější svátost těmato nehodnýma rukama.“ ... Ale, Ježíši můj, musím se ho ptát? ... Řekneš mi pravdu? ... Vím, že nelžeš. ... Říkáš ano vlastními ústy? ... Ale Ježíši, jaké znamení mi to dáváš? ... Kdo mě volal? ... On mě volal! Spal jsem? Co mi to řekl? ... „Pio, vidíš Ježíše v mých nehodných rukou?!“ ... Ach, Ježíši můj, odpusť mi. Už tě cítím v srdci tak, jako tě cítili učedníci u Emauz. ... Cítím tě. ... I všechnu tvou laskavost. ... Už jsem uhasil žízeň po tobě. ... Ach, drahý můj Ježíši. .... Jak bychom mohli žít bez tebe? ... Přijď častěji, Ježíši můj. ... Pouze ty jediný můžeš vlastnit moje srdce. ... Sladký můj Ježíši, láska k tobě mi pomáhá kráčet dál. ... Děkuji ti ... Nashledanou.“ Otec Agostino zaznamenal i druhou modlitbu Otce Pia v ten samý den: „Ježíši můj, proč se mi jevíš dnes ráno takový velmi mladý? Najednou jsi takový malý. Můj anděle strážný, vidíš Ježíše? ... Pokud ano, pokloň se mu. ... To nestačí. ... Polib mu rány. ... Ano? ... Můj dobrý andělíčku strážný! ... Jsi takový vážný. ... Jak ti mám říkat? ... Jak se jmenuješ? ... Ach, anděli můj, promiň mi to. Požehnej Ježíše za mě. ... Ježíši můj, ach, Ježíši můj, proč jsi takový malý? ... Jen mi to řekni. ... Pojď ke mně blíž. ... Řekni mi, umíš mluvit? ... Jsi takový malý. ... Řekni mi, Ježíši, dostal jsem dnes ráno přijímání? Ano? ... Kdo mi ho dal? ... Ach, vždy mi ho dává on! ... Když se ho zeptám, vždy mi odpoví stejně: „Já jsem ti dal přijímání!“ ... A říká to dokonce i francouzsky: Petit enfant. ... Petit enfant! ... Ale, Ježíši můj. ... Jaké znamení mi to dáváš? Zavolal mě. ... Ale proč jsem spal? ... Mluvil jsem s tebou! ... A co mi to říkal? Přikázal mi. ... Ale jak to řekl? ... „Pio, vidíš Ježíše? Přikazuji ti ve jménu Ježíše Krista, jehož tělo držím v rukách, abys přijal přijímání!“ ... Ach, ano, Ježíši můj. ... Je tu i nějaké jiné znamení? Byl tu i anděl strážný, který před sebou držel malý talířek. Ach, děkuji, Ježíši můj! Děkuji ti! A nyní se už vrať do svého domova, Ježíši můj! Ach, moje milá Matko (Mammina). ... Moje krásná milá Matko! ... Ach, jak máš krásné oči. ... Měl jsi pravdu, Ježíši. ... Ano, jsi krásná. ... Kdyby neexistovala Víra, lidé by tě prohlásili za bohyni. ... Tvé oči jsou mnohem jasnější než slunce. ... Jsi tak krásná, moje milá Matko. Nabízím ti slávu, miluji tě, pomoz mi. ... Je-li to vůle Boží, abych tam šel, tak mě potěš, moje drahá, milá Matko. Ježíši můj ... už není čas. ... Nashledanou. ... Chci tě vidět tam nahoře. ... Jaké to musí být na nebesích, když na zemi může být tak dobře. Nashledanou, sladký můj Ježíši. Nashledanou. ... Tvá láska je mi oporou. ... Arrivederci! Nashledanou.“ Člověk by možná dostal chuť učit se italsky, když už pro nic jiného, tak proto, aby si přečetl celé Diario. Ale to je jen jeden z nástrojů, kterými můžeme změřit hloubku duchovnosti Otce Pia. Kapucíni v San Giovanni Rotondo vydali i Epistolario, 1377-stránkovou knihu, která obsahuje většinou dopisy Otce Pia jeho duchovním rádcům a jejich dopisy jemu, a kromě toho ještě 176-stránkový úvodní životopis a dodatek s kopiemi několika dopisů Otce Pia. Tím, že si duchovní vůdci vynutili Otcovu poslušnost, vymámili z něho popis nejintimnějšího nitra jeho duše. Tak jako modlitby, které zapsal Otec Agostino, i dopisy v Epistolariu potřebují básníka a filologického génia, aby zachytil jejich vznešenost. Opět se zde budeme muset spokojit s naším skromnějším překladem. I když Otec Agostino byl Otci velmi blízký, až do roku 1922 byl jeho duchovním vůdcem Otec Benedetto. Otec Pio si s oběma kněžími často dopisoval. Při jedné příležitosti se Otci Benedettovi svěřil: „To, co mě bolí nejvíce, milý Otče, je pomyšlení na Ježíše v Nejsvětější svátosti. Před tím, než se s ním ráno spojím při svatém přijímání, cítím, že mé srdce přitahuje nějaká nadpřirozená síla. Před tím, než ho přijmu, tak moc po něm toužím a prahnu, že téměř umírám úzkostí, zvláště když se s ním nemohu spojit pro nemoc. Něco mě pohání vpřed, abych přijal jeho tělo. Tento hlad a žízeň se ustavičně stupňují a neutiší se ani tehdy, když ho ve svátosti přijmu.“ V těchto dopisech nacházíme základní kámen autentičnosti tohoto muže, jeho vášně k Ježíši v Nejsvětější svátosti. Toto bylo jádrem jeho osobní duchovnosti a hnací silou jeho duchovního úřadu. „Jaký je to oheň, který spaluje mou bytost? Otče můj, když nás Ježíš činí tak šťastnými na zemi, jaké to bude na nebesích? Proto se ptám sám sebe, zda existují lidé, kteří necítí, jak jim hruď spaluje Božský oheň. ... Já to vidím jako nemožné, zvlášť pokud to jsou kněží nebo řeholníci. Možná říkají, že ten oheň necítí, protože je jejich srdce větší než moje. Pouze na základě takovéhoto neškodného zdůvodnění se mohu s nimi spojit, abych je nemusel obvinit z toho, že jsou hanebnými podvodníky.“ 18. dubna 1912 napsal další dopis, který odhaluje jeho důvěrné spojení s Bohem. „Na konci mše jsem zůstal ještě chvíli s Ježíšem, abych mu vzdal díky. Ach, jaký to byl dnes ráno příjemný rozhovor. I kdybych vám chtěl o tom říci všechno, nemohl bych. Bylo v tom cosi takového, co se nedá přetlumočit do lidské řeči bez toho, aby to neztratilo hluboký nebeský smysl. Už tam nebyla dvě bijící srdce, ale jen jedno. Moje se vytratilo jako kapka vody, co se ztratí v moři. Ježíš byl jeho rájem, jeho králem. Moje radost byla tak intenzivní a pronikavá, že jsem se už nedovedl ovládat. Slzy mi zaplavily tvář. Ano, Otče, když ráj zatopí srdce, člověk nemůže pochopit, že to zarmoucené, vypovězené, slabé a smrtelné srdce nevydrží bez nářku. Ano, opakuji, pouze radost mi naplnila srdce a právě z radosti jsem musel tak dlouho plakat. Ať žije Boží vězeň!“ Když my, obyčejní lidé, čteme takové dopisy, mohli bychom mu závidět - dokud se nedovíme o ceně, kterou musel zaplatit. Jak sám řekl, jeho utrpení se dalo přirovnat „k tomu, které zakusili mučedníci, když je zaživa upálili nebo brutálně zavraždili za to, že podávali svědectví o své víře v Ježíše Krista“. „Někteří lidé,“ napsal, „budou pokládat toto přirovnání za nadsazené, ale já vím, co říkám. Pokud jde o tyto nedůvěřivé lidi, rád bych požádal štědrého Boha, aby jim dopřál zažít něco takového na vlastní kůži.“ Mučednictví, o kterém hovoří, mu přivodila jeho touha být s Bohem a na druhé straně pocit jeho nicotnosti před Bohem. „Kdybych věděl, že můj další život tady na zemi bude mít nějakou hodnotu, smířil bych se s tím a pokorně bych snášel břemeno, které mi přináší. Ale bojím se a můj strach je opodstatněný, že kdybych možná nesplnil své kněžské poslání, že tím vlastně promarním Boží milost, kterou mi udělil biskup, když na mě položil ruce při kněžském svěcení.“ Jediným vysvobozením, jež si dovedl představit, byla smrt. „Skrze slitování Boha proměněného v člověka,“ prosil úpěnlivě se svou duchovní sestrou Raffaelinou, „přinuťse požádat Nevěstu duší, aby přetrhla řetězy, které mě drží v tomto těle. Když to neučiníš, uděláš ze sebe mého vraha. Zůstanu v těchto modlitbách sám a moje modlení nebude nikdy vyslyšeno.“ Drobnou úlevou byla pro něho spřízněnost s andělem strážným. „Tyto bytosti z nebes,“ napsal Otci Agostinovi, „mě neustále navštěvují.“ Svého anděla strážného nazval „věrným společníkem z mládí“. Jeho anděl byl poslem, který běhal od Božího trůnu k němu a zase nazpět. Když se ho jeho duchovní děti ptaly, jak se s ním mohou spojit, Otec Pio jim obvykle odpovídal:„Pošlete svého anděla strážného.“ Občas se ho lidé ptali, zda nedostal nějakou zprávu od jejich anděla strážného. „Myslíte si, že je tak nevěrný jako vy?“ odpověděl. Když Otec Dominic Meyer jel poprvé do San Giovanni Rotondo, pokládal taková tvrzení za projevy bujné fantazie. Otec Dominik byl kapucínský kněz, profesor dogmatické teologie, který se stal zvláštním anglickým tajemníkem Otce Pia. Když poznal Otce Pia a potkával jednoho za druhým lidi, kteří dostávali poselství prostřednictvím andělské telepatie, jež se potvrdila sérií událostí, začal věřit. Neváhal zopakovat stížnost, kterou přednesl Otec Pio se zdánlivě vážnou tváří. Jednou mu Otec Dominic řekl: „Otče, vypadáte unavený. Nevyspal jste se v noci dobře?“ Otec odpověděl: „Anděl strážný mi celou noc nedovolil zamhouřit oka, přinášel mi jednu zprávu za druhou.“ Jistý důstojník královského vojenského letectva Otci Dominikovi napsal: „Byl bych velmi rád, kdybyste poděkoval Otci Piovi za to, že mi pomohl na cestě domů. V neděli 18. dubna jsem byl na půli cesty mezi Avignonem a Lyonem, jezdil jsem už celý den a byl jsem velmi unavený. Požádal jsem svého anděla strážného, aby poprosil Otce Pia o pomoc, a už za deset minut jsem seděl v autě, které mě zavezlo až do Paříže. Ale když jsem se tam dostal, měl jsem pouze padesát nebo šedesát lir, a pokoušel jsem se prodat hodinky, abych si mohl koupit lístek do Calais a dobře se najíst. Znovu jsem poslal svého anděla strážného za Otcem Piem s prosbou o pomoc, abych prodal hodinky za slušnou cenu. V průběhu patnácti minut jsem dostal darem dva tisíce franků s tím, abych ty peníze věnoval katolické charitě v Anglii, až si to budu moci dovolit. Otec Pio určitě vyhovuje žádostem v plném rozsahu. Dosud stále mám své hodinky. Poděkujte mu za mě, Otče, prosím vás.“ Když poslouchám stovky podobných příběhů, které vyprávějí zodpovědní a rozumní lidé, přikláním se k názoru, že je jim třeba připisovat nějaký význam. Otcův anděl strážný nebyl pouze věčným společníkem za jeho mládí. Jeho anděl mu i diktoval dopisy ve francouzštině a četl mu dopisy od Otce Agostina, napsané francouzsky. Otec Pio nikdy nestudoval řečtinu ani francouzštinu, ale čas od času napsal svému duchovnímu rádci v těchto jazycích. Když se to stalo poprvé, Otec Agostino projevil údiv nad tím, že dostal dopis ve francouzštině, a zeptal se Otce Pia, kdo ho tu řeč naučil. Otec Pio vtipně odpověděl: „Pokud jde o vaši otázku týkající se mé znalosti francouzštiny, odpovídám spolu s Jeremiášem: Ah, já tou řečí mluvit nedovedu.“ Otec Agostino nebyl naivní, ale vysvětlení Otce Pia přijal. Napsal: „Otec neumí řecky ani francouzsky. Jeho anděl strážný to všechno vysvětlí a Otec mi perfektně odpovídá.“ I don Pannullo, farář Otce Pia v Pietrelcině, byl zvědavý na jeho dar jazyků. Napsal: Zeptal jsem se Otce Pia, jak může číst a rozumět řecky, když nezná ani abecedu, a on mi odpověděl: „Prostě tak, že můj anděl strážný mi všechno vysvětlí.“ 20. září 1912 napsal Otec Pio dopis s nádechem humoru Otci Agostinovi: „Pokud je poslání andělů strážných velké, tak můj anděl strážný má určitě ještě větší poslání, protože je i mým tlumočníkem cizích jazyků.“ Jeho dopisy ve francouzštině rozzuřily ďábla. V dvoutisíciletých dějinách Církve neznáme nic podobného. Otec Pio to nikdy nevysvětlil, ale máme důkazové dokumenty, že se ďábel skutečně rozčertil. Na dopisech, které si vyměňovali Otec Pio s Otcem Agostinem, se objevily záhadné škaredé inkoustové mazanice. Na vlastní oči si můžeme prohlédnout kopii jednoho z takových dopisův dodatku k Epistolariu. „(Don Pannullo) ví o našem boji s ďáblem. Navrhl mi, abychom byli spolu, až budu otevírat váš další dopis. Tak se i stalo, ale když jsme ho otevřeli, byl celý zastříkaný inkoustem. Může to být pomsta Barably? Nikdy neuvěřím, že jste mi poslal takový dopis, zvlášť když dobře víte o mém špatném zraku. Zpočátku se nám zdál dopis nečitelný, ale postavili jsme na něj kříž a proniklo na něj trochu světla, takže jsme ho mohli přečíst, i když s těžkostmi.“ Zmínka o zápasech Otce Pia s ďábly může vyvolat u osvíceneckého skeptika povýšenecký úšklebek. Každý se může vysmívat jeho tvrzení, že viděl našeho blahoslaveného Pána, Pannu Marii, anděly a svaté. Každý může nabídnout nerozumnou hypotézu, že Otec Agostino posílá dopisy již postříkané inkoustem. Jak se ale dají vysvětlit ty tělesné údery, které přijímal, ty útoky, po kterých mu zůstaly na těle černé a modré fleky, až si jednou jeho spolubratři mysleli, že dům zasáhlo zemětřesení? „Nedávno jsem zažil úplně hrůzostrašnou noc,“ napsal 28. července 1912, „od desáté večer, kdy jsem si lehl, asi až do páté ráno do mě mlátilo cosi příšerného.“ Po těchto úderech krvácel z úst. „Skočili na mě,“ napsal zase jindy, „svalili mě na zem, velmi nelítostně mě bili, vyhazovali do vzduchu polštáře, knihy, stoličky a vykřikovali ta nejškaredější slova.“ Otci Piovi se protivilo mluvit o těchto útocích. Dělal to jen z náboženské poslušnosti. Ale i tato poslušnost byla příčinou ještě zuřivějšího útoku. 14. října 1912 napsal Otci Agostinovi: „Ďábel mi pojednou začal navrhovat: „Ježíše potěšíš o mnoho víc, když přerušíš všechny styky se svým otcem. Je pro tebe velmi nebezpečný a způsobuje ti silné rozrušení. Čas je drahý. Nepromarňuj ho nebezpečnou korespondencí s ním. Radši věnuj tento drahý čas modlitbám za své zdraví, které je ve velkém nebezpečí.““ Otec Pio vyprávěl Otci Agostinovi, jak se vyrovnal s tímto pokušením: „Odpověděl jsem mu zjevně sarkasticky. Řekl jsem mu, že uznávám svůj omyl, že jsem byl v zajetí klamného dojmu. Řekl jsem mu, že si nemyslím, že jste jako duchovní rádce moc moudrý. Tato odpověď na ně určitě zaúčinkovala - říkám, že na ně, neboť jich tam bylo víc, i když jen jeden mluvil - protože se na mě vrhli, proklínali mě a vyhrožovali mi, že mě zničí, když nezměním své rozhodnutí, pokud jde o vás. Je to válka, kterou proti mně vedou ještě i dnes. Ďábel ode mě vyžaduje, abych s vámi přerušil všechny vztahy a kontakty. A vyhrožuje mi, že když budu i nadále odmítat poslušnost, udělá mi něco takového, co by si člověk nikdy neuměl ani jen představit.“ Boj zuřil dál a dál. Znovu napsal svému duchovnímu rádci: „Zápas s peklem se dostal do bodu, kde už dál nemůže pokračovat. Loď s mou duší brzy pohltí vlny oceánu. Otče můj, já už skutečně nemohu jít dál. Cítím, jak se mi pod nohama propadává zem. Síly mě opouštějí. Umírám a v každém okamžiku svého života cítím najednou chuť všech smrtí. Nepřítel je velmi silný, a když vezmu v úvahu všechny okolnosti, zdá se, že k vítězství má blíže můj nepřítel. Já ubožák, kdo mě vysvobodí z rukou tak silného, mocného nepřítele, který mi neposkytne ani chvilku klidu, ať už ve dne nebo v noci? Je to vůbec možné, že by měPán nechal padnout? Naneštěstí si to zasloužím, ale může to být pravda, že dobrotu našeho nebeského Otce musí porazit moje zlo? Nikdy, drahý otče. Znovu pociťuji lásku k svému Pánovi, který roste jako obr v mém ubohém srdci. Opět v sobě cítím Víru a sílu zakřičet spolu se svatým Petrem: „Pane, zachraň mě nebo zahynu.““ Kdyby dopisy Otce Pia nebyly tak dojímavé a vznešené, jeho neustálé prosby o úlevu by na nás působily únavně. Po sedmi měsících ještě stále opakuje to samé mučivé téma: „Stále pouze temnota a trny, otče můj. Občas paprsek světla, občas kapka útěchy z vašich dopisů, a potom všechno zahalí stíny ještě krutější než trny. Zaplavuje mě neutichající příval, a pokud je mi dopřána letmá, chvilková úleva, stihnu říci jen Zdrávas, Maria. Stáčím se do sebe strachem a chvěním s otázkou na rtech: Co se mi stane nyní? Dobře vím, že mě spaluje ukrutná žízeň po ještě větším utrpení a ustavičně cítím potřebu neustále říkat Pánu: „Buď trpět, nebo zemřít.“ Anebo přesněji: „Stále trpět, a nikdy nezemřít.“ Ale tato vášnivá touha, drahý otče, mě naplňuje strachem, že nepochází od Boha, neboť příroda se vzpírá proti utrpení a uniká před ním, když ho zakusí, i když touha po utrpení přetrvává. Moje touha po utrpení je v protikladu k tomu, co mi diktuje rozum a k čemu mě nabádá Boží milost. To je příčinou mučednictví, které mi rozjitřuje duši. Cítím se spojen s Bohem skrze svého ducha a svou vůli. Mé tělo a má podstata jsou na druhé straně, věčně nespokojené, a chtěly by se odtrhnout od kříže a od vůle Boží. Může to být pravda, že Pán na mě nakonec seslal tuto bezútěšnost, kterou nyní prožívám? Odpovídal na moje naléhavé prosby milostí a nechá mě stále trpět a podílet se na utrpení Božského učitele? Ve svém posledním dopise jste mě ubezpečil, že je to tak. Nedovedu se ani jen představit, že můj současný stav je milostí. Zdá se mi, že je to trest z nebes, který si skutečně zasloužím. Vím, že před Bohem není nikdo bez poskvrny, ale moje ohavnost se lidským rozumem nedá pochopit. Bůh odhrnul závoj, který zakrýval mou nečistotu. Nakonec mi před očima odhalil všechny mé skryté slabosti, a nyní vidím, že moje ohavnost je tak velká, že i mé šaty se třesou hrůzou z mé nečistoty. Jak tedy mohu na to nemyslet, když mám před sebou neustále tento znetvořený obraz? Mým žalobcem není člověk, jemuž se mohu lehce omluvit za své jednání, ale Bůh, soudce, u kterého se nedá odvolávat, a mezi něho a mě se nemůže postavit žádný advokát. Ale, Bože můj, kéž bys mi neodepřel své milosrdenství.“ Během těchto nekonečných masakrů nepřinášela Ježíšova zjevení Otci Piovi žádnou úlevu. Pouze přilévala olej do ohně, protože mu dovolovala vidět vlastní nicotnost ve světle Světla světa. „Je pravdou,“ napsal, „že moje modlitby si zaslouží spíše trest než odměnu, neboť svými nespočetnými hříchy naplnily Ježíše nevýslovným odporem.“ Otec Agostino si myslel, že zápas Otce Pia s ďáblem trval jen osm roků, od roku 1910 do roku 1918, kdy řekl, že je ďábel poražen. Možná má pravdu, pokud má na mysli téměř každodenní ďáblovy útoky na Otce Pia. Ale Barablu ještě poražen nebyl. Tělesné útoky pokračovaly, i když jen sporadicky, až do jeho osmdesáti roků, kdy už byl starcem. Ani další projevy posedlosti ďáblem se neskončily. Právě naopak, ještě se zhoršily. Jedné horké noci v S. Elia Pianisi Otec Pio nemohl usnout. Slyšel, jak někdo chodí sem tam v sousední místnosti. Pomyslel si, že je to Fra Anastasio, a přešel k oknu, aby s ním prohodil pár slov. Na parapetu v sousedním pokoji seděl obrovský černý pes a upíral na něj divoké horečnaté oči. Dřív než stačil Otec Pio vykřiknout, zvíře udělalo mohutný skok a zmizelo za střechou domu. Až později se dozvěděl, že Anastasio se přestěhoval do jiného pokoje a jeho místnost byla tu noc prázdná. Když byl Otec Pio ve svém pokoji, často se ocitnul obklíčený ohavnými strašidly, která se mu vysmívala a vyzývala ho, aby s nimi bojoval. Jeden z těchto ďáblů se mu zjevil jako Otec Agostino a nutil ho, aby se vzdal života naplněného pokáním a úsilím o dokonalost. Ďábel ho ubezpečoval, že Bůh nesouhlasí s jeho způsobem života. Otec Pio odhalil tento trik a vykřikl: „Viva Gesú!“, načež duch zmizel. V Pietrelcině je možné ještě stále vidět stopy po pazourech a inkoustové skvrny, které zanechal ďábel na stěnách. V kapucínských klášterech, ve kterých působil Otec Pio, byly v jeho pokoji rozházené a potrhané knihy, na zemi byly poházené přikrývky. Bylo slyšet, jak někdo tahá po dlažbě stoličky, všechny stěny byly postříkané inkoustem. Po celý život se mu ďábel zjevoval v podobě divokých zvířat nebo nahých žen. Během několika měsíců, které strávil v Klášteře svaté Anny ve Foggii, chaos způsobený ďáblem byl tak nesnesitelný, že komunita žádala, aby ho přeložili. Jeho místní představený za ním přišel do pokoje a řekl: „Otče Pio, zůstanu tu do té doby, dokud se nepřesvědčím, co se tu vlastně děje!“ Otec Pio ho úpěnlivě prosil: „Otče kvardiáne, pro dobro vaší duše vám doporučuji, abyste hned odešel.“ Někdy byla pohnutkou ďáblových útoků pomsta Otci Piovi za exorcizmus. Exorcizmus čili vyhánění zlého ducha je církevní požehnání, pomocí něhož se vyhání ďábel. V červenci 1964 přivedli do San Giovanni Rotondo ženu posedlou ďáblem, aby ho z ní vyhnali. Žena mluvila nepřirozeně hlubokým, dunivým, basovým hlasem. Když spatřila Otce Pia, zařvala: „Pio, dnes večer se uvidíme.“ Lidé v kostele jí nevěnovali pozornost, protože si mysleli, že je duševně postižená, když takto mluví s knězem. Té noci ne ta žena, ale ďáblové v ní splnili její slib. Jak silný musel být jejich útok! Zdi 350 roků starého kláštera jsou z pevného, šedesát centimetrů tlustého zdiva. Fráterové si ale mysleli, že dům zasáhlo zemětřesení. Představený, který bydlel o dva pokoje dál od Otce Pia, zaslechl rachot a přihnal se do jeho pokoje. Našel ho na dlažbě, jak krvácí z čela, ale s polštářem pod hlavou. „Otče,“ zvolal, „co se stalo? Jak jste se sem dostal? Kdo vám dal polštář pod hlavu?“ „Madona,“ odpověděl Otec Pio. Druhý den ráno jiný kněz pokračoval ve vyhánění zlého ducha ze ženy. Když začal, ďábel opět zavřískl ústy ženy. „Včera večer jsem zašel za tím starcem na poschodí. Strašně ho nenávidím, protože je zřídlem Víry. Byl bych mu udělal ještě víc, kdyby mě nebyla zastavila ta Dáma v bílém.“ „Věřili jsme tomu, co nám vyprávěl Otec Pio,“ prohlásil bratr, který byl očitým svědkem, „ale druhý den po útoku na něj jsme mohli dát do souvislosti dvě tvrzení: to, ve kterém Otec Pio řekl, že Madona mu dala pod hlavu polštář, a ďáblovo vytahování se, že by mu byl udělal ještě víc, kdyby ho nebyla zastavila Panna Maria.“ Ten samý bratr popsal Otce Pia, jak tehdy vypadal: „Obličej nad pravým obočím měl pořezaný. Oči měl černé a pod očima měl černé kruhy, jako by si vzal uhel a pomaloval se pod očima. Hruď měl příšerně rozbitou. Viděl jsem to.“ Pět dní měl Otec Pio tvář takovou znetvořenou, že se neodvážil sloužit mši na veřejnosti. Nějaká přehnaně starostlivá žena z města, která nevěděla o tom, co se stalo, kritizovala kapucíny, že Otce Pia omezují. Po dvou letech mu ta samá žena řekla: „Otče, naposledy jsem vás viděla tehdy, když vás poranil ten malý ďábel.“ „Malý ďábel,“ odsekl Otec Pio, „ti nebyli vůbec malí. Měli kopyta jako Lucifer, jimi mě dosekali.“ Otec Raffaele, spolubratr Otce Pia během třiatřiceti roků, mi vyprávěl, že Otec Pio měl jednou ráno ostré bolesti v rukách a v nohách. Otec Pio řekl, že je to revma. „Zavolali jsme známého lékaře,“ pokračoval Otec Raffaele, „a ten řekl, že to není revma, ale že Otec Pio má polámané kosti. Zavolali jsme maestra Vicenza, který mu polámané kosti napravil.“ I kdyby byl Otec Pio psychopat, nemohl by si přivodit na sebe takovýto druh trestu. Je úžasné, že takové množství ďáblových útoků neudělalo z Otce Pia psychotika. Ještěúžasnější byla schopnost Otce Pia projevovat smysl pro humor, když na něj ďábel zaútočil. Už jsme připomenuli hru, kterou si zahrál s Barablem. Nemusíme si brát na pomoc ani medicínu či psychiatrii, abychom mohli říci, že smysl pro humor u Otce Pia je důkazem jeho zdravého rozumu a citové rovnováhy. Kněz, který žil s Otcem Piem, mi vyprávěl příběh, který slyšel od jisté ženy, jež se přestěhovala do San Giovanni Rotondo. Když tam přišla, byla osamělá a sklíčená. Ve snu se jí zjevil Otec Pio. Oběma palci jí stisknul opuchlé rameno a ráno ho měla zcela vyléčené. Potom si už mohla sama ustlat postel, zvednout stoličku a konat věci, které už mnoho týdnů dělat nemohla. Po několika měsících se zeptala Otce Pia, zda se jí zjevil on a jestli ji on vyléčil. Otec Pio odpověděl: „Si, ano.“ Po několika letech ji velmi zarmoutily poměry v jejím rodném Rakousku a často plakala. Znovu se jí u postele zjevil Otec Pio s velkým křížem, ve kterém poznala kříž z kaple fráterů. Otec Pio ji jím požehnal a ona hned pocítila útěchu a vnitřní pokoj. Na svoje jmeniny, na svátek svaté Anny 26. července, se zeptala Otce Pia, zda se jí zjevil on a jestli ji on požehnal. A on opět odpověděl: „Si.“ Nato se ho zeptala, proč ji požehnal. „Abych vyhnal zlé duchy,“ odpověděl. Slova Otce Pia pochopila tak, že je posedlá ďáblem. Byla z toho celá zhrozená. Nemohla ho však požádat o vysvětlení, protože neuměla dobře italsky. Ale Otec Pio odpověděl na její nevyslovenou otázku: „Nevyhnal jsem ďábla z tebe, ale pryč od tebe.“ Příběhy o ďáblových útocích se čtou jako strašidelné středověké legendy. Život Otce Pia však není středověkou legendou. Je tak současný jako program Roda Serlinga Noční galerie. Pouze postavy nebyly strašidelnými obrazy na televizní obrazovce. Byly tak skutečné jako to děvče, které jednoho dne procházelo uličkou přeplněného kostela v San Giovanni Rotondo. „Vy hříšníci!“ zakřičela. Tvář měla zkřivenou, oči jí planuly. „Jste velmi špatní lidé. Jste nevděční!“ Lidé se v děsu rozutekli. Vykračovala si uličkou sem tam. „Jsem majitelkou tohoto kostela a jsem jedinou osobou, která tady vydává příkazy,“ ďábel dále vykřikoval jejími ústy, očividně narážejíce na Otce Pia, „vidíte tu snad šlépěje někoho jiného, ale majitelkou jsem já!“ Potom dívčina přešla k obrazu svatého Michaela a vychloubala se před archandělem, který svrhnul Lucifera z Nebe: „Tys nevyhrál! Já sem vyhrála!“ Otec Pio byl tehdy v zákristii a zpovídal tam nějakého muže. Přerušil zpověď a vykročil ke dveřím kostela. „To děvče je posedlé,“ varoval kostelník, „nechoďte ven.“ „Neboj se,“ odpověděl Otec klidně. „Kdy jsme se báli ďábla?“ Jak se přibližoval k děvčeti, ta se u jeho zpovědnice skrčila a čekala na něho jako tygřice připravená skočit. „Běž odsud pryč,“ řekl přísně. „Prosím vás, neposílejte mě pryč, prosím vás, nedělejte to,“ žebronila, poddávajíc se silnější knězově ruce. „Neposílejte mě pryč, prosím vás!“ „Běž pryč, dokud nedokončím zpovídání,“ požádal ji, „potom se sem vrať!“ Poslechla. Když se vrátila, přikázal jí: „Běž do zpovědnice.“ Zase poslechla. Otec Pio několik minut počkal a potom si vyslechl její velmi dlouhou zpověď. „Když vyšla ze zpovědnice, tvář měla úplně změněnou a vypadala jako anděl,“ řekl jeden očitý svědek Ne ve všech, ale ve většině případů posedlosti ďáblem vystupovaly ženy. Jednou se stalo jisté mladé, vdané ženě. Nesli ji na nosítkách z Casa Sollievo, nemocnice Otce Pia, do kostela. Více než půl roku se ani jednou neprobrala z hlubokého spánku. Když dával Otec Pio požehnání u vystavené Svátosti oltářní, probudila se, odfrkla si jako býk a tělo jí začalo opuchávat. Vlasy měla rozcuchané, šaty neupravené. Otec Pio zavedl ženu i jejího manžela do zákristie a začal odříkávat modlitbu na vyhnání zlého ducha. Když se modlil, žena se jako smyslů zbavená pokoušela zadrápnout se do jeho hábitu a brady. Otec Pio před ní vůbec neuhýbal, dokončil modlitbu a vyšel ven. Znovu zavládl pokoj. Mladá žena něžně vzala manžela podpaží a odešla s ním ze zákristie. Potichu si v kostele sedla a požádala muže, aby jí dal hřeben. V roce 1952 způsobil případ Marie Carboiové hotovou senzaci. Během šesti týdnů pravidelně upadala do deliria, hlavně v noci. Lékaři určovali její diagnózu různě, někteří jako překrvení mozku, jiní jako hysterii. Brzy se ukázalo, že v její nemoci hraje roli nějaká tajemná zlá síla. Přes den byla normální. V noci se jí zmocňovala zuřivost. Sama sebe bila a rozmlouvala s ďáblem. Věděla přesně na minutu, jak dlouho budou tyto rozhovory trvat. Nikdo kromě jejího dítěte ďábla neviděl, ale všichni cítili jeho přítomnost. Marie ho popsala jako červeno-černého. Během jeho útoků řinčela okna. Na dveře se ozývalo hlasité klepání. Zprávy o Marii se roznesly po okolí a chorobně zatížení lovci senzací se hrnuli za ní, aby ji viděli, jak trpí, vříská a recituje básně v klasických jazycích, které jí byly zcela neznámé. Don Deglespositi, její pastor, nejprve odmítl zprávy o Marii jako hysterické. Brzy nato však změnil názor. „Tři noci mělo to děvče tak těžké záchvaty,“ řekl, „že čtyři lidé měli co dělat, aby ji udrželi v posteli. Oči měla zavřené. Vřískala. Bylo nás v jejím pokoji deset a všichni jsme slyšeli, jak řinčí okna a bouchají dveře, a cítili jsme, že se celý dům chvěje.“ Jednou v noci během záchvatu Marie prohlásila, že jí může pomoci pouze Otec Pio. Don Deglespositi najal taxík a s dalším knězem, jejím bratrem a ještějedním řeholníkem se vydali do San Giovanni Rotondo. Cestou se taxíku dvakrát vyfoukly pneumatiky a poškodila se benzínová nádrž. Dvakrát se srazili s nákladním autem, a než se dostali do cíle, měla Marie třicet tři záchvatů. Když konečně přijeli do San Giovanni Rotondo, Marii uložili na lavici v kostele, aby si odpočinula. „Chudinka (poverina),“ řekl Otec Pio, „kdoví kolik už toho vytrpěla. Doufejme, že jí bude lépe.“ Požehnal ji a byla osvobozená. Bylo to na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Kdyby diletanti v okultních vědách mohli být svědky nějakého případu posednutí anebo exorcizmu, možná by už tak nespěchali nahrazovat Boží jistotu zábavou a hrami se spiritistickými tabulkami, seancemi, čtením z karet, vyvoláváním duchů a vyjednáváním s vysokými kněžími Satanáše a se Satanášem samotným. Jistý obyvatel San Giovanni Rotondo mi vyprávěl o případu, jehož byl svědkem během horkého sobotního večera. Kráčel ke stánku se zmrzlinou a pomyšlení na ďábla mu bylo v té chvíli na hony vzdálené. U vchodu do kostela si všiml ženy, kterou přidržovali na židličce dva zavalití chlapi. Vyla a skučela jako zvíře. Vlasy a šátek měla neupravené, šaty roztrhané, boty vyzuté. Najednou vyskočila ze židle, přičemž odhodila muže dozadu. Ti ji znovu sevřeli a chtěli ji zase posadit na židli, ale ona je opět odstrčila stranou, téměř bez námahy. „Měla sílu jako kůň,“ řekl mi můj přítel. Zavolali Otce Pia. Ve chvíli, kdy se před ní zastavil, se zřítila na stoličku, jako kdyby byla mrtvá. Ani se nepohnula, nevydala ani hlásku. Otec Pio ji požehnal a odešel. „Potom se to začalo znovu,“ vzpomíná ten muž. „Byl jsem zděšený, skutečně zděšený. Viděl jsem něco, co nebylo lidské. Nikdy v životě jsem ještě něco takového neviděl. Opět začala vřískat, výt a mlátit kolem sebe s nadlidskou silou.“ Můj přítel možná znal dohru celé této epizody, ale jeho popis tady skončil. Víc už nechtěl říci, protože očitým svědkem byl pouze do této chvíle. Jak známe z Písma svatého, někdy je třeba vyhnat víc než jednoho zlého ducha. Někdy je třeba i jednoho ďábla vyhánět postupně, v několika fázích. V každém případě byl ochotný popsat pouze ty události, které viděl na vlastní oči. Další případ, který viděl, se týkal ženy, kterou přivedli do kostela a posadili do lavice, kde měla počkat na požehnání Otce Pia. Najednou se bez nejmenšího zvuku začala plazit podél lavic, kroutila se a svíjela bez ustání jako had ve smrtelné agónii. „Nemohla to hrát,“ řekl, „její pohyby byly příliš nepřirozené a trvalo to velmi dlouho.“ Otec Carmelo, představený, požádal všechny, aby odešli. Chvíli ji pozorně sledoval a potom zavolal Otce Pia. Ten ženu požehnal a vrátil jí pokoj a lásku k Bohu. Jistý chlapec z Milána vyrůstal celkem normálně až do šesti roků. Potom přestal mluvit. Nikdo z něho neuměl dostat ani slovo. Jeho matka, vdova, s ním chodila od jednoho specialisty ke druhému a všechny peníze utrácela pro něj. Nikdo jí neuměl pomoci ani vysvětlit, proč její syn neumí mluvit. Z lékařského hlediska byl úplně v pořádku. Uběhlo šest roků. Když mu bylo dvanáct roků, matka s ním zašla za Otcem Piem a vyprávěla mu celý příběh. „To není případ pro medicínu,“ řekl jí Otec Pio. Udělal nad ním znamení kříže a chlapec ihned začal mluvit. Svědky této události bylo několik fráterů a laiků. Ďáblovy útoky pokračovaly téměř do konce života Otce Pia. Když mu bylo osmdesát roků, byl tak slabý, že se nemohl sám ani obrátit na posteli. Když si sednul do křesla anebo z něho vstával, musel mu někdo pomoci. Ale někdy, když seděl v křesle a jako obyčejně se modlil růženec, najednou ho něco vyhodilo z křesla a on spadl na zem. „Jednou ráno,“ vzpomíná jeho spolubratr, „jsme s Otcem Onoratem šli dolů po schodech na kávu. Otce Pia jsme nechali v pokoji se zvonečkem připraveným na opěradle křesla. Kdyby potřeboval pomoc, stačilo jen pohnout rukou. Všechno bylo v pořádku. Po pěti minutách se Otec Ononrato vrátil a slyšel Otce Pia, jak nahlas úpěnlivě volá: „Pomožte mi! Pomožte mi!“ Vběhl do pokoje a našel Otce Pia nataženého na zemi, dobitého a poraněného.“ Otec Pio sedával na verandě vedle svého pokoje a i zde se modlil vždy růženec. Když tam seděl, ochomýtal se kolem něho ďábel. Kapucíni, kteří na něj na sklonku života dávali neustále pozor, si všimli, že se stále ohlíží kolem židličky, sem a tam, sem a tam, pozoruje něco, upřeně hledí na něco konkrétního, co nikdo jiný neviděl. „Nahánělo mi to hrůzu,“ řekl jeden z bratří, „protože jsme věděli, že si něčeho všiml. A nebyl to jediný případ, kdy se možná díval na chomáč prachu, který se kutálel po zemi. Stávalo se to téměř každý den.“ Jednou se ho Otec Mariano zeptal: „Co tam vidíte?“ Otec odpověděl prostě: „Vidím hlavu.“ Otec Mariano věděl své a natolik ho respektoval, že už se ho dál neptal. Jeho spolubratři nikdy nic neviděli ani necítili. Zřídkakdy se ho ptali na ďábla. Jeden z nich poznamenal: „Myslím, že ďábel byl jeho věčným společníkem. Otec Pio velmi vnímavě reagoval na nečekané pohyby a zvuky. řekl, že se mu ďábel zjevil ve všech podobách. Bál se dokonce myší, protože ďábel nejprve vystupoval jako myš, potom se změnil na pazouru a chtěl mu vyškrábat oči. Bylo to fantastické!“ Jednou, když byl Otec Raffaele na návštěvě u Otce Pia, Pio na něj najednou křiknul: „Obraťte se!“ Otec Pio spatřil ďábla, jak se vrhá na Otce Raffaela, a myslel si, že se ho ďábel chytil zezadu za hábit. Do pokojů Otce Pia a Otce Alessia namontovali obousměrné reproduktory. Ve dne v noci byly zapnuté. „V mém pokoji, který byl velmi blízko jeho pokoje,“ vzpomíná Otec Alessio, „jsem slyšel všechno, dokonce i jeho dýchání. Slyšel jsem každé slovo. Ani na chvíli nezůstával bez dozoru. Dával jsem na něj pozor přes den i v noci. Ale musel jsem si dopřát i trochu spánku, abych byl schopen pomoci mu během dne. Jednou v noci mě každou chvíli volal. Volal mě každých pět nebo deset minut. Trochu mě to rozčilovalo.“ „Proč mě stále voláte, abych přišel?“ zeptal se vyčítavě Otec Alessio. „Když potom přijdu, nemáte mi co říci.“ Otec Pio ležel v posteli a modlil se růženec. „Synu můj,“ obrátil se na něj s prosbou Otec Pio, „sedni si tady na stoličku a zůstaň tady spát. Zůstaň tady, protože mě nenechají na pokoji. Nedopřejí mi ani minutu spánku.“ Uvažujíc o těchto incidentech Otec Alessio řekl: „Moje přítomnost by ho zachránila před něčím anebo před někým. Nevím, před kým, ale jsem přesvědčený, že to nebyli andělé. Stalo se to, když mu bylo sedmdesát osm roků, pouhé tři roky před jeho smrtí.“ Jeho zápasy s ďáblem nebyly jediným utrpením, které musel snášet. Průdušková onemocnění ho sužovala stále. A co bylo ještě horší, stále více mu slábnul zrak. „Nemohu vám psát (častěji),“ napsal Otci Benedettovi, „kvůli svému mizernému zraku.“ Chvílemi zřejmě neviděl vůbec nic. „Zrak se mi vrátil,“ napsal Otci Agostinovi 30. ledna 1915. Měl brýle, ale z nějakého neznámého důvodu je nikdy nenosil. Jeho problémy s očima přerostly do vážného a chronického stavu. Roku 1916, dvanáct roků po tom, co se poprvé zmínil o svém slábnoucím zraku, napsal Otci Benedettovi: „Otče, nyní už končím, protože jsem strašně unavený, hlavně pokud jde o můj slabý zrak. Velmi mě mrzí, že jste si musel stěžovat na mou poslední zprávu pro vás. Ale mám k tomu důvod, Otče můj. Uvedl jsem ten důvod na začátku tohoto dopisu. Dalším důvodem je můj vážný zdravotní stav, hlavně špatný zrak. Tři dny jsem se nutil napsat tento list a nevím, kolik dní ještě potrvá, než ho dokončím. Hlava mě bolí tak, že mi může prasknout, a nedovedu se soustředit. Často to na mě přichází, když jsou horké dny. Někdy mám pocit, že přijdu o rozum. Nyní už možná dovedete pochopit, jakou mi to způsobuje bolest, když vám mám psát. Velmi mě zarmoutila zpráva, že vám neslouží zdraví, ale modlím se za vás k Bohu. Když nemohu učinit nic jiného, nabízím se Bohu jako oběť za vás. Nyní, když jste nemocný, často opakuji Ježíšovi tuto nabídku.“ Jeho představení byli k němu ohleduplní. Ochotně mu dovolili strávit většinu seminárních roků s rodiči v Pietrelcině, kde je vzduch čistý a ostrý a kde vás osvěžuje chladný vítr. Roku 1912 mu přiznali výsadu, která se běžně uděluje jen slepým kněžím - mohl sloužit mši blahoslavené Matky jako mši za zamřelé namísto předepsaných pobožností. Dostal i další výjimku, takže nemusel každý den číst „Hodinky“, starodávnou, oficiální modlitbu Církve, kterou by se měli všichni kněží každý den modlit. Namísto toho měl povoleno odříkat růženec. Mimo podlomeného zdraví ho trápil i jiný problém. V Itálii tehdy platila všeobecná branná povinnost. Nebyli od ní osvobozeni ani kněží a seminaristé, i když je obvykle zařazovali do nebojových útvarů. Otce Pia povolali 6. listopadu 1915. Přidělili ho ke zdravotnickým jednotkám v Neapoli. Ale po šesti týdnech dostal roční zdravotní dovolenou a vrátil se do Pietrelciny. Během tohoto roku několikrát navštívil starobylý Klášter milostivé Panny Marie v San Giovanni Rotondo. Ke klášteru patřil i malý seminář, kde studovali chlapci, kteří zamýšleli vstoupit do kapucínského řádu. Později tam byl Otec Pio natrvalo přidělen. Když se dovolená skončila, vrátil se do Neapole. Po dvanácti dnech dostal další zdravotní dovolenou, tentokrát na šest měsíců. Strávil ji střídavě v Pietrelcině a v San Giovanni Rotondo. Když se po šesti měsících Otec Pio nevrátil do Neapole, armáda ho pokládala za zběha a do Pietrelciny vyslali dva příslušníky vojenské policie, aby ho za zatkli. Všude hledali Francesca Forgioneho, ale nikdo nepřiznal ani jen to, že by ho znal. Buď ho lidé zatajovali z opatrnosti, nebo ho znali jen jako Otce Pia. Nakonec příslušníci vojenské policie vypátrali sestru Otce Pia. Ta jim řekla, že ho všichni znají jako Otce Pia a že ho najdou v San Giovanni Rotondo. Vojáci odjeli do San Giovanni Rotondo, zatkli ho a odvezli nazpět do Neapole. Trestní stíhání proti němu se však nezahájilo, protože jim ukázal své doklady, které mu dovolovaly „odejet na šest měsíců domů a čekat na další pokyny“. „Žádné pokyny jsem až do dnešního dne nedostal,“ řekl jim. Po další dovolené, kterou mu udělili po opakovaném zánětu průdušek, ho nakonec prohlásili za zdravotně neschopného vykonávat vojenskou službu. Nabídli mu invalidní podporu, ale on ji odmítl. Řekl, že neudělal nic takového, za co by si ji zasloužil. „Kdybych si býval nechával tu podporu po celých padesát roků,“ žertoval už jako sedmdesátník, „byl bych nejbohatším člověkem na světě.“ Provinciální představený chtěl umístit Otce Pia v San Giovanni Rotondo, ale pomyslel si, že by jeho tuberkulózní stav mohl ohrožovat tamní chlapce. Otec Pio ho však ubezpečil, že jeho nemoc „není pro druhé“. Provinciál ustoupil a jmenoval ho duchovním vůdcem chlapců v semináři. Otec Pio se usadil v San Giovanni Rotondo 13. května 1918. Zůstal tam až do své smrti roku 1968. Tato data jsou velmi významná nejen proto, že zaznamenávají události v jeho životě, ale i proto, že od 13. května 1918 nikdy neopustil městečko San Giovanni Rotondo. Přesto existují důkazy, že ho viděli na mnoha místech po celém světě. Pokud uznáváme platnost předpisů pro zkoumání autentičnosti dokumentů a pravdivosti svědeckých výpovědí, tyto skutečnosti nás nutí dospět k závěru, že Otec Pio měl dar bilokace, tedy schopnost být ve stejné chvíli na dvou různých místech. Kdybychom se na tomto místě měli zabývat jeho bilokací, trochu bychom předběhli události. Této vlastnosti věnujeme celou kapitolu. Pro nyní se spokojíme s tím, že budeme dále odvíjet stužku událostí tak, jak se postupně odehrály. Už jsme uvedli, že Otec Pio se natrvalo usadil v San Giovanni Rotondo roku 1918. Je to sluncem vysušené městečko, zastrčené v horách na poloostrově Gargano, z něhož je tak krásný výhled na záliv Manfredonia a na Jaderské moře, že se vám zatajuje dech. Městečko jako by bylo zasazeno přímo do středu Garganského pohoří, vysokého asi tisíc metrů, ve kterém se stále zelené rostliny a několik stromů, vrhajících stíny ze všech sil, snaží zachytit kořeny mezi skalami. Když tam Otec Pio přišel poprvé, žilo tam necelých tři tisíce obyvatel. Dnes je to dvacetitisícové město. Leží asi dvacet kilometrů od Foggie a čtyřicet kilometrů od Manfredonie. Název města bychom mohli přeložit jako Svatý Jan v Rotundě. Jeho patronem je svatý Jan Křtitel anebo italsky San Giovanni. „Rotondo“ je vzpomínka na období starobylé Římské říše, kdy tam postavili chrám pohanskému bohu Janusovi. Chrám byl postaven do kruhu, aby v něm mohl přebývat bůh se dvěma tvářemi, z nichž jedna hleděla podle všeho do minulosti a druhá do budoucnosti. Kostel a klášter tam postavili v roce 1616 a zasvětili je Milostivé Panně Marii, Santa Maria delle Grazie. Když klášter, který obývali kapucíni, znovu postavili roku 1692, měl pouze tři místnosti. Ten samý starý klášter stojí ještě i dnes, i když se k němu už třikrát přidávaly další části. Nyní v něm může bydlet asi dvacet kněží a bratří. Roku 1959 přistavěli ke starému, ale menšímu kostelu, kostel nový. Pobožnosti se vždy slouží v obou kostelích. < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >