Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - soumrak, smrt, pohřeb  [kap. 15]
.....................................................................................................................

Otec Pio předpověděl svou smrt devět dní předtím, než zemřel. Slepému příteli Pietrucciovi řekl, že zemře v osmdesátém druhém roce svého života. Když Otec Pio 23. září 1968 zemřel, měl za sebou tři měsíce ze svého osmdesátého druhého roku. V roce 1959 při svěcení nového kostela v San Giovanni Rotondo přistoupila k Otci Piovi jistá velmi sklíčená paní z Neapole. Byla zcela přesvědčená, že svěcení nového kostela je předzvěstí smrti Otce Pia. „Ne,“ ubezpečoval ji, „zemřu, až budou světit kryptu.“ Krypta, o níž mluvil, byla místnost vyhloubená pod sanktuáriem kostela a měla sloužit jako hrob Otce Pia. Jednoho dne Otec Romolo vyhrkl na Otce Pia otázku: „Bojíte se smrti?“ Otec Pio chvíli uvažoval. Potom téměř uštěpačně odpověděl: „Ne.“ Modlil se za svou smrt celý život. Několikrát během posledních let života se mu zdálo, že je na prahu smrti. Zdraví se mu zhoršilo a rány mu krvácely čím dál méně. Už vůbec nechodil do jídelny. Pohyboval se míň a míň. Kněží a spolubratři dostali za úkol starat se o něho celých dvacet čtyři hodin. Domácí telefon nechávali stále zapnutý, a protože mu zdraví ubývalo, zůstávali s ním v jeho pokoji. „V posledních třech letech života,“ vyprávěl mi jeho spolubratr, „byl neustále pohroužený do myšlenek. Nedělal nic jiného, jen se modlil.“ Asi rok před jeho smrtí Otec Carmelo poznamenal: „Otče, vy se už vůbec neusmíváte.“ Doktor Sala, jeho osobní lékař, napsal: „Roku 1967 měl první astmatické záchvaty, které velmi oslabily jeho dýchací schopnost. Nejednou poznamenal, že má pocit, jako by mu to chtělo rozdrtit hruď. Sedmého července 1968 se jeho stav natolik zhoršil, že tělesně úplně ochabl. Potom se sice zotavil, ale potřebných sil už nenabral. Často nebyl schopen sloužit mši svatou. Dával přednost samotě. Když nemohl pracovat, strávil celý den ve svém pokoji v modlitbě. Všech pět ran mu téměř úplně přestalo krvácet. Zásoba krve v těle se vyčerpávala. Pohyboval se už v židli na kolečkách. Přidělili mu jinou, větší místnost na konci chodby s rozměry dvakrát šest metrů a dvěma okny s výhledem na klášterní zahradu. Dnes už není tato místnost chráněna klášterní klauzurou. Je zachovaná přesně v takovém stavu, v jakém byla, když Otec Pio zemřel, pouze kapucíni museli všechno přikrýt igelitem. Ošoupaný koberec částečně zakrýval dřevěnou dlažbu. Když vejdete dovnitř, napravo je malé křeslo, ve kterém Otec Pio zemřel. Vedle něj stojí malý psací stůl s růžencem, relikvií ze Svatého kříže, několika medailkami a hrstkou bonbonů, které dával dětem. Na stole stojí i magnéziová tabatěrka, stará a odřená, již se mu nepodařilo nikomu darovat. Naproti dveřím je jeho postel. Na jejím záhlaví visí dřevěný kříž a hned vedle je domácí telefon a malý obrázek Krista Pána, jak ho snímají z kříže. Sandály, jež Otec Pio nosil až do hodiny své smrti, jsou ještě stále na zemi u postele, jako by se očekávalo, že si je znovu obuje. Nalevo, na severní stěně, jsou obrazy Božského Srdce, svatého Michaela Archanděla, Panny Marie Lurdské a Panny Mare z Libera, již uctívají v Pietrelcině. Jsou tam i fotografie doktora Williama Sanguinettiho, Angela Lupiho a Marie Pylové a dvě olivové větvičky nad fotografií jeho rodičů. Na stole na druhém konci pokoje je lampa, částečně zakrytá hnědou látkou. Otec Pio ji naaranžoval velmi přesně tak, aby vrhala paprsek světla na obraz papeže Pavla VI. Na stole je i růženec a kniha meditací o utrpení Pána Ježíše od Gaetana z Bergana. Otec Pio často četl tuto knihu. Je tam i hřeben, otvírač dopisů, plnicí pero, naslouchací přístroj, který během posledních dní někdy používal a budík značky Westelox, který se zastavil ve tři hodiny a čtyřicet pět minut. Blízko noh jeho postele visí obraz Panny Marie s Dítětem v lůně. Když jsem z pokoje odcházel, s překvapením jsem si všiml skříňky s lékařskými nástroji, v níž byly injekce. Postřehl jsem i šálek, z nějž mu dali upít kávy těsně předtím, než zemřel. U těchto věcí stojí soška svatého Františka objímajícího kříž. Jestli to nazveme náhodou nebo Boží prozřetelností, ale přes víkend, kdy Otec Pio zemřel, navštívily San Giovanni Rotondo tisíce lidí, kteří přišli oslavit padesáté výročí jeho stigmat, vysvěcení monumentální křížové cesty, požehnání krypty a oficiální uznání jeho modlitebních skupin Vatikánem. Byl tam i Otec Armand Dasseville a Otec Didacus Joseph Moran, dva kapucíni z newyorské provincie, spolu se šedesáti duchovními dětmi ze své provincie. sobota, 21. září Druhého dne, v sobotu 21. září, se cítil velmi špatně na to, aby mohl sloužit mši svatou. Ale i tentokrát statečně vzdoroval. Doktor Sala popisuje, jaký den měl tehdy Otec Pio. „Dvacátého prvního září v pět hodin ráno měl velmi těžký záchvat bronchiálního astmatu s tachykardií (prudce bušící srdce), studený pot, labiální cyanózu (zmodrání rtů) a snížený arteriální tlak. Terapeutické ošetření, jež jsme mu hned poskytli, bylo úspěšné. Později dopoledne si Otec Pio už mohl sednout na verandu a modlit se. Byl čilý a usmíval se na Otce Onorata a na svého lékaře.“ Později odpoledne se Otec Pio zúčastnil v kostele růžencové pobožnosti a požehnání Nejsvětější Svátostí, ale většinu dne strávil v pokoji v modlitbě. neděle, 22. září V neděli 22. září si Otec Pio myslel, že už nebude mít dost sil odsloužit mši svatou. Otec Carmelo dal najevo zklamání. Velký kostel byl už nabitý poutníky z celého světa. Otec Pio si vysvětlil reakci Otce Carmela jako příkaz k poslušnosti, a začal sloužit mši. Při této mši se zdálo, že mu poprvé nezáleží na tom, jestli budou vidět jeho rány na rukách. I když ani v předcházejících letech se mi nikdy nepodařilo při mši rány zcela skrýt, stále se pokoušel zakrýt je dlouhými rukávy hábitu a alby. Nyní však nebylo vidět téměř nic. Krvácení se zastavilo, rány byly téměř neviditelné. „Když to ráno dvacátého druhého září vyšel ven, aby odsloužil mši svatou,“ řekl mi jeden spolubratr, „našel jsem v zákristii několik bílých a bledě růžových stroupků krve nebo zaschlé kůže. Mohly to být i poslední vrstvy pokožky, která zaschla a pod níž se vytvářela normální kůže. Nebo to mohly být kousky krve anebo sérum, které se odlouplo ze stigmat. Možná se mu to ráno zavřela. Myslím, že to nikdo přesně neví. Nikdo to nemůže vědět, ledaže by to byl Otec Pio vyjevil zpovědníkovi, ale jeho zpovědník to nemůže nikdy prozradit.“ Otec Pio kráčel k oltáři a nejenže odsloužil mši svatou, ale odzpíval ji spolu se dvěma asistujícími kněžími. Kašlal a lapal dech, ale to bylo celkem běžné. Nebyl žádný důvod ke znepokojení. Hlas měl trochu roztřesený, ale v podstatě stejně energický jako jindy. Při mši dal první svaté přijímání jednomu chlapci a dvěma děvčatům. Po požehnání na konci mše najednou omdlel. Lidé v kostele z úleku koktali a nahrnuli se až k oltářní mřížce. Spolubratři, kteří vždy stáli po jeho boku, ho zachytili. Chvíli ještě stál u oltáře a potom procitl. Obrátil se a chtěl odejít od oltáře, potom si sedl do pojízdného křesla, jež mu někdo pohotově přivezl ze zákristie. Když ho odváželi, ohlédl se po lidech v kostele a vztáhl ruku, jako by je chtěl obejmout. Slyšeli ho, jak šeptá: „Děti moje, děti moje.“ Poděkování učinil jako obvykle v zákristii a potom se odebral zpovídat ženy. Musel se však vrátit. Šel do svého pokoje, cestou se zastavil u okna chóru a požehnal zástupu na náměstí pod sebou. Později odpoledne k překvapení všech trval na tom, že půjde dolů zpovídat muže. V kostele však předtím vyhlásili, kdo bude kdy zpovídat, a většina lidí odešla. Vyzpovídal pouze několik mužů. Chvíli rozmlouval se skupinou žen, které za ním přišly do staré zákristie. Jedna z nich, slečna Cleonice Morcaldiová, mi popsala, jak setkání probíhalo. „Políbily jsme mu ruku, ale on byl stěží schopen sedět vzpřímeně na židli. Vypadal jako mrtvola. „Otče, řekněte nám něco, prosím vás,“ požádala jsem ho. Vztáhl ruce a řekl: „Miluji všechny stejně. Bohužel, ne každý mě přijímá stejně laskavě.““ V San Giovanni Rotondo se shromáždili zástupci sedm set dvaceti šesti modlitebních skupin. V osm ráno odsloužilo šestnáct kněží koncelebrovanou mši svatou v čele s biskupem Antoniem Cunialem. Otec Pio nebyl schopen se této mše svaté zúčastnit. V deset hodin dopoledne vysvětil kryptu Otec Clemente ze Santa Maria in Punto, generální definitor z Říma. Nikdo netušil, že neuplyne ani týden a bude v ní ležet tělo Otce Pia. Modlitební skupiny si naplánovaly setkání na jedenáctou hodinu dopoledne. Krátce po desáté hodině přišel Otec Pio opět k chórovému oknu a požehnal věřícím. Museli ho podepírat dva spolubratři. „Vypadal příšerně,“ řekl Otec Armand. „Ve tváři se mu zřetelně zračilo velké utrpení, nebylo na ní ani stopy po úsměvu. Zlehka zakýval kapesníkem, ale jeho obvyklé nadšení při pohledu na známé lidi tentokrát chybělo. Po poledni to bylo ještě horší. V očích měl skelný pohled a díval se nepřítomně před sebe, jako by do jiného světa. Zdálo se, že mu už rty ztvrdly v smrtelné nehybnosti... Každý si myslel to samé a kladl si stejnou otázku: „Je to konec?“ Na setkání modlitebních skupin přečetl Otec Carmelo telegram z Vatikánu, který oznamoval jejich oficiální uznání a schválení. Otec Pio neobědval. Jídlo jen ochutnal. Potom si šel lehnout. V jednu hodinu po poledni se nahlas pomodlil Otče náš. Ve čtyři odpoledne Otec Clemente posvětil základní kámen monumentální křížové cesty. U každého zastavení četli meditaci laici z různých zemí. Později odpoledne Enrico Medi, slavný profesor teoretické fyziky na Univerzitě v Římě, bývalý viceprezident Euratomu (Evropského atomového výboru) a člen papežského speciálního konzultačního výboru, odhalil nový projekt drahý srdci Otce Pia. Zastupoval papeže i na podnicích během tohoto víkendu. Přivezl z Vatikánu úřední schválení plánu na postavení školy v San Giovanni Rotondo, jež měla sloužit k formaci laiků podle směrnic Druhého vatikánského koncilu. V to odpoledne odmítl Otec Pio zůstat v posteli. Seděl na své židličce na zasklené verandě blízko cely. Když o půl páté uslyšel z kostela vyzvánění zvonu při požehnání Nejsvětější Svátostí, ihned zareagoval. Měla to být jeho poslední příležitost. Byl slabý a měl bolesti, ale vydržel až do konce. Po požehnání Nejsvětější Svátostí Otec Pio znovu požehnal lidem, kteří se shromáždili pod jeho oknem. Potom se uložil do postele. Toho samého nedělního večera v devět hodin zavolal Otec Pio domácím telefonem Otce Pellegrina. Otec Pellegrino ho našel v slzách. Otec Pio chtěl pouze vědět, kolik je hodin. Ještě pětkrát nebo šestkrát mezi devátou hodinou a půlnocí opětovně volal Otce Pellegrina. Oči měl červené od pláče. Pokaždé se ho zeptal, kolik je hodin. Ani za tohoto jeho stavu však nebyl žádný zvláštní důvod dělat poplach. pondělí, 23. září, půlnoc O půlnoci Otec Pio zase zavolal Otce Pellegrina a velmi ho prosil, aby zůstal u něho. „Byl jako vystrašené dítě,“ řekl Otec Pellegrino. „V očích měl úpěnlivou prosbu, pevně se mě držel za ruce.“ Jako kdyby zapomněl, jak často se už ptal, kolik je hodin, znovu se zeptal Otce Pellegrina: „Synu můj, již jsi odsloužil mši svatou?“ Otec Pellegrino trpělivě zopakoval, že je ještě příliš brzy. „Dobře,“ pokračoval Otec Pio, „takže dnes ráno ji odsloužíš za mě.“ Potom na něj naléhal s prosbou, že se chce vyzpovídat. Nakonec řekl: „Synu můj, jestli mne dnes Pán povolá, popros mé bratry, aby mi prominuli všechny problémy, jež jsem jim způsobil, a popros mé bratry a mé duchovní děti, aby se modlili za mou duši.“ Otec Pellegrino hledal slova, jimiž by mu odpověděl. „Otče,“ začal, „jsem přesvědčen, že Pán vás nechá žít ještě dlouho, ale pokud budete mít pravdu, smím vás poprosit o poslední požehnání pro spolubratry, pro duchovní děti a pro vaše pacienty?“ „Ano,“ souhlasil Otec Pio, „žehnám jim všem. Popros představeného, aby jim udělil toto poslední požehnání za mne.“ Potom požádal Otce Pellegrina, aby mu odříkal slova jeho řeholní profese, jeho slibů chudoby, čistoty a poslušnosti. Opakoval je slovo za slovem: „Já, Otec Pio z Pietrelciny, přísahám a slibuji všemohoucímu Bohu, blahoslavené Panně Marii, našemu svatému Otci Františkovi, všem svatým i tobě, Otře, že budu po všechny sny svého života zachovávat pravidla Menších bratří, potvrzená papežem Honoriem, a že budu žít v poslušnosti, bez majetku a v čistotě.“ Otec Pellegrino odpověděl obvyklými slovy: „A já ti jménem Božím slibuji, že pokud toto všechno zachováš, dosáhneš života věčného.“ Otec Pio měl těžkosti s dýcháním, ale to byl jeho celoživotní problém. Ještě stále nic nenaznačovalo, že hrozí nějaké bezprostřední nebezpečí. Asi o půl druhé v noci Otec Pio požádal Otce Pellegrina, aby mu pomohl vstát z postele. Z pyžama se převlékl do františkánského hábitu a přešel do zasklené verandy sousedící s pokojem. K údivu Otce Pellegrina kráčel jako mladý muž. Otec Pellegrino ho jen doprovázel. Otec Pio cvakl vypínačem, aby rozsvítil světlo, a sedl si. Po pěti minutách chtěl zase vstát a vrátit se do pokoje. Teď však už sám nebyl schopný vstát. Otec Pellegrino ho musel zvednout do křesla na kolečkách a do pokoje zavézt. Otec Pio seděl v křesle. „Vidím dvě Matky,“ řekl. Potom se mu po tváři rozlila zvláštní bledost. Na čele mu vystoupily kapky potu. Dýchal stále namáhavěji. Rty mu zmodraly. Neustále opakoval:Gesú, Maria, ale hlas mu čím dál více slábnul. Otec Pellegrino si uvědomil, že jeho duchovní Otec je ve velmi vážném stavu, a zamířil ke dveřím. Otec Pio ho zastavil. „Nikoho nevolej,“ řekl Otec Pio. Ale Otec Pellegrino se přesto rozhodl pro někoho jít. Učinil pouze několik kroků ven z pokoje, když ho Otec Pio zavolal zpět. „Myslel jsem si, že mě nevolá proto, aby mi znovu řekl to samé, a tak jsem se k němu vrátil,“ vyprávěl o tom později Otec Pellegrino. „Nevolej nikoho,“ naléhal Otec Pio. „Otče, nechte mne jít,“ poprosil ho Otec Pellegrino a běžel do pokoje bratra Billa Martina. „Otec Pio je nemocen,“ řekl spolubratrovi. Bratr Bill ihned přišel do pokoje Otce Pia a Otec Pellegrino zavolal doktora Salu. Lékař přišel v průběhu deseti minut. Uložili Otce Pia do postele. Lékař mu zkontroloval životně důležité orgány a dal mu injekci proti silnému astmatu. Potom Otce Pia zvedli a posadili do křesla. Otec Pio neustále opakoval: „Ježíši, Maria,“ ale hlas se mu téměř ztrácel. Srdce Otce Pia prudce bušilo. Další injekce, tentokrát přímo do srdce. Jiskérka života téměř vyhasla. Přijeli další dva lékaři a stáli u něho spolu s kapucínskými kněžími a bratřími. Otec Paolo udělil Otci Piovi svátost pomazání nemocných. Lékař mu dal kyslík. Kapucíni odříkali modlitby za umírající. Otec Pio byl stále ještě při vědomí a klidný. Tvář už měl téměř voskově žlutou. Ruce, nohy a čelo měl studené. Puls mu zeslábl. Obrátil hlavu mírně doleva a zavřel oči. Na lékařův hlas nereagoval. „Otče! Otče!“ zakřičel lékař. Otec Pio otevřel oči, zamyšleně se podíval na lékaře a opět oči zavřel. Ještě dýchal. V hrdle se mu ozval smrtelný chrapot. Ve dvě hodiny a devět minut přestal dýchat. Lékař mu provedl vnější masáž srdce a s pomocí respirátoru začal Otec Pio znovu dýchat. Jeho oči však nejevily žádné reflexy. „O půl třetí se projevily příznaky klinické smrti, nejpokornější a nejpříjemnější, jaké jsem kdy viděl,“ řekl doktor Gusso. Doktor Sala popsal situaci takto: „O půl třetí Otec Pio nepozorovatelně obrátil hlavu doprava, slabě vzdychnul a s protáhlou, bledou, bezkrevnou tváří a se rty mírně pootevřenými jako ptáčátko tiše zemřel.“ Všichni kromě doktora Saly, Otce Carmela, Otce Pellegrina a třech bratří odešli z pokoje. Když tělo Otce Pia umyli a oblékli do kapucínského hábitu, z pravé ruky se mu odloupnul téměř bílý, asi pěticentimetrový strup. Všichni přítomní viděli, že stigmata úplně zmizela. Nezůstala po nich ani jizva. Jen červená skvrna jakoby namalovaná červenou pastelkou mu zůstala na boku. I ta potom zmizela. Ještě i ve smrti Otec Pio ocenil laskavou pomoc doktora Saly. „Když jsem oblékal tělo Otce Pia do toho samého hábitu, který měl na sobě před smrtí,“ řekl lékař, „ucítil jsem tu samou vůni pomerančových květů, kterou jsem často vnímal během téměř každodenních setkání s Otcem Piem.“ Během jedné hodiny od smrti Otce Pia vyfotografoval Otec Giacomo jeho ruce, nohy a bok. Ostré záběry potvrdily slova Otce Lina: „Po smrti se mu rány vytratily z těla. Jak tělo ztrácelo teplotu, bylo rány vidět čím dál tím méně. Když tělo chladlo, rány se zdánlivě uzavíraly. Vytratily se. Ruce a nohy se mu zahladily. Pokožku měl hladkou jako dítě, bez nejmenší stopy po krvi.“ Tak jako u apoštolů, kteří si uvědomili, co řekl Ježíš o své smrti a zmrtvýchvstání, až když se ty události odehrály, podobně se jeden spolubratr rozpomenul, že před mnoha roky se jistá žena modlila k Otci Piovi: „Otče Pio, Otče Pio, prosím vás, uzdravte mne. Uzdravte mne, jsem nemocná. Prošla jsem už mnoho nemocnic, ale nikdo mi zatím nedovedl pomoci.“ Všichni přítomní se ji pokoušeli utišit. Otec Pio k ní přistoupil a zeptal se: „Co chceš?“ „Jsem nemocná,“ zopakovala. „Byla jsem už u mnoha lékařů, ale ani jeden mě nedovedl vyléčit.Jsem matka a mám děti. Uzdravte mě! Uzdravte mě!“ „Dítě moje,“ odpověděl Otec Pio, „i já jsem se narodil nemocný. A odtehdy žiji nemocný.“ Potom se obrátil k spolubratrovi a řekl: „Ale zemřu zdravý (sano: zdravý nebo celý). I moje ruce budou zbaveny ran.“ Noviny po celém světě ihned přinesly zprávu o jeho smrti. Některé uvedly, že rány zmizely Otci Piovi ke konci života. Otec Pellegrino však vyslovil proti těmto tvrzením ostrou námitku. „V mnoha novinách se objevila zpráva, že Otci Piovi zmizely rány ke konci života,“ řekl rozhořčeně.„Bez jakékoli domýšlivosti mohu čestně prohlásit, že v tomto ohledu nikdo nezná pravdu lépe nežli já, který jsem byl u Otce Pia až do poslední chvíle. Proto mohu přísežně potvrdit, že stigmata nezmizela tak, jak se uvádělo v některých novinách. Ve skutečnosti je bylo vidět až do jeho smrti. Mohu však tuto chybnou zprávu objasnit prohlášením, že poslední čtyři měsíce života Otce Pia mu rány už vůbec nekrvácely a jen v řídkých případech z nich vyteklo několik kapek krve. Vysvětluje se to jeho velmi vysokou chudokrevností.“ Zmizení stigmat nezpůsobilo žádné zděšení ani mezi kněžími, ani mezi laiky. „Byly to znaky pomáhající Otci Piovi v kněžské službě,“ řekl jeho celoživotní přítel Otec Onorato. „Kněžská služba se skončila, a tak se skončily i znaky.“ Slečna Morcaldiová vyjádřila pocity mnoha jeho duchovních dětí: „V den své smrti měl rány úplně zahojené. Jeho ruce připomínaly ruce dítěte. To na nás, pravda, velmi zapůsobilo. Bůh ho zranil a Bůh ho i uzdravil.“ Té noci, kdy Otec Pio zemřel, se stalo něco zvláštního. Dvě starší, ale velmi čilé dámy z Říma bydlely spolu v hotelovém pokoji v San Giovanni Rotondo. Jedna z nich byla mimořádně podrážděná. „Slyšíš, jak ti psi štěkají?“ poznamenala. „Posadila jsem se na posteli a také jsem to potom uslyšela,“ řekla mi její společnice, slečna Hamiltonová. „U nás v Toskánsku to nazýváme vytím smrti. Slyšeli jsme to zřetelně. Pak jsme šly o půlnoci spát.“ „O půl třetí,“ pokračovala slečna Hamiltonová, „se Giovanna náhle probudila a vykřikla: „Otec umírá, Otec umírá!“ „Giovanno,“ řekla jí slečna Hamiltonová, „mělas zlý sen. Buď ticho, prosím tě.“ Slečna Hamiltonová se podívala na hodinky. „Buď klidná,“ řekla Giovanně. „Je půl třetí.“ „Ne, ne, ne, ne, ne,“ zvolala Giovanna, „viděla jsem Otce Pia!“ „Kde byl?“ zeptala slečna Hamiltonová. „Nevím,“ odpověděla Giovanna. „Všichni se dívali dolů, nastoupení do jedné řady. Viděla jsem sedm kapucínů. Dva muži byli oblečení v bílém. Zřejmě to byli lékaři. Musím tam jít a přesvědčit se.“ „Giovanno,“ protestovala slečna Hamiltonová, „prosím tě! Chceš jít ven uprostřed noci?“ Giovanna si oblékla plášť a vyletěla z pokoje. Potom slečna Hamiltonová uslyšela její nářek. Vyskočila z postele, vyběhla do zahrady a uviděla Giovannu, jak k ní s křikem běží: „Otec je mrtvý! Otec je mrtvý! Jsme siroty! Jsme siroty! Už ho nikdy neuvidíme.“ Slečna Hamiltonová si myslela, že její společnice má srdeční záchvat. Přiběhla k ní a vzala ji do náruče. „Giovanno,“ řekla, „utiš se. Nesmíš takhle vykřikovat. Vzbudíš celé okolí.“ Zavedla ji nazpět do hotelového pokoje. „Nevím, jestli Otec zemřel,“ kárala ji slečna Hamiltonová, „ale jestli je mrtvý, jsem přesvědčená, že by si nepřál, abys takhle vyváděla. Tím nedáváš najevo, že věříš tak, jak bychom měly věřit. Nesmíš se takto chovat. A pokud Otec Pio zemřel, od této chvíle bude posuzován podle toho, jak se chováme my. Takhle nemůžeš pokračovat. Musíš být jako ženy v Evangeliu, a ne jako neurotička.“ „Ano,“ odpověděla Giovanna, „vím to. Ale pro lásku Boží tě prosím, běž se podívat, jestli to je pravda. Mnohokrát v minulosti už byl Otec Pio vážně nemocný a pak se najednou opět cítil dobře. Běž se podívat, jestli to je pravda.“ Slečna Hamiltonová se spěšně oblékla a běžela na náměstí před klášter. „První, co jsem viděla, byla policie,“ řekla mi. „Carabiniere už tam byli. Nikdy tam nebyli tak časně ráno. Nebyly ještě ani tři hodiny.“ Promluvila na jednoho z nich. „Prosím vás,“ oslovila ho zraněně, „je to pravda, že je Otec Pio mrtev?“ „Nevím o tom nic,“ odpověděl jí policajt. „Nevím nic. Dokud nevyjde slunce, nevím nic. Je to rozkaz, který jsem dostal.“ Slečna Hamiltonová přešla k policejnímu kapitánovi, ale ten jí řekl to samé: „Nevím nic. Nesmím mluvit.“ „Prosím vás, řekněte mi, prosím vás, řekněte mi, pro lásku Boží,“ naléhala na něj slečna Hamiltonová. „Podívejte se na mě!“ řekl. „Plakal,“ řekla mi slečna Hamiltonová pomalu a zamyšleně. „Celá jeho uniforma...“ Nemohla klidně pokračovat, ale neplakala. Na jedenaosmdesátiletou ženu se dovedla obdivuhodně ovládat. V poledne se majitel hotelu zastavil v jejich pokoji. „Přišel jsem vám poděkovat,“ řekl slečně Hamiltonové. Měl na mysli události, které se odehrály to ráno o půl třetí. Když slyšel Giovannu vykřikovat a slečnu Hamiltonovou, jak se ji pokouší utišit, šel do jejich pokoje a zeptal se jich, jestli jim může nějak pomoci. Dcera, která ho doprovázela, stála za ním. Slečna Hamiltonová jednoduše odpověděla: „Ne. Il Padre e morto. Otec je mrtvý.“ Majitel zbledl. Slečna Hamiltonová za nimi zavřela dveře. „Přišel jsem vám poděkovat,“ řekl slečně Hamiltonové, když se před polednem vrátil. „Byl to pro mě velký šok, když jste mi v noci řekla, že Otec Pio zemřel. Ale byla se mnou dcera a ta mi hned dala to, co jsem potřeboval na srdce. Po chvíli jsem se opět cítil dobře. Kdybych byl šel ven a dozvěděl se to nějak jinak, byl bych padl na zem mrtvý.“ Slečna Hamiltonová shrnula celou příhodu takto: „I když se stalo, co se stalo, nemohu říci, že to bylo něco mimořádného. Vše se událo takovým způsobem, jak se to nikdy předtím nestalo, ale nikdo neutrpěl žádnou újmu. Nikdo. Byla to nejstrašnější noc. Byla skutečně strašná, nikdy na ni nezapomenu, i kdybych žila ještě sto padesát roků.“ Později v pondělí odpoledne vystavili tělo Otce Pia v otevřené dřevěné rakvi u oltářní mřížky v kostele, aby ho mohl každý vidět. V úterý tuto rakev vyměnili za kovovou s průsvitným skleněným víkem. „Vypadal tak klidně,“ poznamenal Otec Armand. „Nezdál se mrtvý, spíš jako by tam jen ležel ve spánku, s rukama překříženýma přes prsa.“ Kolem rukou měl ovinutý růženec. Na rukou měl hnědé rukavice bez prstů, na které u něho byli zvyklí. Papež Pavel VI. poslal kapucínům telegram: „Vznešený Pontifex se s otcovskou bolestí dozvědělo odchodu Otce Pia z Pietrelciny z tohoto světa a modlí se k Pánu, aby svému věrnému služebníkovi udělil věčnou korunu spravedlnosti. Svatý Otec posílá své apoštolské požehnání a projevy soustrasti řeholní komunitě v její bolesti, lékařům, osazenstvu, pacientům Domova pro úlevu trpících a všem obyvatelům San Giovanni Rotondo.“ Tělo Otce Pia bylo vystaveno v kostele do čtvrtka 26. září, kdy ho pochovali. Před pohřební mší svatou prošel pohřební průvod městem. Asi sto tisíc lidí lemovalo více než dvoukilometrovou cestu. Obyvatelé městečka vyvěsili z oken a střech nejlepší ubrusy, perské koberce a postelové přikrývky a mnozí vystavili velké obrazy milovaného Otce. Všichni lidé ve městě si oblékli nejlepší sváteční šaty. „Viděl jsem mnoho mužů a žen, kněží a řeholníků,“ vzpomínal Otec Armand, „kteří se nestyděli a na veřejnosti prolévali slzy. Házeli květy z oken a květiny padaly i z helikoptéry, která sevznášela nad pohřebním průvodem. „Otče Pio, Otče Pio,“ křičeli někteří, a následovaly výbuchy žalu. Bylo však zvláštní, že i když každý dával najevo své city, pohřební průvod byl uspořádaný a nevznikla žádná hysterie.“ U Municipia, místní radnice, přednesl starosta doktor Šala řeč. Otec Didacus Joseph Moranmi řekl: „Když starosta četl pochvalnou řeč, myslel jsem si, že zpočátku nevidí na papír, ale on plakal. Uprostřed projevu mu selhal hlas.“ Před pohřebním vozem šel Otec Clementinus, generální představený kapucínského řádu. Společníci Otce Pia z kláštera vytvořili čestnou stráž kolem rakve. Zástupci ostatních řeholních řádů, světský klérus a místní a státní úředníci se připojili k průvodu. Stovky kapucínů včetně noviců se také zúčastnily tohoto obřadu. Bylo to poprvé, co novicům dovolili zúčastnit se takové události. Lékaři z Casa Sollievo tam byli ve skupině. „Na tvářích se jim zračil hluboký zármutek,“ řekl Otec Didacus Joseph. „Nebylo v tom nic předstíraného.“ Otec Didacus mi vyprávěl o kapucínovi, kterého potkal a který žil v San Giovanni Rotondo. „Plakal tak, že mu mohlo málem puknout srdce. Řekl mi: „Miloval jsem ho. Byl ke mně tak dobrý.““ Otec Clementius koncelebroval venku pohřební svatou mši s dvaceti šesti kapucíny a dvěma biskupy. Policajti si pospojovali ruce, aby udrželi zástup, který se valil dopředu. Po mši odvezli rakev v pohřebním voze do Casa Sollievo, kde vzdali poslední poctu zakladateli nemocnice. O půl jedenácté večer odnesli rakev, nyní už přikrytou kovových víkem, dolů mramorovým schodištěm do krypty. Uložili ji doprostřed místnosti a přikryli ji sedmitunovým obdélníkovým kvádrem z černobíle skvrnitého mramoru. Druhého dne, 27. září 1968, otevřeli kryptu pro veřejnost. Krypta je místnost s rozměry přibližně dvacet krát třicet metrů, umístěná pod sanktuáriem kostela. Výbojková elektrická světla vystupují z drsných betonových béžových stěn nebo visí ze sedmi masivních klenbových oblouků. Deset metrů vysoký strop se nezdá tak vysoký, jak ve skutečnosti je. Těžko uvěřit, že sloupy protínající strop jsou jen omítkou připomínající pozlacené dubové dřevo. Od chvíle, kdy byla krypta otevřena, se do ní začal valit nekonečný proud návštěvníků. Vraceli se navštívit svého Otce, hostitele a přítele, který - i když zemřel - je stále živý. < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >