Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - fra Pio  [kap. 2]
.....................................................................................................................

Ve Francescově životě nastal obrat, když mu bylo asi patnáct roků. Předtím často vyprávěl rodičům, faráři donu Salvatoru Pannullovi a strýčkovi Pellegrinovi o své touze stát se knězem. Na jeho rozhodnutí měl silný vliv kapucínský bratr Camillo. Kapucíni jsou jednou ze tří vrstev františkánského řádu. Byli založení v Itálii roku 1528 jako nezávislá skupina františkánů, aby obnovili původní interpretaci řehole, kterou napsal roku 1209 svatý František z Assisi. Dnes tvoří téměř 13 tisíc kapucínů čtvrtý největší řád kněží a bratrů na světě. Kapucíni nejsou mnichy. Mnich je člověk, který je natrvalo zařazen do svého kláštera. Všichni františkáni včetně kapucínů jsou fráteři. Doslova to znamená „bratří“. Svatý František chtěl založit bratrstvo, ne klášterní skupinu mnichů. Ani Francescovi rodiče si zřejmě neuvědomovali rozdíl mezi mnichem a fráterem. Kapucíni málokdy opraví nesprávně informovaného člověka. V našich myslích se zabýváme důležitějšími problémy. Když byl Otec Pio mladým mužem, kapucíni ještě chodili po „kvestě“. To znamená, že chodili po žebrotě s batohem na zádech. Bratr Camillo, který byl umístěný v kapucínském noviciátu v Morconě, chodil po kvestě v Pietrelcině. Francescovi se velmi zalíbil v hnědém hábitu s bílou šňůrou, s bosýma nohama a sandály, a hlavně s bradkou. Kapucínská bradka je raritou v náboženských řádech. Od doby založení tohoto řádu je bradka jedinečnou ochrannou známkou kapucínů - františkánů. Žádná jiná skupina františkánu nenosí bradku. Strýček Pellegrino se nabídl, že pomůže Francescovi dostat se do kapucínského řádu, a napsal otci provinciálovi do Foggii. Ale noviciát, první stupeň ve formovacím procesu po střední škole, byl obsazený. Otec provinciál řekl, že Francesco bude muset čekat. Pellegrino neviděl důvod, proč by měl Francesco čekat, a nabádal ho, aby vstoupil do jiného řádu v Montevirgine, kde byl podle něj řeholní život o mnoho lepší. Francesco však okamžitě odpověděl: „Ne, nechci tam jít, protože nemají bradku.“ Potom se ho Pellegrino pokoušel přesvědčit, aby vstoupil do komunity v Sant´Angelo a Capolo. Znovu naléhal, že by měl Francesco vstoupit do skupiny, která žije lepším životem než kapucíni. Francesco mu položil jedinou otázku: „Nosí bradku?“ Odpověď byla záporná. Francesco opět pohotově dodal: „V tom případě nejdu.“ Pellegrino začínal ztrácet trpělivost a doporučoval mu další větev františkánského řádu, „kteří nejsou takoví jako fráteři v Morconě, co připomínají mnoho souchotinářů“. Zavrčel na Francesca: „Přestaň už s těmi řečmi o bradce.“ Později Otec Pio vzpomínal: „Měl jsem utkvělou představu o bradce bratra Camilla, a nikdo nemohl zchladit moje nadšení.“ Po několika měsících přišel od provinciála přijímací list. Vynořila se však další překážka, kterou bylo třeba překonat. Těsně předtím, než měl Francesco odejít do Morcony, závistivý ministrant napsal anonymní dopis donu Pannullovi, Francescovovu pastýři v Pietrelcině, ve kterém Francesca obvinil, že se miloval s dcerou přednosty stanice v Pietrelcině. Francesco to děvče vůbec neznal. Dopis odevzdali donu Pannullovi krátce předtím, než měl Francesco odejít do Morcony. Don Pannulli se bavil o dopisu s dalšími faráři, ale Francescovi o něm nic neřekl. Bez jakéhokoli vysvětlení vyloučil Francesca ze všech náboženských služeb. Nemohl ministrovat, nemohl nosit rochetu, dokonce ani procházet kolem zákristie. Mezitím don Pannullo určil kněze, který měl Francesca sledovat, jestli se setkává s děvčetem. Francesco si lámal hlavu nad tím, proč kněz takto změnil postoj. Dospěl pouze k jedinému závěru: „Zřejmě je to zvykem před tím, než někdo vstoupí mezi faráře.“ Uplynul asi měsíc. Nakonec kněz podle rozboru rukopisu odhalil viníka a chlapec se přiznal. Přestože Otec Pio na tento incident nikdy nezapomněl, necítil k chlapci nevraživost. Svému duchovnímu vůdci řekl: „Modlil jsem se za ty, kteří mě očerňovali, a nadále se budu za ně modlit. Nejhorší, co jsem občas řekl, bylo toto: Pane, pokud je třeba je zbít, aby se obrátili na víru, tak to učiň, ale pouze pokud jim to bude k užitku.“ Těsně předtím, než měl Francesco vstoupit do kláštera, velmi zeslábl. Prohlédl ho lékař, který se obával, že by mohl mít tuberkulózu, ale zjistilo se, že je náchylný k zánětu průdušek. O šedesát pět let později to byla také bezprostřední příčina jeho smrti. V té době zažil zjevení, které bylo předehrou k jeho celoživotnímu zápasu s ďáblem. Právě dostal svaté přijímání a zdálo se mu, že je v obrovské a nádherné hale. Na jedné straně bylo mnoho velmi krásných lidí. Na druhé straně byli lidé s ohavnými tvářemi. Francesco se nacházel uprostřed. Zjevil se mu Ježíš a vzal ho podpaží. Z druhého konce haly se k němu blížil obrovský netvor, který ho chtěl sežrat, ale náš Pán ho upokojil. Když byl netvor úplně u něj, srazil ho na blesk na zem a netvor s příšerným řevem zmizel. Ježíš řekl Francescovi: „To je ďábel, proti kterému budeš muset bojovat.“ Zjevení se potom rozplynulo. Přibližně v té době zřejmě zažil i další zjevení, když byl spolu s jinými chlapci na procházce s donem Pannullim. Najednou se zastavil a řekl: „Jaká krásná vůně! Cítím kadidlo a slyším zpěv fráterů.“ Ukázal přesně na místo, kde byl později postaven kapucínský klášter a kostel. Toto proroctví se splnilo roku 1928, když tam Luigi kardinál Lavitrano posvětil základní kámen kláštera a kostela. Těsně předtím, než Francesco 6. ledna 1903 odešel do Morcony, požádal matku o požehnání: „Moje drahé dítě,“ řekla, „srdce mi krvácí, ale svatý František tě volá, a tak musíš jít.“ Tehdy byl jeho otec v Americe. Francesco mu napsal: „Nedělej si starosti o mého bratra. Plní si povinnosti a k matce je stále laskavý. To samé platí o mých sestrách. Matka s bratrem se o ně starají.“ Františkánský hábit dostal v Morconě 22. ledna ve věku patnácti let. Dostal jméno Pio podle papeže Pia V. Až do vysvěcení do kněžského stavu mu říkali Fra (bratr) Pio. 22. ledna ho uvedli do novicovského stavu v kapucínském klášteře v Morconě. Tak se začalo jeho duchovní formování, pravda bez závazné povinnosti zůstat v řádu. Nyní byl kapucínem, naplno žil františkánským životem, konečně i s bradkou. Dostal tradiční hnědý řádový hábit se sandály a tenkou bílou šňůru namísto opasku. Dostal i „cappucio“, kutnu, kapucu. Kapucínská kapuce je tak charakteristická, že děti v Camerině, kde tento řád vznikl, nazvaly tuto novou skupinu „Cappuccini, lidé s neobvyklými kapucemi“. Za rok poprvé legálně, i když jen dočasně, slíbil věrnost Bohu, když spolu se spolužáky slavnostně přísahal, že bude žít tři roky v chudobě, ctnosti a poslušnosti podle zásady svatého Františka z Assisi. Během těchto roků pokračoval v obvyklém seminárním studiu na kněze na vysokoškolské úrovni se specializací na filozofii. Toto období „prosté služby Bohu“, jak je nazývají, bylo poznamenáno návratem jeho předcházející tělesné slabosti. Někdy mu bez zjevné příčiny vystoupila teplota až na 125 stupňů Fahrenheita (52 stupňů Celsia). „Žádným běžným teploměrem se nedala Otci Piovi změřit teplota,“ řekl Otec Michaelangelo, kapucín, který s ním bydlel. „Museli jsme použít teploměr do koupele. Jednou jsem byl při tom, když mu lékař chtěl změřit teplotu, ale Fra Pio řekl: „Ne, teploměr praskne!“ Ale lékař si to chtěl ověřit, a tak mu ho dal. Rtuťv okamžiku vyletěla nahoru, ozvalo se „Prásk!“ a teploměr se vzápětí rozbil. Teplota se mu nedala změřit.“ Co znamenaly ty vysoké horečky? Jeden lékař se ho zeptal na jejich původ. Otec Pio mu odpověděl: „Vy jste lékař. Vy mi to řekněte!“ Otec Michaelangelo pokládal vysoké horečky za vnější projev utrpení Fra Pia. Možná to tak bylo, ale dá se to přijmout jako vysvětlení? Lékař to vysvětlit neuměl, takže můžeme pouze hádat. Možná nám vysvětlení nabídl právě Otec Pio. Často psával „o ohni, který spaluje celou moji bytost“. Psával o „tajemném ohni, který jsem cítil ze svého srdce a který jsem nedovedl pochopit“. Ten oheň byl pro něj tak živý, jak sám říkal, že „jsem cítil potřebu položit na něj led, abych uhasil ten plamen, který mě spaluje“. Později doktor Cardone vzpomínal, jak vyšetřoval Fra Pia krátce po skončení jeho novicovského roku. „Lékaři určili diagnózu - plicní tuberkulóza,“ řekl, „a dávali mu jen několik měsíců života. Ale když jsem ho vyšetřil, velmi rychle a správně jsem dospěl k opačnému závěru. Ano, byl zesláblý a úplně vyčerpaný od postu, nespavosti, od svých asketických a kajících zažitých způsobů a neustále působícího zánětu průdušek, který si přivodil na venkově, v kůlně v Piana Romana, kam se chodíval modlit. To je ale úplně jiný příběh, který nemá nic společného s tuberkulózou. Tím spíš, že když dostal tuberkulínové injekce, reakce byly vždy negativní. Kdybych měl co do činění s tuberkulózou, nyní bychom o něm už nevyprávěli. Spolu s jeho strýcem jsem ho dokonce vzal na konzultaci do Neapole k profesorovi Castellinovi, tehdy velmi známému lékaři, a on také vyloučil tuberkulózní původ nemoci.“ Doktor Cardone léčil Fra Pia tři roky. „Zpočátku byl úplně vyčerpaný, a tak jsem ho léčil,“ řekl lékař, „potom se zotavil a vrátil se do svého kláštera.“ Lékař prohlásil, že během vyšetření Fra Pio „vypadal stejně normálně jako každý jiný bratr a nevyznačoval se ničím zvláštním“. Roku 1907 vyřkl Fra Pio slavnostně řádové sliby, kterými se s konečnou platností oddával Bohu jako kapucín. „Já, Fra Pio, slibuji a přísahám všemohoucímu Bohu, blahoslavené Panně Marii, našemu svatému Otci Františkovi, všem svatým a vám, otče, že budu každý den svého života zachovávat pravidla Menších bratří, potvrzená papežem Honoriem, že budu žít v poslušnosti, bez majetku a v čistotě.“ I když nikdy nepochyboval o vlastním rozumu, nyní měl i potvrzení od Církve, že je tam, kam patří. Udělal rozhodný krok s písní v srdci a nikdy toho nelitoval. Po vykonání slavnostního slibu odešel do studijního domova v San Marco la Carola, kde dokončil studium filozofie. Odsud odešel do Serracapriola v provincii Foggia a začal čtyřleté studium teologie. Jedním z jeho profesorů byl Otec Agostino, který se později stal jeho duchovním rádcem, a zdrojem velkého množství informací o celém životě Otce Pia. Znovu se mu však zhoršil zdravotní stav, a představení ho pustili na dovolenou, kterou strávil s rodinou v Pietrelcině. Asi sedm roků před vysvěcením na kněze a po něm Fra Pio pendloval mezi klášterem a rodičovským domem. Když byl doma, dával mu hodiny jeho starý přítel don Pannullo. < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >